Na obou případech, které mají své bližší či vzdálenější paralely i v jiných postkomunistických zemích, se ukazují některé důležité věci. Především je zřejmé, že předání moci do rukou legitimně a svobodně zvolených zástupců lidu (parlament, vláda a další odvozené orgány) ještě vůbec neznamená, že tito (legitimně!) zvolení lidé budou moci umět s mocí jim svěřenou zacházet. Zřetelně to neumí část poslanců (vyrábějí a schvalují špatné, "děravé" zákony), neumí to obě televizní rady a neumí to ani legálně zvolený ředitel televize. Bohužel to zde není jako v některých sportech, kde ten, kdo neumí, je před očima celé veřejnosti prostě v závodě poslední, byť byl třeba vybrán jako reprezentant, případně vzdá, není-li schopen závod (tedy úkol, k němuž je postaven) bez ostudy dokončit. A chybějící "technika moci" (která má posloužit dobré věci) potom otevírá cestu revolučním řešením, která vlastně do demokracie nepatří.
Další zřejmou věcí je bezradnost mnoha politiků a veřejně činných lidí nad etickým rozměrem jakékoliv veřejné činnosti. Etika v době "revoluční spravedlnosti" komunistické éry prakticky neexistovala. A etika ve svobodné společnosti, ve které byla v mnohém přetržena dějinná, kulturní a náboženská kontinuita nemá mnohdy žádný základ a východisko. Také proto se jí teď mnozí snaží nahradit pouhou legálností. A tak jsme jak v ekonomice, tak v politice svědky postupů, které jsou zřetelně neetické, ale legální (právo jim nezabrání). Mnozí je potom obhajují, ti, kdo je používají, nechápou, že jsou tak diskvalifikováni a proto setrvávají na svých místech a mnohý občan si vychutnává svou trpkou bezmocnost v demokratické a svobodné společnosti.
Že jsou ve sporu o televizi ve hře také otázky prestižní a hlavně finanční, že se přiživují na celé záležitosti spolu soupeřící kliky, to je nepochybné. Ale těžko lze celou věc vysvětlit jen takto. Mnohem nápadnější je "systémová chyba". Kontrolovat činnost totiž nemůže nikdy a nikdy ten, kdo má být kontrolován. Tedy nezávislost televize nemohou garantovat a kontrolovat politické strany, protože právě ty mají být kontrolovány, zda si z televize nedělá některá z nich svého slouhu. Pokud je tedy složení rady především závislé na výsledku voleb, potom nemůže rada plnit svou kontrolní funkci, potom není nezávislá a nemůže tedy budovat nezávislou televizi. Což bylo experimentálně v posední době dokázáno a je to denně jak na vypnutém tak na cenzurovaném vysílání ČT dokazováno.
Ať už si člověk myslí o sporu v ČT cokoliv, nemůže přehlédnout, že mnoho lidí, kteří nemají v České televizi pražádné osobní zájmy, se bouří a zřetelně protestují proti aroganci moci. A zde jsme u zatím posledního bodu: moc, vykonávaná pevně a spolehlivě, není totéž, co arogance. Což u nás mnoho politiků nechápe a někteří už asi nepochopí nikdy. Arogance sice může pomoct k okamžitým výhrám, nicméně je to velmi špatná setba, která přináší své špatné ovoce.
Výhled? Řešení? Nejpravděpodobněji "typicky české", tedy skoro nijaké, pokud nedojde k nějakému zkratovému jednání na kterékoliv straně. O to ale teď ze všeho nejvíc nejde. Samozřejmě, že bude nutné upravit zákon. Samozřejmě, že je třeba podle něj zvolit novou radu. Samozřejmě, že ani tak to nebude dokonalé. Jádro věci tím ale není zdaleka řešeno. Tato společnost má mnoho zdravých rysů a také mnoho nemocí, zčásti z dob komunismu. Ty se mají léčit, což jde pomalu, pokud to jde vůbec. Stav pacienta, tedy české společnosti po okupaci za 2. světové války a po komunistické vládě, není ideální a dlouho nebude. Ale čas od času je veřejně demonstrován. Tentokrát právě televizí a demonstrátory jsou politici a jimi ovládaní další protagonisté. Jindy to bylo nebo bude ukazováno zas jiným způsobem. Ale na celkovém zlepšení zdravotního stavu zmíněného pacienta je třeba dlouho a trpělivě pracovat. I když tato práce nebude na první pohled vidět.
P. Aleš Opatrný
opatrny@vira.cz