/Latinská mše III./
Pastorační přístup k chování, spokojenosti i nespokojenosti křesťanů v církvi musí začít snahou o porozumění. Pokusme se teď o to v několika malých sondách.
V lidském chování a rozhodování je mnohdy více symbolického, než se na první pohled zdá. Není tedy glorifikování staré liturgie také do jisté míry symbolem? A nemůže být mimo jiné symbolem odporu mladé generace ke „světu otců“? Vždyť nejvýraznějšími postavami života církve v naší zemi v posledních čtyřiceti letech byli z největší části lidé, kteří koncil s radostí uvítali a snažili se jeho výsledky uvádět do života církve. Jak se vůči nim má postavit současná mladší generace? Může pokračovat v jejich práci, může se věnovat svým vlastním tématům, ale může se také vůči nim silně kriticky vymezit. A to buď odmítnutím jejich světa jako celku, to potom vede k odchodu z církve, nebo vyzdvižením toho, co opustili. Máme tedy v „adorování starého“ opravdu co do činění pouze s teologií nebo spíš s psychologií? Neprožíváme v katolické církvi v Evropě něco podobného tomu, co se dělo v šedesátých letech minulého století na západoevropských univerzitách, tedy výrazy odporu mladé generace k establishmentu, v tomto případě pokoncilnímu?
Zavedení pokoncilní liturgie a řada dalších koncilem inspirovaných změn vedly v naší zemi nesporně k oživení církve. O tom nesvědčí jen zkušenosti těch, kteří prožili tuto dobu jako dospělí křesťané, ale také reakce těch, kdo v té době církev hlídali (církevní tajemníci, Stb) reagovali na vše, co vedlo k oživení náboženského života. Ti, kdo v podstatě odmítají pokoncilní liturgii tvrdí, že koncilové změny přinesly úpadek života katolické církve v Evropě, případně ve světě. Je nepopiratelné, že účast na bohoslužbách, počet křtů a sňatků a podobné ukazatele se od šedesátých let 20. století v Evropě snižují. Jenže časová shoda není totéž, co příčinná souvislost. Od poloviny 20. století se svět, ve kterém žijeme, mění rychle, podstatně a to nejen v tom, co se týká náboženství. Srozumitelná liturgie, změna postoje církve ke světu, i prohloubené sebepochopení církve aktivovalo mnoho křesťanů a mnohým to vlastně umožnilo setrvat v církvi a žít přitom v modernizovaném světě. Je ovšem nepopiratelné, že v řadě zemí zmizela společenská „vhodnost“ podílet se na životě církve, pominul automatismus křtů, prvního svatého přijímání, biřmování, svateb a pohřbů. To vše ale souvisí s vývojem evropské společnosti přinejmenším od renesance, nikoliv přímo s pokoncilní změnou liturgie. My Evropané žijeme ve světě, který je relativně pohodlný, kde většina lidí je sociálně zajištěna, ale který se nám přesto v mnohém (právem!) nelíbí. A tak někteří protestují. Někdo „prezentací hnusu“ v umění. Jiný extrémními ekologickými názory a požadavky. Další odmítáním jakýchkoliv konvencí, atd. Dovolím si tvrdit, že glorifikace starého a odmítnutí všeho pokoncilního v katolické církvi může být také formou protestu. Není to sice protest stejný, jakým byl například protest upřímných, ale naivních „věřících“ komunistů prvé poloviny 20. století proti sociální nespravedlnosti („vybudujeme lepší a spravedlivý svět“), ale je to protest mnohdy také upřímných a poctivých současníků proti současnému stavu světa zejména v euroamerické kultuře („vytvoříme si enklávu minulosti, nastěhujeme se do světa, který zde byl“ - a ještě ho přitom poněkud idealizujeme, což se v uzavřených enklávách dá relativně snadno uskutečnit). A okolnímu světu budou potom tito lidé vyčítat, že nemá podobu jejich staromilské enklávy.
Jakkoliv je takovýto protest proti současnému stavu světa neperspektivní a neúčinný, neměl by být přehlédnut a mělo by mu být rozuměno. Může ostatní křesťany upozornit na to, že není možno jen bezmyšlenkovitě „plavat s proudem světa“ a že je třeba brát vážně ty, kdo se („zprava i zleva“!) cítí v tomto světě a v současné církvi špatně. Řešení nebude ani v tom, že vytvoříme enklávy „předkoncilního života“, ani v tom, že upravíme celou církev podle přání a obyčejů lidí tohoto světa. Pomůže nám pohled do dějin. Křesťanství bylo schopno nést dědictví apoštolů dějinami tak, že se adaptovalo co do forem života, ale neadaptovalo obsah evangelia podle přání Židů, pohanů, feudálů, kapitalistů, marxistů, atd., i když k tomu bylo vždy také pokoušeno. A světci nebyli ani konzervátory minulosti ani revolucionáři, nutící všechny ostatní přizpůsobit se jimi vymyšlené a propagované revoluci. Byli a jsou lidmi, kteří ve své době a ve své neopakovatelné situaci přinesli do života a tím i do dějin něco z aktualizovaných obsahů evangelia. Jinými slovy udělali to, co od křesťanů žádá koncilová konstituce Gaudium et spes (GS 4): Poznali znamení času a interpretovali je ve smyslu evangelia. Každý z nich tak ve své současnosti vytvořil jakýsi pomyslný schod, postavený na horní hranu schodů stávajících, a tak pracoval na schodišti, po kterém křesťané v církvi vystupují k eschatologickému závěru, ale po kterém nesestupují zpět. Je jistě dobré se při výstupu také ohlížet vnímat, jak „schodiště“, po kterém jsme vystoupali k dnešku vypadá. A nepohrdat jim. (to je zřejmý zájem Benedikta XVI.). Bylo by ale nešťastné sestoupit o pár schodů níž a říci“dál nejdeme, a všechny další schody rušíme“.
