Sili jste mnoho, sklidili však málo,
jedli jste, nejste však nasyceni,
pili jste, ale nestačí to k opojení,
oblékli jste se, není vám však teplo...
Znovu vystavte chrám!

Současná situace Katolické církve a nostalgické vzpomínání

V dějinách spásy je jeden moment, který velmi připomíná Ježíšova slova při Poslední večeři. Je to Pánova řeč, kterou mluví prostřednictvím proroka Aggea:

„Dvacátého prvního dne sedmého měsíce promluvil Hospodin ústy proroka Aggea: „Mluv k judskému místodržiteli Zorobábelovi, synu Šealtielovu, a k veleknězi Jozuovi, synu Josadakovu, i k ostatním z lidu: Kdo zbývá ještě mezi vámi, jenž viděl tento dům v jeho prvotní slávě? A jak ho vidíte nyní? Nezdá se vám jako nic ve vašich očích? Vzmuž se nyní, Zorobábeli – praví Hospodin – vzmuž se, veleknězi Jozue, synu Josadakův, vzmužte se, všichni lidé země – praví Hospodin – a pracujte, neboť já jsem s vámi – praví Hospodin zástupů. Slovo, které jsem s vámi sjednal při vašem východu z Egypta, a můj duch zůstanou mezi vámi, nebojte se!“ (Ag 2, 1–5).

Je to jeden z mála starozákonních textů, který lze přesně datovat: je ze 17. října 520 př. Kr. Nezdá se nám, že Aggeovými slovy popisuje současnou situaci Katolické církve a v mnoha ohledech i celého křesťanství? Ti z nás, kteří jsou dostatečně staří, si s nostalgií vzpomínají na časy těsně po skončení druhé světové války, kdy byly kostely v neděli plné, ve farnostech se konaly svatby a křty, semináře a řeholní noviciáty oplývaly povoláními... „A za co [Církev] pokládáte teď?“ můžeme říci spolu s Aggeem?

Nestojí za to trávit čas opakováním seznamu současného zla, toho, co se některým zdá být jen ruinou, podobnou ruinám starověkého Říma, které máme všude kolem sebe v tomto městě. Ne všechno bylo zlato, čeho se kdysi blýskalo a čeho máme sklon litovat. Kdyby bylo všechno zlato, kdyby ty plné semináře byly výhněmi svatých pastýřů a tradiční vzdělání, které se v nich předávalo, pevné a pravdivé, neměli bychom dnes tolik skandálů, nad kterými bychom museli truchlit... Ale nejsem tady na to, abych o tom mluvil, a určitě nejsem na to nejlépe kvalifikovaný. To, co bych chtěl vyzvednout, je napomenutí, které prorok ten den adresoval izraelskému lidu. Nenabádal je, aby se litovali, aby rezignovali a připravili se na nejhorší. Ne; říká podobně jako Ježíš: „vzmuž se… všechen lid země, mluví Pán, a pracujte, neboť já jsem s vámi, mluví Pán zástupů!“.

Znovu vystavte chrám

Ale pozor! Nejde o vágní a sterilní pobízení k odvaze. Prorok už dříve řekl, co je to ta „práce“, do které se mají pustit. A jelikož se nás to týká zblízka, vyslechněme si i předchozí Aggeovo proroctví lidu a jeho vůdcům:

„Tak praví Hospodin zástupů: Tento lid říká: 'Ještě nepřišel čas, aby byl stavěn Hospodinův dům.'“
 Pán však promluvil prostřednictvím proroka Aggea takto:
„Vy máte pro sebe čas, abyste bydleli v domech s vykládaným stropem, Hospodinův dům však má být pustý?
Nyní praví Hospodin zástupů toto: Zamyslete se nad svým jednáním!
Sili jste mnoho, sklidili však málo, jedli jste, nejste však nasyceni, pili jste, ale nestačí to k opojení, oblékli jste se, není vám však teplo, kdo se dal najmout za mzdu, vložil ji do děravého měšce.
Tak praví Hospodin zástupů: Zamyslete se nad svým jednáním!
Vystupte na horu, přineste dříví a znovu vystavte chrám! V něm budu mít zalíbení, v něm chci být oslavován, – praví Hospodin. (Ag 1, 2-8).

Co jsou překážky, které nám brání?

Jednou vyslovené Boží slovo se stává aktivním a aktuálním pokaždé, když se znovu ohlašuje. Není to jen obyčejný biblický citát. My jsme nyní „tento lid“, kterému je Boží slovo určeno. Co jsou pro nás dnes „vykládané domy“ (některé překlady říkají: „dobře zařízené“), ve kterých jsme v pokušení mlčet? Vidím tři soustředné domy, jeden ve druhém, ze kterých musíme vyjít, abychom vystoupili na horu a obnovili Boží dům.

