Přestože biblické zjevení nabízí dostatečný základ pro stanovení rovnosti pohlaví, mnohé texty, a to i novozákonní, sugerují určitou nerovnováhu, danou podmíněností jeho lidských autorů. Při četbě těchto úryvků se může zmíněná tendence zesilovat, jako se stávalo u rabínské nebo patristické exegese. Zásluhu na odmaskování těchto stereotypů při četbě měla exegeze feministická, která svým způsobem napomohla k dnes normativnímu prohlášení Magisteria v Mulieris dignitatem 6, deklarujícímu plnou rovnost obou pohlaví stvořených k obrazu Božímu.

Edita Steinová rozvíjí exegetické otázky zejména v přednášce o povolání muže a ženy v řádu přirozenosti a milosti (1931), kde vysvětluje nejvýznamnější texty Genese a Pavlových listů. Ukládá však jako důležitý úkol budoucnosti „studovat pozorně celé Písmo z tohoto úhlu pohledu.“

Trvá na stvoření obou k obrazu Božímu, ale s odvoláním na Gn 1,27 zároveň zachovává jejich odlišnost: „Bůh stvořil člověka jako muže a ženu a oba dva ke svému obrazu.“ Podřízené postavení ženy je pouze důsledkem hříchu. S přihlédnutím k tomu, že autorka neměla k dispozici nástroje moderní biblické exegeze, pochopíme její kolísání od plné rovnosti pohlaví k jemnému „prvenství“ muže, který byl „stvořen jako první.“ V rámci téže kapitoly Genese však autorka doslovným překladem hebrejského eser kenegdo (Gn 2,18.20) vnímá mezi pohlavími rovnost při zachování odlišnosti obou. Ve stvoření ženy na pomoc muži čte „pomoc jemu protilehlou“, jako „doplnění, pendant, takže se oba sobě podobají, i když ne ve všem, ale tak, aby se vzájemně doplňovali jako jedna ruka druhou.“ V jiném svém textu autorka také implicitně protiřečí známé tezi sv. Tomáše, podle něhož byla žena stvořena pouze s ohledem na plození: „Nezdá se mi, že by žena byla stvořena pouze pro muže; každé stvoření má přece vlastní smysl, a tím je jeho zvláštní způsob být obrazem Boží esence. Jistě bylo možné, aby se rozmnožování lidského rodu uskutečnilo jiným způsobem než vztahem mezi pohlavími, kdyby tento neměl svůj vlastní smysl a hodnotu.“ Být pomocí muže tu nevede k žádnému snižování: místo po jeho boku neznamená být ani na jeho místě, ale ani v žádné pokořující roli, která by neodpovídala osobní důstojnosti lidské bytosti. Je to tedy personalistický princip, který autorku vede při četbě zpráv o stvoření muže a ženy k potvrzení jejich stejné důstojnosti.

S přechodem k Novému zákonu však jakoby se Edita Steinová opět přikláněla k jistému prvenství muže, v souvislosti s faktem, že Spasitel se vtělí v mužském těle. S odvoláním na Ježíšovu kritiku rozvodové praxe (Mk 10,1–12) však autorka vidí v evangeliu zásadní obnovení vztahu mezi pohlavími, narušenému hříchem.

V Pavlových listech se snaží autorka rozlišit různé vrstvy: Pavel někdy zapomene řád počátku (Gn 1) a řád evangelia a upadne do řádu padlé přirozenosti (Gn 3). Řád evangelia je patrný, když píše například 1 Kor 7,14–16 a Gal 3,28. Naopak řád padlé přirozenosti se odráží v 1 Kor 11,3nn a řád „ducha zákona“ v 1 Tim 2,9nn. Zvyky a tradice místních církví, popsané v posledně citovaných verších, jsou historicky podmíněné a nemohou určovat zásadní vidění vztahu mezi pohlavími. Z druhé strany, prostřednictví muže mezi ženou a Bohem, předpokládané v 1 Kor 11, nezná ani Genese ani evangelium. Je tedy podle autorky odrazem mojžíšského zákona nebo římského práva. Edita Steinová srovnává Pavlovy listy (ještě bez odlišování autentických) s praxí a učením samotného Ježíše. Nejméně pohodlné tvrzení z 1 Tim 2,9nn „příliš protiřečí slovům a životní praxi Spasitele, který mezi svými nejbližšími míval ženy a který ukazoval neustále svým dílem vykoupení, že nepřišel vykonat pro duše žen o nic méně než pro duše mužů.“

Tyto bystré postřehy autorky můžeme doplnit o jeden závěr, kterým předjímá argumentaci feministické teologie ve prospěch stejných možností obou pohlaví při následování Krista. Pro ženu je podle ní vztažným obrazem Matka Boží, což ale současně znamená, že jejím následováním se připodobňuje samotnému Kristu.

Stanislav Zatloukal,
„Teologické báze identity ženy a reciprocity pohlaví v konferencích Edity Steinové,“
Studia theologica 15, č. 3 (2013): 63–72.