Latinská mše I. zde
Kdo v naší zemi požaduje předkoncilní liturgii ? Latinská mše II. zde
2007-08-07
Zavedení pokoncilní liturgie a řada dalších koncilem inspirovaných změn vedly v naší zemi nesporně k oživení církve. O tom nesvědčí jen zkušenosti těch, kteří prožili tuto dobu jako dospělí křesťané, ale také reakce těch, kdo v té době církev hlídali (církevní tajemníci, Stb) reagovali na vše, co vedlo k oživení náboženského života. Ti, kdo v podstatě odmítají pokoncilní liturgii tvrdí, že koncilové změny přinesly úpadek života katolické církve v Evropě, případně ve světě. Je nepopiratelné, že účast na bohoslužbách, počet křtů a sňatků a podobné ukazatele se od šedesátých let 20. století v Evropě snižují. Jenže časová shoda není totéž, co příčinná souvislost. Od poloviny 20. století se svět, ve kterém žijeme, mění rychle, podstatně a to nejen v tom, co se týká náboženství. Srozumitelná liturgie, změna postoje církve ke světu, i prohloubené sebepochopení církve aktivovalo mnoho křesťanů a mnohým to vlastně umožnilo setrvat v církvi a žít přitom v modernizovaném světě. Je ovšem nepopiratelné, že v řadě zemí zmizela společenská „vhodnost“ podílet se na životě církve, pominul automatismus křtů, prvního svatého přijímání, biřmování, svateb a pohřbů. To vše ale souvisí s vývojem evropské společnosti přinejmenším od renesance, nikoliv přímo s pokoncilní změnou liturgie. My Evropané žijeme ve světě, který je relativně pohodlný, kde většina lidí je sociálně zajištěna, ale který se nám přesto v mnohém (právem!) nelíbí. A tak někteří protestují. Někdo „prezentací hnusu“ v umění. Jiný extrémními ekologickými názory a požadavky. Další odmítáním jakýchkoliv konvencí, atd. Dovolím si tvrdit, že glorifikace starého a odmítnutí všeho pokoncilního v katolické církvi může být také formou protestu. Není to sice protest stejný, jakým byl například protest upřímných, ale naivních „věřících“ komunistů prvé poloviny 20. století proti sociální nespravedlnosti („vybudujeme lepší a spravedlivý svět“), ale je to protest mnohdy také upřímných a poctivých současníků proti současnému stavu světa zejména v euroamerické kultuře („vytvoříme si enklávu minulosti, nastěhujeme se do světa, který zde byl“ - a ještě ho přitom poněkud idealizujeme, což se v uzavřených enklávách dá relativně snadno uskutečnit). A okolnímu světu budou potom tito lidé vyčítat, že nemá podobu jejich staromilské enklávy.
Jakkoliv je takovýto protest proti současnému stavu světa neperspektivní a neúčinný, neměl by být přehlédnut a mělo by mu být rozuměno. Může ostatní křesťany upozornit na to, že není možno jen bezmyšlenkovitě „plavat s proudem světa“ a že je třeba brát vážně ty, kdo se („zprava i zleva“!) cítí v tomto světě a v současné církvi špatně. Řešení nebude ani v tom, že vytvoříme enklávy „předkoncilního života“, ani v tom, že upravíme celou církev podle přání a obyčejů lidí tohoto světa. Pomůže nám pohled do dějin. Křesťanství bylo schopno nést dědictví apoštolů dějinami tak, že se adaptovalo co do forem života, ale neadaptovalo obsah evangelia podle přání Židů, pohanů, feudálů, kapitalistů, marxistů, atd., i když k tomu bylo vždy také pokoušeno. A světci nebyli ani konzervátory minulosti ani revolucionáři, nutící všechny ostatní přizpůsobit se jimi vymyšlené a propagované revoluci. Byli a jsou lidmi, kteří ve své době a ve své neopakovatelné situaci přinesli do života a tím i do dějin něco z aktualizovaných obsahů evangelia. Jinými slovy udělali to, co od křesťanů žádá koncilová konstituce Gaudium et spes (GS 4): Poznali znamení času a interpretovali je ve smyslu evangelia. Každý z nich tak ve své současnosti vytvořil jakýsi pomyslný schod, postavený na horní hranu schodů stávajících, a tak pracoval na schodišti, po kterém křesťané v církvi vystupují k eschatologickému závěru, ale po kterém nesestupují zpět. Je jistě dobré se při výstupu také ohlížet vnímat, jak „schodiště“, po kterém jsme vystoupali k dnešku vypadá. A nepohrdat jim. (to je zřejmý zájem Benedikta XVI.). Bylo by ale nešťastné sestoupit o pár schodů níž a říci“dál nejdeme, a všechny další schody rušíme“.
Latinská mše I. zde
Kdo v naší zemi požaduje předkoncilní liturgii ? Latinská mše II. zde
2007-08-07
