Sladké jako med, ale i hořké
Při zvěstování Božího slova se vystavuješ velkému riziku vnitřního vyčerpání. Vládnout slovem patřilo odpradávna k nejdůležitějším nástrojům okouzlení a podřizování si druhých. Jde ale i o cestu k pokoře, protože Boží slovo tě neustále soudí.
V Bibli najdeme jeden obraz, který je cennější než všechny traktáty věnované kazatelské činnosti. Bůh představuje proroku Ezechielovi svitek a hlas Ezechielovi říká, aby předtím, než půjde kázat, tento svitek nejprve snědl: „Sněz tuto knihu a jdi a mluv k synům Izraele. Nasyť své břicho a naplň své útroby touto knihou, kterou ti dávám!“ (Ez 3,1–2). A je to skutečně tak: Boží slovo předtím, než ho zvěstujeme, musíme sníst, strávit, přijmout za své, prožít. Ezechiel říká, že kniha byla v jeho ústech sladká jako med. Jan v Apokalypse však dodává jeden detail: v ústech byla sice sladká jako med, ale jeho útroby naplnila hořkostí. A je jasné proč: Slovo odhaluje hřích toho, kdo je hlásá.
Hlásání Božího slova je nejkrásnější, co tě může potkat
Děkuji Bohu, že mě odvedl od universitní katedry na kazatelnu. Samozřejmě, že neodsuzuji studium a bádání, to musí zůstat. Vždyť i má univerzitní zkušenost se ukázala jako velmi důležitá pro kazatelskou službu. Hlásání Božího slova je ale skutečně to nejkrásnější, co tě může potkat, protože víš, že hlásáš dobrou zprávu – pravdu. Víš, že lidi neklameš. Byl jsem z tohoto povolání velmi šťastný, ale opakuji – je třeba být velmi opatrný. Je totiž možné hlásat pokoru a zároveň být pyšný …!
