Během konference vojenských kaplanů slavíme každý den bohoslužbu. Konfese se střídají s námi, římskými katolíky. Ve středu slavil bohoslužbu s Večeří Páně bratr z Církve bratrské. Velice hezky, nevtíravě, radostně a kultivovaně mluvil. Samotná liturgie oběti byla velice krátká: poděkování, slova ustanovení, pozdvihování a prosby. Pak nás všechny přítomné pozval z lavic do kruhu a poprosil nás, abychom všichni vzali do rukou misku s chlebem i kalich s vínem, abychom ji okamžik podrželi a modlili se, ačkoliv se třeba nebudeme účastnit přijímání.
Než miska i kalich doputoval ke mně, přemýšlel jsem nad významem tohoto gesta. Pak jsem se v duchu modlil v tomto smyslu: „Bože, děkuji ti za chléb a víno. Jsi pro mne tajemstvím. Je tajemstvím tvá přítomnost mezi námi. Mé vyznání mi říká, kde tě naleznu, ale já nevím, zda nejsi přítomen i skrze tento symbol.“ Zalila mne vlna pokoje. Radoval jsem se z dotyku Boha – Tajemství. Zažil jsme tak velice intenzivní a hlubokou modlitbu.
Když jsme pak dostali závěrečné požehnání, tak se mnozí začali v kapli nahlas bavit. Mně to moc nevyhovovalo. Stále jsem totiž prožíval onen křehký dotek, tichý vánek, hebký dech Boží. Nechtělo se mi v tu chvíli z této hřejivé atmosféry vystoupit. Druhého dne večer při mši jsem hrál na kytaru. Toužil jsem zopakovat plaché čekání na Pána. Snažil jsem se, aby každý úder do kytary byl jemný. Jak my, kněží, dáváme malý pozor na svá gesta, tón hlasu, zkrátka chování, které může druhým podpořit nebo naprosto zbourat letmé pootevření nebeské brány.
