Hospic poskytuje kvalitní péči o člověka na konci života
"Spousty lidí umírá smutných a opuštěných v nemocnicích, přitom nevědí, že kdyby využili hospicové péče, mohlo to být jinak," říká Martina Špinková, ředitelka Hospicového občanského sdružení Cesta domů. Hospic si možná řada z nás představuje jako dům, kde jsou hodně staří umírající lidé. Skutečnost je ale jiná.
"Spousty lidí umírá smutných a opuštěných v nemocnicích, přitom nevědí, že kdyby využili hospicové péče, mohlo to být jinak," říká Martina Špinková, ředitelka Hospicového občanského sdružení Cesta domů. Hospic si možná řada z nás představuje jako dům, kde jsou hodně staří umírající lidé. Skutečnost je ale jiná.
Dne 7. října si lidé v mnoha zemích na celém světě připomněli 2. Světový den hospiců. Jeho cílem je především informovat veřejnost o tom, že hospice existují a co nabízejí - i získat peníze na jejich provoz. V neposlední řadě jde také o to bořit tabu ve společnosti a ukázat lidem, aby se hospiců nebáli.
"Spousty lidí umírá smutných a opuštěných v nemocnicích, přitom nevědí, že kdyby využili hospicové péče, mohlo to být jinak," říká Martina Špinková, ředitelka Hospicového občanského sdružení Cesta domů. Hospic si možná řada z nás představuje jako dům, kde jsou hodně staří umírající lidé. Skutečnost je ale jiná. „Hospicová péče znamená, že člověk je důstojně dochován - a k tomu patří i to, že je dochován doma,“ vysvětluje Martina Špinková. Například v Americe znamená hospic pouze péči domácí. Lůžkové hospice vznikají proto, že ne každý je schopen schopen ošetřovat umírajícího člena rodiny doma. V České republice v současné době existují terénní i lůžkové hospice. „Další mýtus je, že se staráme jen o stařečky,“ vysvětluje ředitelka sdružení Cesta domů. „Umírají i lidé kolem 40, 50 let, naše nejmladší pacientka byla 25letá dívka, ale měli jsme v péči i dva malé chlapečky, dvojčata. To je ale samozřejmě výjimka. My se staráme o všechny lidi na konci života, aby ho prožili důstojně. A nejsou to roky - většinou jde jen o několik týdnů,“ říká Martina Špinková.
JAK SE NEBÁT?
„Když nás bolí zub, od bezdomovce na hlavním nádraží po nóbl dámu všichni víme, kam se máme obrátit. Ale když nám umírá maminka, najednou znejistíme a nevíme,“ vysvětluje ředitelka Cesty domů. „Je pochopitelné, že se lidé bojí. Bojíme se i proto, že to neznáme. Neříkám, že konec není smutný a těžký, ale patří do života. V hospicích pracují lidé, kteří hledí smrti denodenně do tváře a nezhroutili se z toho. Naopak jim to přináší většinou vyrovnanější přístup k vlastnímu životu. Přichází k nám mnoho pozůstalých a říkají, že to nemohou nikde říkat, ale že umírání jejich blízkého bylo krásné. Ten konec je opravdu někdy až slavnostní, křehký, ale plný světla. Pro pacienty má hospicová péče největší přínos v tom, že lékař zmírní jejich bolesti a pomůže i tak, aby mohli komunikovat. V neposlední řadě pacientům nabízí veškeré pomůcky a technické zázemí tak, aby mohli umírat doma, ve svém prostředí,“ dodává.
KDE SEHNAT PENÍZE?
Výtěžek loňského 1. Světového dne hospiců byl použit na zlepšení paliativní péče, která je ostatně ve všech zemích více či méně závislá na darech. Ani v Česku se zatím neví, jakým způsobem budou hospice financovány. „Hospicové lůžko nemá svůj kód, který by pojišťovna platila, lůžkové hospice jsou financovány nedostatečně (jako léčebny dlouhodobě nemocných), my jsme zcela závislí na grantech a darech,“ říká Martina Špinková. Dodává, že pacienti jejich péči dostávají zdarma: „Chceme jako modelový projekt dokázat, že na tuto péči má nárok každý a měla by být dostupná každému. Jestli se to ale tak bude dařit i v budoucnu, zatím nevíme.“ Zájem lidí v česku o hospice je poměrně velký. Poptávka prý většinou převyšuje nabídku. Jak ale říká Martina Špinková, kdyby byli lidé více informovaní a nebáli se umírání, hospice by praskaly ve švech. V této době se pouze 1 % umírajících Čechů dostává kvalitní paliativní péče v hospicích.
