Na první červencové dny jsem si konečně naplánovala trochu odpočinku. Jenže přišla prosba: "Přijeďte 4. 7. večer na Velehrad a v rámci Koncertu lidí dobré vůle tam řekněte pár vět o hospicích. Bude to přenášet televize a diváci dostanou možnost pomocí SMS přispět na hospic, je nutné, aby o něm něco věděli." Nepodpořit hospic, to nešlo, a tak jsem opět odpočinek odsunula a slíbila absolvovat 700 km jízdy vlakem.
Zviditelnění neviditelných
Teprve postupně jsem se dovídala, co je na mě ušito. Dostanu na pódiu jako ocenění krásnou vázu. No dobře, ale proč zase já? Vždyť v hospicích pracuje tolik skvělých lidí a o nich se nikde nemluví. Tou vázou to ovšem nekončilo. Scénář pořadu byl koncipován s nejlepším úmyslem zviditelnit právě ty, o kterých se nemluví, a označit je jako "hrdiny všedního dne". Našli si nás pro ten účel tři, a já byla na řadě první. Couvnout se už nedalo a scénář pro živé vysílání byl přesný, vteřinu za vteřinou. Jak z toho vybruslit? Naštěstí oba skvělí moderátoři - Lucie Výborná a P. Prokop Siostrzonek - mé prosbě, která byla téměř výhrůžkou, porozuměli. Těsně před vysíláním jsem jim řekla, že mě z pódia ani heverem nedostanou, dokud mi po předání té vázy na jednu větu nepůjčí mikrofon. A tak když mi pan Radovan Lukavský předal cenu, dostala jsem možnost uvést vše na pravou míru. Bylo nutno zdůraznit, že skutečnými hrdiny všedního dne jsou mnozí naši pacienti a jejich rodiny, které od nich ve finále neutečou. My jim v tom pouze pomáháme.
Celebritou pro Boha, ale ne pro ochranku (a organizátory)
Koncert skončil přesně v deset večer, k vlaku do Starého Města, který mi jel až o půlnoci, mě slíbila autem odvézt kamarádka, tak jsem mohla v klidu pozorovat, jak se ten obrovský dav lidí dává do pohybu. Vzácní hosté, včetně první dámy, řady ministrů, poslanců a dalších celebrit se odebírali do budovy vpředu vlevo od pódia, tam, kde jsem navečer našla a bez fronty a bez problémů použila toaletu. Mnohem větší část davu udělala čelem vzad a směřovala na opačnou stranu. Netrvalo dlouho a zůstalo nás v předních lavicích jen pár - tři odměnění "hrdinové všedního dne" s vázami v ruce (z nich jeden vozíčkář), pětaosmdesátiletý pan Lukavský, moje kamarádka novinářka Lenka a pár techniků od televize, kteří uklízeli své kabely. Kterýsi z nich nás v té tmě identifikoval a divil se, proč nejdeme do těch dveří vlevo na občerstvení. "Nikdo nám neřekl, že tam máme jít," povídám. "A kdo jiný, když ne vy, ocenění," opáčil on. Hlad jsem neměla, ale tím čistým WC bez fronty bych nepohrdla. A tak jsme si to s Lenkou k oněm dveřím naivně namířily. Dva muži od ochranky mi zastoupili cestu a žádali legitimaci V.I.P. (z angl. "velmi významná osoba"). Nepochopila jsem hned vážnost situace, s úsměvem ukázala na velkou krabici s vázou, a říkám: "A tohle vám nestačí?" "Nestačí! Sem mohou pouze V.I.P. a novináři!" Lenka novinářskou legitimaci měla, ale dostala v té chvíli hrozný vztek, takže ji přešla chuť na všechno: na vstup, na jídlo i na tu toaletu. Na tu nepřešla chuť mě, ale tak akutní to zase nebylo a Lenka mě ujistila, že ve Starém Městě na nádraží je to taky solidní.
Byl aspoň ještě čas na chvíli pokleknout před svatostánkem v bazilice. Před jeho dvířky žádná ochranka nestála, nikdo nechtěl legitimaci V.I.P. a já jsem silně vnímala pevné objetí Pána Ježíše, který mne ujišťoval: "Pro mě jsi vždycky byla a vždycky budeš V.I.P. Jsi moje. Jsi jedinečná. Mám tě rád takovou, jaká jsi." Něco málo jsem pak před cestou sezobla u jednoho ze stánků s občerstvením pro lidi bez legitimace V.I.P. a mohla si tam ještě vychutnat krásu společenství lidí dobré vůle. I v té houstnoucí tmě bylo možno poznat, že je mezi nimi mnoho skutečných hrdinů všedního dne. Ovšem bez legitimace.
Lenka měla pravdu: toaleta na nádraží vypadala slušně a vstup nebyl vázán na legitimaci V.I.P. Bohužel byla zamčená. Co se dalo dělat? Lenka mi podržela vázu a já jsem v nedalekém křoví z celého srdce děkovala Bohu, že jsem jeho V.I.P. a má mě rád, přestože čůrám v křoví za nádražím.