Sebestřednost

První dům, dobře krytý, ošetřovaný a zařízený, je mé „ego“: mé pohodlí, moje sláva, mé postavení ve společnosti nebo v církvi. Je to nejtěžší zbouratelná stěna, nejlépe zamaskovaná. Je tak snadné zaměnit svou čest za čest Boha a církve, připoutání k mým představám za připoutání k čisté a jednoduché pravdě. Nemyslím si, že ani já, který tohle teď říkám, bych byl výjimkou. Jsme v této naší skořápce jako bource morušového ve své ulitě: kolem ní je všechno hedvábí, ale pokud bource morušového nerozbije skořápku, zůstane housenkou a nikdy se nestane motýlem, který létá. Nechme však toto téma stranou, protože máme mnoho příležitostí o něm slyšet.

Katolická úzkoprsost

Druhým dobře vykládaným domem, ze kterého je třeba vyjít, abychom pracovali na „domě Páně“, je moje farnost, můj řeholní řád, hnutí nebo církevní sdružení, má místní církev, má diecéze... Nechápejme to špatně. Běda, kdybychom neměli lásku a náklonnost k těmto konkrétním skutečnostem, do kterých nás Pán postavil a za které jsme možná zodpovědní. Zlo je absolutizovat je, nevidět mimo ně nic jiného, zajímat se jen o to, kritizovat a pohrdat těmi, kteří nesdílejí stejnou zodpovědnost. Stručně řečeno, ztratit ze zřetele katolicitu církve. Zapomenout na to, jak často říká papež František, že „celek je větší než jeho část“. Jsme jedno tělo, tělo Kristovo, a v tomto těle, jak říká Pavel, „pokud... trpí jeden úd, trpí spolu s ním všechny údy“ (1 Kor 12, 26). I synod by měl sloužit tomuto účelu: abychom si uvědomili problémy a radosti celé Katolické církve a podílely se na nich.

Boj mezi křesťany

Přejděme však ke třetímu dobře vykládanému domu. Opustit ho je těžší proto, že nám po staletí vštěpovali, že opustit ho by bylo hříchem a zradou. Nedávno jsem během týdne modliteb za jednotu křesťanů četl svědectví jedné katoličky z nábožensky smíšené země. Když byla mladá, farář ji učil, že už jen fyzicky vstoupit do protestantského kostela je smrtelný hřích. A předpokládám, že totéž se říkalo i na druhé straně zdi o vstupu do katolického kostela.

Hovořím samozřejmě o dobře vykládaném třetím domě, kterým je konkrétní křesťanské vyznání, k němuž patříme, a dělám to v ještě čerstvé vzpomínce na mimořádnou a prorockou událost ekumenického setkání v Jižním Súdánu v únoru loňského roku. Všichni jsme přesvědčeni, že část slabosti naší evangelizace a působení ve světě je způsobena rozdělením a vzájemným bojem mezi křesťany. Stále se vyskytuje to, co říká Bůh skrze proroka Aggea:

„Očekávali jste mnoho, a hle – urodilo se málo, a co jste přinesli domů, vyfoukal jsem pryč. Proč to? – ptá se Hospodin zástupů. Kvůli mému domu, že je pustý, a vy každý spěcháte jen do vlastního domu.“ (Ag 1, 9).

Ježíš řekl Petrovi: „Na této skále postavím svou církev“. Neřekl: „Postavím své církve“. Musí existovat takový význam slova, ve kterém to, co Ježíš nazývá „moje církev“, zahrnuje všechny věřící v něho a všechny pokřtěné. Apoštol Pavel má formulku, která by mohla splnit tento úkol obsáhnout všechny, kdo věří v Krista. Na začátku Prvního listu Korinťanům vyslovuje svůj pozdrav: „vším, co vzývají jméno našeho Pána Ježíše Krista na každém místě u nich i u nás“ (1 Kor 1, 2).

Určitě se nemůžeme spokojit s touto jednotou, která je tak rozsáhlá, a přitom tak nejasná. A to odůvodňuje angažovanost a konfrontaci, i doktrinální, mezi církvemi. Nemůžeme však ani pohrdat a ignorovat tuto základní jednotu, která spočívá v tom, že se odvoláváme na stejného Pána Ježíše Krista. Kdo věří v Božího Syna, věří také v Otce a Ducha svatého. Je velmi pravdivé to, co bylo opakováno při více příležitostech: „to, co nás spojuje, je důležitější než to, co nás rozděluje“.

