S několika lidmi jsme pomohli jedné ženě se stěhováním. Tato matka od rodiny je nemocná, trpí vážnou chorobou, která ji ohrožuje na životě. Na sklonku dne byla všechna práce hotová a my se v dobré náladě rozešli, unavení, ale spokojení, že jsme mohli někomu pomoci. Nasedli jsme do svých pohodlných automobilů a rozjeli se po dobře osvětlených ulicích směrem k našim domovům.
Od té doby neuplynul den, kdy bych si na tu těžce nemocnou ženu nevzpomněl. Prosím Pána, aby ji uzdravil. Má víra ale asi není dost velká, zřejmě nedosahuje ani velikosti hořčičného zrnka, protože její nemoc je stále aktivní. Vím to, diskrétně jsem si to zjistil. Jsem jako ten bohatý mladík, který odchází smutný, že nemohl odpovědět na Ježíšovo pozvání, aby ho následoval.
Ve svých papírech jsem objevil tento text Matky Terezy, který mě provokuje: „Nesmíme se spokojit s tím, že dáváme peníze. Peníze nestačí, ty můžeme sehnat vždycky. Jsou to naše ruce, co chudí potřebují: abychom jim posloužili vlastníma rukama. Je to naše srdce, co chudí potřebují: abychom je milovali svým srdcem. Ježíšovo náboženství je láska, nakažlivá láska. (…) Potíž je v tom, že boháči nebo jen pohodlně žijící lidé velmi často ani nevědí, co to znamená být chudým. Proto jim také můžeme odpustit. Vždyť skutečné poznání nemůže vést k ničemu jinému než k lásce, k lásce a službě. Ale oni je neznají, a proto je životy chudých nemohou dojímat.“
Modlím se tedy, abych byl jednou schopen stát se skutečně chudým srdcem, aby mě věci dojímaly ještě víc. A zatímco vyčkávám, než se moje víra zvětší, byl bych vám více než vděčný, kdybyste mi pomohli s modlitbou za tu mladou ženu.
