Když se před osm lety salesián Jaroslav Vracovský dal k dispozici na misie, netušil, že ho hlavní představený pošle do Mongolska. Země nomádů, drsných přírodních podmínek, chudoby, ale také pohostinnosti má velký potenciál. Jára po letech několikrát navštívil Česko a prozradil nám více o tomto tajuplném koutu země, tamních lidech, salesiánské misii a pastoraci.

Papež František oznámil, že v září navštíví Mongolsko. To je velká událost. Co je Mongolsko za zemi?

Mongolsko je pro nás Evropany neznámá země tajemství a překvapení. Rozlohou je dvacetkrát větší než Česká republika, ale má jen 3,27 milionu obyvatel. Bavíme se o státu Mongolsko, které je jen částí původního Mongolska, to bylo mnohem větší. Takzvané Vnitřní Mongolsko je autonomní částí Číny pod čínskou samosprávou. Vnější Mongolsko bylo pod vlivem SSSR, ale v roce 1990 tam proběhla „sametová“ revoluce a v zemi je demokracie. Má jen dva sousedy, na jihu Čínu a na severu Rusko. Je to vnitrozemská země, ale od moře je dál než Česká republika, takže to klima je extrémnější, je tam skoro o dva měsíce delší zima a léto je také intenzivnější. Hlavní město Ulánbátar leží 1400 m n. m. a žije v něm skoro polovina všech obyvatel Mongolska. Dříve kočovali, ale odešli do města za vidinou, že se snáz uživí.

S Mongolskem tedy máme společnou socialistickou minulost. Jak se tam žilo tradičně a jak se tam žije teď třicet let po revoluci?

Na venkově žili lidé velice skromným způsobem života, ale byli více méně šťastní, protože neměli alternativu. Žili v kontaktu s přírodou, ve své jurtě, okolo stáda, ať bylo teplo nebo zima. Myslím, že vývozním artiklem Mongolska by mohlo být, že tradičně jsou schopni žít šťastně a pohostinně ve velmi náročných podmínkách, vlastně skoro s ničím. To je hodnota, kterou bychom potřebovali učit celý svět. Nicméně Mongolové jsou v posledních letech nakaženi ideologií konzumu, která na ně v jurtách doráží z televize. Žijí nereálné sny, kvůli kterým se pak zadlužují a ztrácí své tradiční hodnoty. V Mongolsku přemýšlí tak, že když mi něco půjčíš, tak to asi nepotřebuješ, jinak bys mi to přeci nepůjčil. Když to nepotřebuješ a já to potřebuji, tak proč bych ti to měl vracet? Bankám to splácet musí, ale když si půjčí od známých a nejsou to schopni splácet, tak přichází o přátele. Pak jsou už natolik zadlužení, že se musejí přestěhovat někam jinam.

Takže chudoba a zadluženost. To jsou největší problémy tamní společnosti?

Je tam dramatická chudoba, i když lidé hlady neumírají, ale děti určitě hladoví. Také vysoká korupce. Ale největším problémem je společnost bez otců. Děti nemají tátu. Třeba jeden osmnáctiletý kluk, který teď maturuje a připravuje se u nás ke křtu, říkal: „Bydlím u tety. Táta umřel, když jsem byl malej. Mámu jsem neviděl pět let, pracuje v Jižní Koreji.“ Nebo se otcové stávají velmi rychle závislí na alkoholu. Prožívají nějaký neúspěch a zvlášť když neměli dobré rodinné zázemí, které by jim dávalo pevnost, tak to začnou řešit alkoholem. Ono je to spojené se vzděláním – když nemají vzdělání, nenajdou práci, nepřinesou peníze domů, ztrácí vědomí vlastní hodnoty a začnou chlastat. Ukážu ti jeden obrázek. P. Carlo dal dětem za úkol nakreslit svoji rodinu. A toto je výsledek – černá plíce, flaška, která pohlcuje rodinu, kudla, АРХИ znamená vodka.

Co je Mongolsko za zemi z pohledu salesiánské misie?

Ze salesiánského pohledu je misie v Mongolsku snem Dona Boska. V Barceloně se mu ve snu zjevila Panna Maria pastýřka a ukazovala od Santiaga až do Pekingu. Když vidím obrázek toho misijního snu, tak mi to opravdu připomíná mongolskou krajinu. V Evropě víra skomírá. Celá společnost se otřásá v hodnotách, nevíme, jaká nás čeká budoucnost. Asie spíš roste, to je naděje. Jestli můžeme kapku po kapce přispívat k evangelizaci střední Asie, v Mongolsku, v Číně, tak to má velký význam pro budoucnost církve i pro budoucnost světa. Papež František říká, abychom byli mezi chudými, naslouchali jim, kráčeli s nimi, pomáhali jim na cestě celostního rozvoje, aby mohli potkat Pána Ježíše, který dává nové horizonty a novou kvalitu života.

Jak vás vnímají místní?

Nám všem odjinud říkají gadaad khun – člověk odjinud. Toto z nás nikdo nesmyje. Kulturní rozdíly potkáváme jednak v naší salesiánské komunitě, kde jsme z různých kultur, z různých zázemí, máme různé priority a hodnoty. Je to náročné. Potom ještě musíme vycházet mezi místní lidi, přijmout jejich kulturu a třeba ji i něčím obohatit. Ne ji osekat, ale naopak. Ten kulturní dialog může být obohacující pro všechny.

