Proč Bůh dnes nepromlouvá?

V jednom starším filmu, který se jmenuje Zrcadlo, se nachází scéna, která je myslím každému z nás více či méně blízká. Jde o dialog bývalých manželů, kteří se částečně baví o svém synu a částečně se hádají. Během toho se žena dívá z okna a vidí svého syna, který se motá kolem hořící větve. Po chvilce se zamyslí a zeptá se muže: „Jak se jmenoval ten muž, kterému se zjevil anděl v hořícím keři?“ Ani jeden z nich si nějakou chvíli nemohou vzpomenout, ale po chvíli jim dojde, že to byl Mojžíš. Žena si povzdychne: „Proč se nikdy nic takového nestane mě?“

V Bibli nacházíme až interpretaci toho, co se odehrálo

Toto je otázka, kterou si pokládáme celkem často. Jak je možné, že Písmo svaté je plné zázraků a my jsme přitom nikdy nic podobného nezažili? Můžeme říci: já už viděl hořících větví spoustu, ale Boha jsem v nich rozhodně nepotkal. Ale můžeme si tím být tak jistí?

V Bibli nacházíme totiž až jistou interpretaci toho, co se odehrálo. To není nic divného: každý náš zážitek si nějak vykládáme, ať už je nám to příjemné, nebo není. Jsme lidé, nikoli počítače a věci tak pro nás mají vždy nějaký smysl.

Zvláštnost Bible, zejména Nového Zákona, je ale v tom, že nám často netají konflikt různých interpretací, naopak nám ho zdůrazňuje. Ježíš je postava, jejíž skutky vyvolávají jak naději a očekávání, tak hněv a odsouzení.

Uvězněný Jan možná čekal, že mu Ježíš pomůže na svobodu

Spíše než Ježíšovi bych se ale chtěl věnovat jeho příbuznému, Janu Křtiteli. Je-li totiž někdo, kdo by měl mít jasno o tom, zda se setkal s Bohem nebo, měl by to být právě on. Vždyť se pohnul radostí při setkání s Ježíšem už v matčině lůně.

Ale nejen to. Ježíše musel Jan znát téměř s jistotou už během svého dospívání. Je to pak on, který Ježíše křtí a pomáhá tak zahájit Kristovo veřejné působení. S vtěleným Slovem tedy Jan hovořil, jedl a dost možná si s ním v dětství i hrál na schovávanou. Kdo jiný by měl mít jistotu, že Ježíš je skutečně Boží syn?

Přesto nacházíme v sedmé kapitole Lukášova evangelia otázku, kterou již uvězněný Jan posílá právě Ježíši: „Jsi ten, který má přijít, nebo máme čekat někoho jiného?“ Po tolika letech strávených askezí, modlitbou a kontaktem se samotným Ježíšem si Jan najednou není jistý, jestli je Ježíš skutečně mesiáš. Jestli si to všechno co se stalo, nevyložil špatně. Ježíš sám mu neodpovídá jednoznačně. Dává mu na vědomí, že hluší slyší, chudým je zvěstována Boží zvěst atd. Možná i Jan čekal, že Ježíš přijde za ním do vězení osobně a svou mocí mu pomůže na svobodu. Myslím, že to bylo totiž právě uvěznění, které přimělo Jana k pochybám.

Ježíšův příchod mu totiž, když se na to podíváme poněkud pragmaticky, způsobil pouze potíže. Z oblíbeného duchovního vůdce se stal druhořadou figurou, jelikož nedělal na rozdíl od Ježíše žádná znamení. Jeho kritika života panovníka navíc nevedla ke změně poměrů, ale přinesla mu jen okovy a chleba s vodou. Divíme se, že Jan asi jen těžko nacházel v těchto událostech Boha? A pokud ho nacházel, nejspíš ho jen těžko nacházel v Ježíši. Přestože mu Ježíš dal jasně na vědomí, že se naplňují znamení, on sám byl v cele a asi si od toho všeho připadal najednou strašně daleko.

Moje osobní zkušenost se zapomenutou baterkou a Božím zjevením

Někdy vidíme stejné věci jako jiní a dáváme jim zcela jiný význam, nebo jsme v takovém stavu, že jen těžko přijímáme to, co k nám přichází. A někdy nemáme my sami jistotu, jestli to, co se nám stalo, je skutečně místem Božího zjevení. Mám s tím osobní zkušenost. A jelikož se tato zkušenost týká právě Jana Křtitele, chtěl bych se o ni s vámi podělit.