V případech, kdy nemůžeme nesouhlasit s používáním Ježíšova jména a se způsobem, jakým se ohlašuje evangelium, nám může pomoci překonat odmítnutí to, co řekl svatý Pavel o některých, kteří ohlašovali evangelium „z nevraživosti, ne upřímně“. „Co na tom?!“ – napsal Filipanům. „Jen ať se jakýmkoli způsobem, ať už pod nějakou záminkou, nebo upřímně zvěstuje Kristus. A já se tomu těším a budu se těšit“ (Flp 1, 16–18). Nezapomínajíc na to, že i křesťané jiných denominací nacházejí na nás katolících věci, které nemohou schvalovat.

Aggeovo proroctví o obnoveném chrámu končí zářivým příslibem:

„Budoucí sláva tohoto domu bude větší, než byla sláva prvního – praví Hospodin zástupů. Na tomto místě dám pokoj – praví Hospodin zástupů.“ (Ag 2, 9).

Netroufám si říci, že takové proroctví se splní i pro nás a že Boží dům, kterým je církev budoucnosti, bude slavnější než ten minulý, který nyní oplakáváme; můžeme však v to doufat a prosit Boha v duchu pokory a pokání.

Nechybí povzbudivá znamení: jedním z nejviditelnějších je hledání jednoty mezi křesťany. Arcibiskup Justin Welby v rozhovoru s katolickým novinářem po návratu z Jižního Súdánu řekl: „Když vidíme, že církve spolupracují, že církve, které se v minulosti považovaly za nepřátele, navzájem se napadaly a upalovaly si kněze, když odsuzovaly se těmi nejbrutálnějšími slovy: když se to děje, znamená to, že se děje něco duchovního. Dochází k osvobození Božím duchem, které dává velkou naději“.

Odvahu všichni lidé v církvi!

Proroctví z knihy proroka Aggea, které jsem komentoval, je spojeno s mojí jednou osobní vzpomínkou, kterou zde zmiňuji s vědomím, že se prorocké slovo vrací, aby uvolnilo svou dávku důvěry a naděje pokaždé, když se s vírou ohlašuje a poslouchá.

V den, kdy mi můj generální představený dovolil opustit vyučování na katolické univerzitě, abych se mohl plně věnovat kázání, bylo v liturgii hodin proroctví z knihy proroka Aggea, které jsem komentoval. Po modlitbě posvátného čtení jsem přišel do Baziliky svatého Petra.

Chtěl jsem se pomodlit k apoštolovi, aby požehnal mou novou službu. V jistém momentě, kdy jsem byl na náměstí, se mi to Boží slovo mocně vrátilo do mysli. Obrátil jsem se k papežskému oknu v Apoštolském paláci a začal jsem nahlas říkat: „Odvahu, Jane Pavle II, odvahu, kardinálové, biskupové a všichni lidé v církvi: pracujte, neboť já jsem s vámi, praví Pán.“ Mohl jsem to říci nahlas, protože pršelo a kolem mě nikdo nebyl.

Až na to, že o několik měsíců později, v roce 1980, jsem byl jmenován kazatelem papežského domu a ocitl jsem se v přítomnosti papeže, abych začal svůj první postní období. To slovo ve mně opět rezonovalo, ne jako citát a vzpomínka, ale jako živé slovo pro tu chvíli. Vzpomněl jsem si, co jsem toho dne dělal na Náměstí svatého Petra. Potom jsem se obrátil na papeže, který v té době poslouchal kázání v boční kapli, a důrazně jsem zopakoval slova proroka Aggea: Odvahu, „vzmuž se, Jane Pavle II, vzmužte se, vy kardinálové, biskupové a celý lide Boží, pracujte, neboť já jsem s vámi, praví Pán zástupů. Můj duch zůstane mezi vámi!“. A z výrazu jeho tváře se mi zdálo, že toto slovo způsobilo to, co hlásalo: odvahu, i když Jan Pavel II. byl posledním člověkem na světě, kterému by bylo třeba připomínat odvahu!

Dnes se odvažuji znovu hlásat toto slovo s vědomím, že to není jen citát, ale stále živé slovo, které se vrací, aby pokaždé splnilo to, co slibuje.

Odvahu, papeži Františku!
Vzmužte se, bratři kardinálové, biskupové, kněží
a všichni věřící Katolické církve
a pracujte, neboť já jsem s vámi, praví Pán.
Můj Duch zůstane mezi vámi!"