Takže křesťanství je v Mongolsku něčím cizím?

Z pohledu církve je to jedna z nejmladších misií, v roce 2022 jsme slavili 30 let. Jsme tam mezi první generací křesťanů. Ale kořeny jsou mnohem starší, ještě před Čingischánem, křesťanství má v Mongolsku přerušovanou a dlouhou tradici. Křesťanství není něčím cizorodým, patří tam, má vlastní hodnoty, které Mongolsko potřebuje, netvoří žádné rozbroje, ale naopak.

Jak tedy místní vnímají vaši misii?

Z pohledu společnosti je to jakási naděje. Uzavřená země, sevřená mezi dvěma mocnostmi, má ještě nějaké alternativy. Křesťané tam přináší nový rozměr. Na jednu stranu se mohou místní lidé církve bát, že je to něco cizího. Na druhou stranu poznávají katolickou církev, která neevangelizuje skrze násilí nebo zastrašování, ale dává jim naději do budoucna. Církev je garantem náboženské svobody v Mongolsku a společnosti nabízí perspektivu rozvoje skrze demokratické hodnoty a péči o ty nejchudší.

Co dělají salesiáni v Mongolsku?

Salesiáni tam byli pozvaní na pomoc se vzděláváním. Díky vzdělávání místní získávají kvalifikaci, kompetence, otevřou si dílničku, chodí do zaměstnání, nebo i zaměstnávají druhé… Získají tím vědomí vlastní hodnoty a jsou schopni přinést domů peníze. Skrze vzdělávání dáváme naději do budoucna. V roce 2001 salesiáni otevřeli v Ulánbátaru učňovskou školu s maturitou. Teď je tam šest základních oborů – automechanik, instalatér, svářeč, stavař, švadlena, sekretářka. Další salesiánské dílo je dětský domov pro děti ulice. V devadesátých letech tam tyto děti žily doslova v kanálech. Teď už se to vláda snaží podchytit a posílá je rovnou k nám nebo do jiných zařízení. My se snažíme upřednostnit sirotky, děti, které nemají jinou alternativu, aby k nám rodiče nedávali děti jen ve snaze ušetřit. V Darchanu, třetím největším městě, mají salesiáni velice živou farnost, několik set katolíků, díky pomoci sester Matky Terezy, dále vzdělávací centrum, farmu a tiskárnu. Posledních pět let je dalším salesiánským dílem venkovská farnost v Šovó na předměstí Ulánbátaru.

Tam působíš ty, je to tak? Co tam salesiáni dělají?

Ano, už asi 4 roky. Poslední dva roky sloužím v Šovó víc ve farní pastoraci. Další spolubratr tam vede day care center, to je obdoba družiny, kde děti dostanou oběd, chodí na doučování a mají další program, zatímco rodiče jsou v práci. Máme tam také oratoř.

Řekni mi víc o tvojí farnosti.

Šovó je opravdový venkov s jurtami a zemědělstvím. Dřív to byla misie sester z jedné kongregace. Postupovaly tam rozumně, hledaly potřeby místních. Lidem chyběla studna, vozili vodu z daleka, tak sestry vykopaly farní studnu. Koupily kulturní centrum a udělaly tam kostel, pekárnu, obchod, jídelnu, rekvalifikační školu, zemědělský projekt, umožnily lidem farmařit, bydlela tam komunita, více jak sto lidí chodilo do kostela, bylo tam sedmdesát pokřtěných, snad polovina z nich byli zaměstnanci misie. Sestry také dávaly lidem drobné půjčky, ale oni jim půjčky nevraceli a sestry postupně zbankrotovaly. Odevzdaly misii nazpět biskupovi a pět roků se tam nic nedělo, dům chátral. Kostel se přesunul zpět do jurty, biskup tam dvakrát týdně jezdil, ale během té doby věřících ubylo. Jak ta misie rychle vyrostla, tak zase rychle vadla. V takové situaci jsme tu misii dostali my salesiáni. Pole, kulturní středisko, doškolovací středisko, jurtová čtvrť, farní budova… Snažíme se to někam posunout, předně oživit farnost skrze zapojení místních lidí. Postavili jsme tam malý kostel ve tvaru jurty. To byla první etapa a druhá je podle aktuálních potřeb otevřít sociální práci. Z průzkumu vyznělo, že místní potřebují vzdělávací centrum a družinu.

Jaká byla tvoje cesta do Mongolska?

Ještě před deseti lety bych neřekl, že budu někdy v Mongolsku. Říkal jsem si, že v Česku není moc křesťanů, jsme tady také misionáři, máme tady co dělat. Deset let jsem působil v Salesiánské asociaci Dona Boska (SADBA), vysílal jsem dobrovolníky do světa. Přes mnoho počátečních překážek to fungovalo, mladí lidé byli ochotní vyjíždět a sloužit. Mě to také formovalo. Neučíme jen mladé lidi, ale také se učíme od nich. Nakazili mě misijním zápalem, a když pak hlavní představený hledal mezi salesiány dobrovolníky na misie, tak jsem ucítil nové volání. Po roce rozlišování jsem napsal dopis hlavnímu představenému a ten mě poslal do Mongolska. Nečekal jsem to. Musíme zůstávat v Božím volání. Každý den nás Bůh někam volá.