Bude to asi tak 5 let nazpátek, kdy jsem končil v práci později večer a chystal jsem se poté vlakem odjet na chatu, kde už byla naše rodina. Nebylo to úplně jednoduché období. Už jsem se víceméně chystal ke vstupu do jezuitského řádu, ale zatím to nebylo potvrzené a člověku vyvstávala řada pochyb, jak o mně tak o Bohu. Symbolicky bych to asi mohl nazvat jako takové příšeří, místy tmu. Aspoň tak jsem to tehdy cítil.

Byl to jeden z těch krásných letních večerů. Protože jsem se potřeboval projít, rozhodl jsem se, že těch pár kilometrů od vlaku dojdu pěšky. Potíž byla v tom, že jsem si zapomněl vzít baterku. Už jakmile jsem procházel malou vesnicí u stanice, bylo mi jasné, že bude za chvíli taková tma, že jen těžko budu moci trefit tak, abych u toho nepadal z příkopu do příkopu.

Na návsi, kudy jsem procházel, mi padl do očí kříž s Ježíšem, takový, jaký asi naleznete v každé jihočeské vesnici. Věděl jsem, že sám tou tmou netrefím, a tak jsem Boha s pohledem upřeným na Krista požádal: „Buď mým světlem!“ A v té prosbě určitě nebyla jen potřeba světla fyzického na cestu samu, ale i do celého mého rozpoložení.

Jakmile jsem došel na konec osvětlené části cesty, k mému překvapení jsem zjistil, že opravdu nepůjdu tmou: byla zrovna slavnost narození sv. Jana Křtitele a okraje cest byly plné svatojánských mušek, v množství, které jsem nikdy předtím neviděl. Připadal jsem si jako židovský národ, kterému ustoupily vody, aby mohl bezpečně přejít do svaté země.

Nakonec jsem došel ale až na místo, kde už nebyly ani ty světlušky. Do samé hlubiny noci. Musel jsem jednoduše projít tmou, která se zdála být skoro až hmatatelná.  Cítil jsem, že Bůh chce, abych mu důvěřoval, i když u toho nebude blikat žádné světýlko. Nezbylo než najít odvahu a ten kus jednoduše projít. Po chvíli jsem došel na chatu a upřímně jsem Bohu poděkoval, protože jsem cítil, že v této cestě šel se mnou. Že skutečně byl mým světlem a že jím vždy bude.

Začaly přicházet pochyby

Poté jsem si nicméně sedl na zápraží, otevřel si pivo a hned mi začaly přicházet pochyby: není to přece normální, že jsou v létě světlušky a že jsem šel cestou, kterou znám celkem dobře bez větších potíží? Necítil jsem pak Boží přítomnost proto, že jsem ji chtěl cítit?

To je přesně ona chvíle, kdy stojíme před událostmi našeho života a nevíme jistě jak si je vyložit. Jasné odpovědi se dočkáme málokdy. Jeden antický filozof říkal, že ten, který mluví skrze věštírnu v Delfách, neodhaluje, ani neskrývá, ale naznačuje. Tak trochu jako Ježíš naznačil Janovi, co se děje a co to znamená. Možná jsem prostě jen našel cestu tmavým lesem. Ale ta cesta mi dala rozhodně důvěru v Boží péči o mě a pomohla mi jít dopředu i v mém povolání.

Bůh se nám zjeví tak, abychom to mohli pochopit

Možná se ptáme, proč se Bůh nezjevuje i nám, protože se špatně díváme. Nebo si myslíme, že nám Bůh musí říci jasně, co máme dělat, aniž by nám dal možnost volby. Myslím ale, že ve skutečnosti poznáváme ty chvíle, kdy nám dal pocítit svou přítomnost, ačkoli bychom ty chvíle možné jen těžko dokázali popsat náboženským názvoslovím. Nikdy se nám nezjeví stejně, jako se zjevil Mojžíšovi nebo Janovi. Zjeví se nám tak, abychom to pochopili my, tak jako se zjevil jim tak, aby to pochopili oni. Je to ale ten stejný Hospodin, přesahující naše schopnosti a představy, a přitom stále tak nablízku každému z nás, protože to tak chce. Protože si přeje být naším světlem.