Mladí lidé jsou v jiných sférách než jejich rodiče

Řada sociologických sond ukazuje, že převážná většina mladých lidí se pohybuje v jiných myšlenkových sférách a v jiných oblastech přání, prožívání a vůbec životního stylu než jejich rodiče a prarodiče. Pětasedmdesátiletý člověk je pro dnešní mladé lidi prostě dědečkem, který je bohatý svými životními zkušenostmi, ale mnohdy se cítí poněkud cizí vůči mentalitě, světu a životní praxi mladých lidí.

Nezájem mladé generace o náboženské otázky

Nejde o to plakat a lámat hůl nad mladou generací, ale je zde živá otázka, jak jim víru přibližovat, jakou budoucnost víra v jejich generaci má. V současnosti můžeme u mladé generace v Evropě konstatovat spíš nezájem o náboženské otázky a ještě větší nezájem o křesťanství, a zejména o církev. Je to trvalé, nebo přechodné? Lze tento nezájem změnit? Na tyto otázky není snadné hledat odpověď.

„Naslouchat“ a „doprovázet“ oproti „vy musíte“ a „vy byste měli“

Z biskupské synody o mládeži zaznívala opakovaně slova „naslouchat“ a „doprovázet“. Je to sympatické a vlastně i pokorné. Je to jiný styl než pouhé „vy musíte“ a „vy byste měli“ apod. Ale naslouchání je jen vhodným a mnohdy nutným předpokladem k hlásání. A víra je z hlásání (srov. Řím 10,17). Avšak právě u apoštola Pavla zřetelně vidíme, že záleží nejen na tom, zda a že se hlásá, ale také na přístupu a jakési „blízkosti“ hlasatele (srov. 1Kor 9,19-22) k příjemcům hlásaného slova. Jenže „všem stát se vším“ je těžký úkol. Jak se tedy mladým lidem stát blízkým tak, aby se hlasatel jen nepodbízel a aby poskytoval odpovědi evangelia na skutečné otázky a potřeby mladých lidí? Je to obtížné. Předpokládá to do velké míry znát a chápat myšlenkový a citový svět mladých lidí. Což je pro „dědečky“ i „rodiče“ obtížné, v něčem i nemožné. A není také možné poskytovat odpovědi, pokud se nekladou otázky, což je následkem nezájmu mladých lidí o oblast víry. Někdy lze nabídnout vlastní zkušenost křesťanského života jako dobré a šťastné životní cesty – pokud ji člověk má. Ovšem ani to nemusí mít za následek nastoupení cesty k přijetí evangelia.

Představa plošné evangelizace vychází ze zidealizované minulosti

Tyto úvahy nás nemají vést k pesimismu nebo skepsi. Mohou nás totiž vrátit k opakovanému zjištění, že představa plošné evangelizace, plošného přijetí evangelia a plošné samozřejmosti křesťanského života je odvozená z idealizované (!) minulosti, a pro současnost je zcela bludná. Křesťanství není samozřejmé a k víře je člověk v Bohem určený čas (kairos!) povolán. Proč je povolán ten a ne onen, je spíš Boží tajemství, než že bychom to mohli sami vyzvědět.