Umění vidět
Mystika je umění vidět. Jde v ní o bojové umění nezbytné v utkání s profánnem. Mystika usvědčuje profánno ze lži. Ne, nic, absolutně nic není obyčejné, Bohem neobydlené. Je jenom tajemné, či lépe, tajemně zvoucí. O zakladateli řádu pasionistů svatém Pavlu od Kříže se povídalo, jak šlapal po cestě, kde kvetlo jenom pár chudých květinek a živořila nějaká břízka s šípkovým keřem, a on ve strachu, že nad tou nesmírnou krásou stvoření padne do extáze, utíkal a žadonil prý: „Nezdržujte mne, prosím vás, já hrozně spěchám.“ Poté, co jsem tuto a podobné epizody zaslechl, začal jsem o tom přemýšlet, co přemýšlet, hrozně jsem zatoužil takhle realisticky vidět svět.
Takového Boha jsem chtěl a fakt začal mít rád
Moje teologická formace vlastně začala hodně šťastně. Nepočítající až rozhazovačná velkorysost byla tou první a moc důležitou, ne-li rozhodující teologickou informací o Bohu v době, kdy jsem začal jakýs takýs rozum brát…
Když mi bylo nějakých čtrnáct roků, přišel k nám do Křižanova nový pan farář Metoděj Kotík a já se spolu s výběrem mně podobných teenagerů ocitl v jeho blízkosti. Vyprávěl nám epizody z Schulzova románu Kámen a bolest, znal tu knihu téměř nazpaměť a my po létech skoro také. Svým vyprávěním dokládal Boží zalíbení ve rváčích s životem, v lidech, kterým o něco jde a nebojí se zariskovat. Takových postav je ta kniha plná. Zřetelně si otce Metoděje vybavuji, jak svůj přednes doprovázel občasnou ranou do stolu. „Nebáli se ani hříchu,“ hřímal, „protože věděli o Boží slabosti pro takové rváče.“
Tah na branku, to Boha zajímá, o tom chce s člověkem mluvit, a ne o hříších, netrefách či kotrmelcích, které přitom udělá. Bůh je kavalír, slyšel jsem nesčíslněkrát, a taky gentleman… To byly moje základní náboženské pravdy. Takového Boha jsem chtěl a fakt začal mít rád. Já jsem měl strašný štěstí… Mě ten pan farář naučil být bezostyšným. Moje až skandální hříšnost mi nebrání chtít všechno, co nabízí, včetně svatosti.
Dennodenně prosím „Pane ať vidím.“ Představuji si, jak tak sedím s Bartimaiem u brány Jericha a řveme spolu na Ježíše, lidi kolem nás okřikují, ať jsme zticha, ale my řveme o to víc. Vidět. Být ke světu kolem spravedlivý znamená neupřít mu jeho tajemný, mystický rozměr, pročítat se k nejhlubší pravdě všeho, co je. Klíčem je modlitba.
Modlitba, když se umí, dokáže moc zajímavé věci
Mystikům otevřela pohled už pampeliška u cesty. Ti lidé se za prvé uměli modlit, a modlitba, ta když se umí, tak dokáže moc zajímavé věci. Přitom umění modlit se nespočívá v ničem jiném, než že dovolíme onomu elánu v nás, oné přirozené tendenci mysli pozdvihnout se. Když tomuto vybavení, se kterým si mne Bůh stvořil a připravil pro sebe, umožním, aby ukázalo, co umí. A ono to ukáže. Jeho vrcholovým číslem je „pozdvižení kontemplativní“.
Tomáš říká, že modlitbou člověk dosahuje to, co je jinak nedosažitelné. Zde není řeč o nějakém vymodlení si něčeho, na co jinak nedosáhnu, zde jde o úplně novou zkušenost se sebou samým, s novotou svého chtění, poznání toho, co vlastně a co všechno jsem a velké chuti být tím, čím jsem, a rozběhnout se za tím. Jak se ve svém činu vydat, dát se, to musí být povinný zorný úhel vrhaný i na to naše nejobyčejnější jednání. Jinak ztrácíme. Zde se lze dotknout prahu mystiky a život začíná být ale sakra zajímavý. Obyčejné zametání dokázalo uvést mistry života do extáze, a vůbec ne proto, že zametání přestali vnímat, ale proto, že je vnímat začali. Asi jako když podaná nejubožejší kytička způsobí slzy obrovského štěstí.
