Obecná představa příbuzných těžce nemocného bývá: nemocný potřebuje především lékařskou péči - a to i v situacích, kdy už léčit prakticky nelze. Dále buď rozptýlení ("aby na to všechno nemyslel"), nebo klid až izolaci. Okolí nemocného zpravidla nevnímá, že by nemocný měl v závěru svého života ještě nějaké úkoly, které má naplnit.
Ti, kdo nemocného ošetřují, jsou v několikerém ohni: jednak v profesionálním - musí stačit svou práci, často komplikovanou mnohým administrativními úkoly. Dále jsou vystaveni očekáváním, zklamáním i agresím nemocného. Jsou vystavení i očekáváním, zklamáním a agresím příbuzných nemocného. A konečně jsou stavěni před otázky vlastního života a smrti, které se týkají každého a které situace nemocného mohou až neúprosně připomínat. Mají ovšem možnost "profesionálního úniku" do oblasti své odbornosti. Je to ostatně jejich úkol, obstát především ve své vlastní oblasti, ale může se stát, že dnes všeobecně deklarovaná čtveřice potřeb nemocného (biologické, psychologické, sociální a spirituální) bude jen zčásti naplněna. Nejde o to dělat z lékařů, sester, psychologů a psychoterapeutů duchovní - amatéry. Je však užitečné ujasnit si, jaké existenciální a spirituální otázky a potřeby nemocný může mít, chápat je a počítat s tím, že mají být naplněny.
Spirituální hodnoty
Mluvíme-li o spirituálních hodnotách v souvislosti s těžkou nemocí, nemluvíme ani jen o různých náboženských úkonech ani o čemsi, co nemocnému přisoudíme jako možnou útěchu, když je jeho zdravotní stav bez nadějí na podstatné zlepšení.Spirituální hodnoty jsou širším pojmem než náboženské úkony, které lze celkem přesně definovat. Pokusme se tedy alespoň náčrt, který není definicí, nemůže si tedy dělat nárok na úplnost, ale je naznačením směru našich úvah.
Spirituální hodnoty jsou obtížně sdělitelné a druhému do značné míry nepřístupné hloubky bytí a životních jistot člověka, které během života hledá a opírá se o ně. Tyto hodnoty mají tendenci přesahovat vše, co běžný lidský život obsahuje. Proto jsou mnohdy nazývány hodnotami transcendentními. Pro někoho jsou tyto hlubiny spíš "něčím" (hlubiny duše, osud, apod.), pro jiného jsou místem setkání s "někým" (s tím, koho tuší, ale neumí ho nazvat; s nejhlubším tajemstvím; s Bohem). Zcela obecnou spirituální hodnotou, která otevírá cestu k hodnotám dalším, je skutečná láska, ve které člověk vychází sám ze sebe za hranice svého egoismu a nezištně se otevírá a dává druhým.
Zvlášť v situaci těžké nemoci nebo blízkosti smrti jsou tyto hloubky více či méně odkrývány a zaměstnávají myšlení člověka. Schopnost o nich mluvit se u jednotlivých lidí velmi liší. U někoho je tato schopnost téměř neznatelná, což ovšem neznamená, že by tyto hodnoty nebyly v jeho životě přítomny. V každém případě se ale spirituální a existenciální otázky týkají celku života, nejen stavu těžké nemoci, a bývají spojeny s jeho posuzováním.
Význam minulosti,
přítomnosti
a budoucnosti
v perspektivě nemocného
Při posuzování průběhu života hrají roli tři časové oblasti: minulost, přítomnost a budoucnost. Z těchto tří perspektiv se může kvalita života jevit nemocnému a těm, kdo se o něho starají, poněkud odlišně.
Při ošetřování nebo lidském doprovázení těžce nemocného vnímá jeho okolí zpravidla silně přítomnost a budoucnost - zda se uzdraví, jaká je prognóza průběhu nemoci. Minulost je většinou příliš nezajímá. Na rozdíl od přítomnosti je nepřístupná a aktivitou okolí nemocného není měnitelná. Úhel pohledu těžce nemocného je jiný. Pro něho není mnohdy tak důležitý objektivní stav, důležitější je subjektivní prožívání. Těžká nemoc zvýrazňuje oblast prožívání a mnohdy vede k větší introspekci, takže se nemocný dívá více do sebe sama než kolem sebe. Není to způsobeno jen tím, že má víc času na to, aby vnímal jak se cítí a věnoval se svému prožívání.
