Když se zastavíme a odpočíváme, respektujeme Boží obraz v nás.
Svět se bez našich aktivit nezhroutí.
Míváme potíž zanechat práce, dokud nejsme hotovi
Šabat (den odpočinku) znamená především a v první řadě den, kdy člověk „ustane od svého díla“, což je doslovný význam tohoto hebrejského slova. Většinou ale míváme potíž zanechat práce, dokud nejsme hotovi s tím, co si myslíme, že je třeba udělat. Chceme dokončit své projekty a dokumentaci, odpovědět na všechny e-maily a esemesky, zaplatit faktury, uklidit. Vždycky se vynoří další úkol, který je nutné splnit, než se konečně budu moct zastavit.
Avšak o šabatu přijímám své omezení. Bůh je Bůh. Jen on je nepostradatelný; já jsem jen jeho stvoření. Když se na chvilku zastavím, svět se nezboří a Země se bude dál v klidu otáčet. Říkáme si: „Snad se zastavím, až naše děti dospějí a osamostatní se, až budu mít našetřeno na dům, až půjdu do důchodu…“ Seznam našich „snad“ nebo „až jednou“ bývá nekonečný.
Bůh je svrchovaný a ujišťuje nás, že svět se bez našich aktivit nezhroutí
Avšak o šabatu máme ustat ve svém díle, protože Bůh je svrchovaný a ujišťuje nás, že svět se bez našich aktivit nezhroutí. Život na této straně nebe je jako nedokončená symfonie: sotva dosáhneme jednoho cíle, ihned se na nás valí nové příležitosti a výzvy. A nakonec všichni zemřeme s bezpočtem nedokončených projektů a úkolů. To je v pořádku. Bůh je u díla a o své stvoření se nepřestává starat. A zvládá to docela dobře i bez nás, bez naší posedlosti řídit svět. On pracuje, i když my spíme. A dal nám příkaz, abychom se uvolnili a užívali si skutečnosti, že nemáme jeho svět „na hrbu“: i po naší smrti bude svět hezky pokračovat bez nás. Každý šabat nám to připomíná: „Přestaňte a uznejte, že já jsem Bůh“ (Ž 46,11), přestaňte si dělat přílišné starosti o zítřek (Mt 6,25-33).
Postará se Bůh o nás a o naše potřeby, jestliže přerušíme svou práci?
Máme-li se ovšem zastavit, narazíme opět na otázku důvěry. Postará se Bůh o nás a o naše potřeby, jestliže ho poslechneme, přerušíme svou práci a dodržíme šabat?
Existuje starý příběh o karavaně křesťanů, kteří cestovali s povozy ze St. Louis do Oregonu (v USA). Během podzimu ještě dodržovali zvyk v neděli necestovat, ale jak se blížila zima, ve skupině propukla panika, že nestihnou dorazit do cíle, než napadne první sníh. Někteří přišli s návrhem opustit dosavadní praxi a jet celý týden v kuse. Způsobilo to mezi nimi rozkol, a tak se karavana rozdělila na dvě skupiny. Jedna chtěla dodržovat šabat jako doposud; druhá měla jet dál. Do Oregonu dorazila jako první ta, která dodržovala šabat. Jak lidé, tak koně byli jeho zachováváním odpočatí, takže zbylých šest dní mohli jet mnohem rychleji.
Když se zastavíme a odpočíváme, respektujeme své lidství a Boží obraz v nás
Když důvěřuji Bohu a řídím se jeho příkazy, on se postará. Ježíš bere chléb a ryby, jež mu nabízíme, ačkoli to nemůže stačit k nasycení zástupů, a zázračně je rozmnožuje. Opravdu se mu v tomto ohledu dá důvěřovat: můžeme se zastavit.
Když se zastavíme, šabat nás volá k odpočinku. Bůh po své práci odpočíval. My máme dělat totéž, a to každý sedmý den (Gn 2,1-3). Ale čím se máme zabývat místo všech těch věcí, od kterých si dáváme o šabatu volno? Odpověď je prostá: čímkoli, co nás těší a občerstvuje.
Když se zastavíme a odpočíváme, respektujeme své lidství a Boží obraz v nás. Nejsme bytosti fungující „non-stop“. Nesloužíme šabatu; šabat slouží nám.
