Pro pastorační službu je důležitých mnoho postojů. Podívejme se zde na některé.
Umění naslouchat
Kdo nějakého člověka opravdu poslouchá, odpoutá se od své vlastního přesvědčení, od svých zájmů, svých naléhavých úkolů, svého nutkání chtít pomoci, především ale od svých myšlenek a pocitů. Zcela vychází druhému vstříc. Nutno zdůraznit: platí to jenom pro dobu naslouchání. Poté mohou následovat další fáze dialogu, ale při naslouchání musí naslouchající sám na sebe zcela zapomenout a být jenom u druhého. Nejsme v oblasti pastorační práce přespříliš zaměstnáni organizováním, pořádáním, podporováním, korigováním a udílením rad? Nechybí nám prosté vyprázdnění v naslouchání lidem?
Spoléhat nejen na sebe
V pastorační práci hraje důležitou roli umět se spoléhat nejen na sebe. Tato oblast by šla formulovat otázko: Důvěřuje pastorační pracovník vlastnímu umění nebo naopak milosti, která mu umožní stát se Božím nástrojem? Tato důvěra se ukáže zejména v pastorační přípravě. Když někdo staví jenom na sobě, potom klade důraz na intelektuální studium, na výzkum a organizování. Pro nějaké prázdné stanutí v Boží přítomnosti stěží najde čas. Důvěřuje-li pastorační pracovník naopak milosti, pak těžiště své přípravy vloží do tichého vyprázdnění svého nitra a přebývání v Boží přítomnosti. Pocítí, že se stává vnímavějším pro Boží milost a tak se může více stávat nástrojem v Božích rukou. Nemusí proto zanedbávat teoretickou a praktickou přípravu, avšak své aktivity trochu omezit. I to znamená odevzdat se, vyprázdnit se.
Upozadit své vlastní zájmy
Kdo vede nějakou skupinu, shromáždění nebo organizaci, musí na dobu trvání vedení upozadit své vlastní zájmy, své osobní plány a ideje, aby se identifikoval se zájmy skupiny. Kdo se nedokáže oprostit od svých zájmů, používá skupinu pro vlastní cíle. Zklame tak projevenou důvěru. Proto Ježíš řekl, že u apoštolů to nemá být jako u králů a panovníků, nýbrž ten, kdo vede, má se stát služebníkem všech (Lk 22,26).
Identifikovat se se znepřátelenými skupinami
Chce-li někdo usmířit dvě znepřátelené skupiny, identifikuje se s pozicí a se zájmy jedné skupiny a jde ke druhé skupině, aby jménem první skupiny s druhou vyjednával. Poté to udělá obráceně. Tak se pro obě skupiny otevře, vyprázdní, aby přijal vzájemnou nenávist. Mnoho teologů popisuje zprostředkovatelskou roli Ježíše Krista tímto způsobem. Přišel od Otce, aby mluvil v Jeho jménu. Lidé ho proto přibili na kříž. Stejným způsobem se identifikoval s lidmi. Tak se objevil před Otcem, aby zastupoval lidi. Otec na něm uviděl všechny hříchy lidstva. Tak se dvakrát vyprázdnil a tím mohl sjednat mír.