V perspektivě trvalé nemoci nebo blízké smrti mívá člověk pro stav svého nitra víc pochopení a přikládá mu více důležitosti, než tomu bylo ve fázi zdraví. Bylo by tedy nerozumné a necitlivé mu v tom bránit nebo jeho prožívání bagatelizovat. Mnohem lepší je snažit se mu porozumět. Pokud se zdá, že se nemocný až příliš "propadá" do svého nitra, může mu pomoci spíše citlivé uvedení dalších témat k přemýšlení a k upoutání zájmu, než snaha odvracet ho od pohledu do nitra.
***
Mons. Ing. ThDr. Aleš Opatrný
Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském a
Katolická teologická fakulta UK v Praze
e-mail: opatrny@vira.cz
Celý text přednášky naleznete zde
Spirituální hodnoty
Mluvíme-li o spirituálních hodnotách v souvislosti s těžkou nemocí, nemluvíme ani jen o různých náboženských úkonech ani o čemsi, co nemocnému přisoudíme jako možnou útěchu, když je jeho zdravotní stav bez nadějí na podstatné zlepšení.Spirituální hodnoty jsou širším pojmem než náboženské úkony, které lze celkem přesně definovat. Pokusme se tedy alespoň náčrt, který není definicí, nemůže si tedy dělat nárok na úplnost, ale je naznačením směru našich úvah.
Spirituální hodnoty jsou obtížně sdělitelné a druhému do značné míry nepřístupné hloubky bytí a životních jistot člověka, které během života hledá a opírá se o ně. Tyto hodnoty mají tendenci přesahovat vše, co běžný lidský život obsahuje. Proto jsou mnohdy nazývány hodnotami transcendentními. Pro někoho jsou tyto hlubiny spíš "něčím" (hlubiny duše, osud, apod.), pro jiného jsou místem setkání s "někým" (s tím, koho tuší, ale neumí ho nazvat; s nejhlubším tajemstvím; s Bohem). Zcela obecnou spirituální hodnotou, která otevírá cestu k hodnotám dalším, je skutečná láska, ve které člověk vychází sám ze sebe za hranice svého egoismu a nezištně se otevírá a dává druhým.
Zvlášť v situaci těžké nemoci nebo blízkosti smrti jsou tyto hloubky více či méně odkrývány a zaměstnávají myšlení člověka. Schopnost o nich mluvit se u jednotlivých lidí velmi liší. U někoho je tato schopnost téměř neznatelná, což ovšem neznamená, že by tyto hodnoty nebyly v jeho životě přítomny. V každém případě se ale spirituální a existenciální otázky týkají celku života, nejen stavu těžké nemoci, a bývají spojeny s jeho posuzováním.
Význam minulosti,
přítomnosti
a budoucnosti
v perspektivě nemocného
Při posuzování průběhu života hrají roli tři časové oblasti: minulost, přítomnost a budoucnost. Z těchto tří perspektiv se může kvalita života jevit nemocnému a těm, kdo se o něho starají, poněkud odlišně.
Při ošetřování nebo lidském doprovázení těžce nemocného vnímá jeho okolí zpravidla silně přítomnost a budoucnost - zda se uzdraví, jaká je prognóza průběhu nemoci. Minulost je většinou příliš nezajímá. Na rozdíl od přítomnosti je nepřístupná a aktivitou okolí nemocného není měnitelná. Úhel pohledu těžce nemocného je jiný. Pro něho není mnohdy tak důležitý objektivní stav, důležitější je subjektivní prožívání. Těžká nemoc zvýrazňuje oblast prožívání a mnohdy vede k větší introspekci, takže se nemocný dívá více do sebe sama než kolem sebe. Není to způsobeno jen tím, že má víc času na to, aby vnímal jak se cítí a věnoval se svému prožívání.
V perspektivě trvalé nemoci nebo blízké smrti mívá člověk pro stav svého nitra víc pochopení a přikládá mu více důležitosti, než tomu bylo ve fázi zdraví. Bylo by tedy nerozumné a necitlivé mu v tom bránit nebo jeho prožívání bagatelizovat. Mnohem lepší je snažit se mu porozumět. Pokud se zdá, že se nemocný až příliš "propadá" do svého nitra, může mu pomoci spíše citlivé uvedení dalších témat k přemýšlení a k upoutání zájmu, než snaha odvracet ho od pohledu do nitra.
***
Mons. Ing. ThDr. Aleš Opatrný
Pastorační středisko při Arcibiskupství pražském a
Katolická teologická fakulta UK v Praze
e-mail: opatrny@vira.cz
Celý text přednášky naleznete zde