***
Nadpis a mezititulky doplnila redakce webu.
***
Marie Svatošová - články a úvahy
Teprve postupně jsem se dovídala, co je na mě ušito. Dostanu na pódiu jako ocenění krásnou vázu. No dobře, ale proč zase já? Vždyť v hospicích pracuje tolik skvělých lidí a o nich se nikde nemluví. Tou vázou to ovšem nekončilo. Scénář pořadu byl koncipován s nejlepším úmyslem zviditelnit právě ty, o kterých se nemluví, a označit je jako "hrdiny všedního dne". Našli si nás pro ten účel tři, a já byla na řadě první. Couvnout se už nedalo a scénář pro živé vysílání byl přesný, vteřinu za vteřinou. Jak z toho vybruslit? Naštěstí oba skvělí moderátoři - Lucie Výborná a P. Prokop Siostrzonek - mé prosbě, která byla téměř výhrůžkou, porozuměli. Těsně před vysíláním jsem jim řekla, že mě z pódia ani heverem nedostanou, dokud mi po předání té vázy na jednu větu nepůjčí mikrofon. A tak když mi pan Radovan Lukavský předal cenu, dostala jsem možnost uvést vše na pravou míru. Bylo nutno zdůraznit, že skutečnými hrdiny všedního dne jsou mnozí naši pacienti a jejich rodiny, které od nich ve finále neutečou. My jim v tom pouze pomáháme.
Celebritou pro Boha, ale ne pro ochranku (a organizátory)
Koncert skončil přesně v deset večer, k vlaku do Starého Města, který mi jel až o půlnoci, mě slíbila autem odvézt kamarádka, tak jsem mohla v klidu pozorovat, jak se ten obrovský dav lidí dává do pohybu. Vzácní hosté, včetně první dámy, řady ministrů, poslanců a dalších celebrit se odebírali do budovy vpředu vlevo od pódia, tam, kde jsem navečer našla a bez fronty a bez problémů použila toaletu. Mnohem větší část davu udělala čelem vzad a směřovala na opačnou stranu. Netrvalo dlouho a zůstalo nás v předních lavicích jen pár - tři odměnění "hrdinové všedního dne" s vázami v ruce (z nich jeden vozíčkář), pětaosmdesátiletý pan Lukavský, moje kamarádka novinářka Lenka a pár techniků od televize, kteří uklízeli své kabely. Kterýsi z nich nás v té tmě identifikoval a divil se, proč nejdeme do těch dveří vlevo na občerstvení. "Nikdo nám neřekl, že tam máme jít," povídám. "A kdo jiný, když ne vy, ocenění," opáčil on. Hlad jsem neměla, ale tím čistým WC bez fronty bych nepohrdla. A tak jsme si to s Lenkou k oněm dveřím naivně namířily. Dva muži od ochranky mi zastoupili cestu a žádali legitimaci V.I.P. (z angl. "velmi významná osoba"). Nepochopila jsem hned vážnost situace, s úsměvem ukázala na velkou krabici s vázou, a říkám: "A tohle vám nestačí?" "Nestačí! Sem mohou pouze V.I.P. a novináři!" Lenka novinářskou legitimaci měla, ale dostala v té chvíli hrozný vztek, takže ji přešla chuť na všechno: na vstup, na jídlo i na tu toaletu. Na tu nepřešla chuť mě, ale tak akutní to zase nebylo a Lenka mě ujistila, že ve Starém Městě na nádraží je to taky solidní.
Byl aspoň ještě čas na chvíli pokleknout před svatostánkem v bazilice. Před jeho dvířky žádná ochranka nestála, nikdo nechtěl legitimaci V.I.P. a já jsem silně vnímala pevné objetí Pána Ježíše, který mne ujišťoval: "Pro mě jsi vždycky byla a vždycky budeš V.I.P. Jsi moje. Jsi jedinečná. Mám tě rád takovou, jaká jsi." Něco málo jsem pak před cestou sezobla u jednoho ze stánků s občerstvením pro lidi bez legitimace V.I.P. a mohla si tam ještě vychutnat krásu společenství lidí dobré vůle. I v té houstnoucí tmě bylo možno poznat, že je mezi nimi mnoho skutečných hrdinů všedního dne. Ovšem bez legitimace.
Lenka měla pravdu: toaleta na nádraží vypadala slušně a vstup nebyl vázán na legitimaci V.I.P. Bohužel byla zamčená. Co se dalo dělat? Lenka mi podržela vázu a já jsem v nedalekém křoví z celého srdce děkovala Bohu, že jsem jeho V.I.P. a má mě rád, přestože čůrám v křoví za nádražím.
***
Nadpis a mezititulky doplnila redakce webu.
***
Marie Svatošová - články a úvahy
