Vzdor vzájemné kritice je dialog mezi psychologií a vírou, psychoterapií a pastorací, možný a nutný. Místem dialogu je pastorační psychologie. Nesmí být chápána jako pouhá "psychologie v církvi"; spíše jde o to vzít psychologii do služeb ve věci víry, která má vždy na mysli ucelenou tvorbu osoby v Božích očích.
 
/.../ V historicky uskutečněném vtělení Boha, ve smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista, jež jsou obsaženy ve znamení kříže, křesťan ví, že všechna tragika, opuštěnost a bezútěšnost byly definitivně překonány. Jeho psychický základní postoj tedy nespočívá v přikrčeném vytrvání, jak ho převzal Freud podle cenného výroku Marka Aurelia: "Musíš být jako skála, o niž se vlny rozbijí!" Křesťan naproti tomu tuší, že "utrpení tohoto věku nejsou nic ve srovnání se slávou, která se na nás zjeví" (Řím 8,18). Nepočítá s tím, že se musí sám zachránit slepým vytrváním, nýbrž může se svěřit záchrannému Božímu činu: "Víme, že těm, kdo milují Boha, všechno prospívá k dobrému" (Řím 8,28).

Taková psychologie a psychoanalýza, v níž je zakotvena pravda víry, zhuštěná do symbolu kříže, se dnes může stát prorockým znamením pastorace: že církev to myslí vážně s Boží praxí, zjevenou v Ježíši, jež spočívá v uzdravujícím doprovázení zarmoucených, nemocných, hříšníků a "duchovně" chudých. Právě léčení rozličných neduhů, jimiž dnes lidé trpí, se může pastorace znovu naučit od psychologie a psychoterapie.


***

Ukázka z publikace Psychologie a víra, kterou vydalo Pastorační středisko.

Další texty k tématu víra naleznete zde.

Další texty k tématu psychologie naleznete zde.

Další texty k tématu pastorace naleznete zde.