Několik tétatických odkazů:
Adresář hospiců: www.hospice.cz
Další praktické informace: www.umirani.cz
www.asociacehospicu.cz
www.cestadomu.cz
www.nezavirejteoci.cz
-------------------------
Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku
Katolický týdeník 41/2006
Autor textu: Kateřina Šťastná-Beščecová
***
Další texty k tématu smrt, umírání naleznete zde
"Spousty lidí umírá smutných a opuštěných v nemocnicích, přitom nevědí, že kdyby využili hospicové péče, mohlo to být jinak," říká Martina Špinková, ředitelka Hospicového občanského sdružení Cesta domů. Hospic si možná řada z nás představuje jako dům, kde jsou hodně staří umírající lidé. Skutečnost je ale jiná. „Hospicová péče znamená, že člověk je důstojně dochován - a k tomu patří i to, že je dochován doma,“ vysvětluje Martina Špinková. Například v Americe znamená hospic pouze péči domácí. Lůžkové hospice vznikají proto, že ne každý je schopen schopen ošetřovat umírajícího člena rodiny doma. V České republice v současné době existují terénní i lůžkové hospice. „Další mýtus je, že se staráme jen o stařečky,“ vysvětluje ředitelka sdružení Cesta domů. „Umírají i lidé kolem 40, 50 let, naše nejmladší pacientka byla 25letá dívka, ale měli jsme v péči i dva malé chlapečky, dvojčata. To je ale samozřejmě výjimka. My se staráme o všechny lidi na konci života, aby ho prožili důstojně. A nejsou to roky - většinou jde jen o několik týdnů,“ říká Martina Špinková.
JAK SE NEBÁT?
„Když nás bolí zub, od bezdomovce na hlavním nádraží po nóbl dámu všichni víme, kam se máme obrátit. Ale když nám umírá maminka, najednou znejistíme a nevíme,“ vysvětluje ředitelka Cesty domů. „Je pochopitelné, že se lidé bojí. Bojíme se i proto, že to neznáme. Neříkám, že konec není smutný a těžký, ale patří do života. V hospicích pracují lidé, kteří hledí smrti denodenně do tváře a nezhroutili se z toho. Naopak jim to přináší většinou vyrovnanější přístup k vlastnímu životu. Přichází k nám mnoho pozůstalých a říkají, že to nemohou nikde říkat, ale že umírání jejich blízkého bylo krásné. Ten konec je opravdu někdy až slavnostní, křehký, ale plný světla. Pro pacienty má hospicová péče největší přínos v tom, že lékař zmírní jejich bolesti a pomůže i tak, aby mohli komunikovat. V neposlední řadě pacientům nabízí veškeré pomůcky a technické zázemí tak, aby mohli umírat doma, ve svém prostředí,“ dodává.
KDE SEHNAT PENÍZE?
Výtěžek loňského 1. Světového dne hospiců byl použit na zlepšení paliativní péče, která je ostatně ve všech zemích více či méně závislá na darech. Ani v Česku se zatím neví, jakým způsobem budou hospice financovány. „Hospicové lůžko nemá svůj kód, který by pojišťovna platila, lůžkové hospice jsou financovány nedostatečně (jako léčebny dlouhodobě nemocných), my jsme zcela závislí na grantech a darech,“ říká Martina Špinková. Dodává, že pacienti jejich péči dostávají zdarma: „Chceme jako modelový projekt dokázat, že na tuto péči má nárok každý a měla by být dostupná každému. Jestli se to ale tak bude dařit i v budoucnu, zatím nevíme.“ Zájem lidí v česku o hospice je poměrně velký. Poptávka prý většinou převyšuje nabídku. Jak ale říká Martina Špinková, kdyby byli lidé více informovaní a nebáli se umírání, hospice by praskaly ve švech. V této době se pouze 1 % umírajících Čechů dostává kvalitní paliativní péče v hospicích.
Několik tétatických odkazů:
Adresář hospiců: www.hospice.cz
Další praktické informace: www.umirani.cz
www.asociacehospicu.cz
www.cestadomu.cz
www.nezavirejteoci.cz
-------------------------
Se svolením převzato z: webu Katolického týdeníku
Katolický týdeník 41/2006
Autor textu: Kateřina Šťastná-Beščecová
***
Další texty k tématu smrt, umírání naleznete zde
