Když něco chceš,
chtěj to hodně

Až příliš často je možno narazit na naprosto zavádějící interpretaci milosti, která je představována takřka jako Boží svévole. Děje se jí fatální křivda už i tehdy, je-li představována jako Boží nevyzpytatelnost. Má pak totiž za následek nejistotu, zda vůbec smím jistým směrem toužit, má za následek strach, zda se někam až svatokrádežně nevlamuji. Škody takto napáchané právě v oblasti modlitebního snažení jsou nevyčíslitelné. Přitom nauka o milosti je pevnou součástí radostné zvěsti a její součástí skoro nejradostnější.

Řekne-li se milost, mám slyšet především: nečeká se od tebe nic, než že budeš chtít, že nastavíš kapsy, náruč, ústa, a já ti je naplním. Zdarma, a ne až uděláš, dosáhneš, až odstraníš. Nic takového. Chceš, chtěj to hodně a vytrvale a tady to máš. Vždyť je zbytečné pracovat dlouho do večera, až do noci jídat krušný chléb, sám ho dá tomu, kdo je mu milý – a milý mu je každý, kdo hodně chce. Hlavně v tom tkví nauka o milosti, a teprve pak je to zdravá nauka umožňující zdravou vizi Božího jednání se mnou. Představa o milosti ve smyslu „tomu dala, tomu ne“ zabránila mnoha „zasvěceným“, tedy lidem, od kterých se právem očekávají vrcholové výkony, aby se právě tímto směrem zadívali, aby tímto směrem vyšli a hodně chtěli.

A  „Boží vůle“ je ve vědomí lidí mnohdy stejně zkompromitovaná jako zmíněná nauka o milosti, která dělá z Otce nevyzpytatelné božstvo, u kterého nikdy nevíš, jak na tom jsi. Raděj nevědět, kdo se moc ptá moc se dozví… Věřím, že Boží vůlí je, aby můj čin byl udělán tak, aby mi umožnil být obdarován. To jediné jej zajímá. Bůh to myslí vážně, když mi svěřil tento svět, a respektuje svůj záměr natolik, že nevstoupí, když nepřizvu. A za ručičku mne vodit, to už vůbec ne. Je třeba s pokorou přijmout svou velikost.

Nauka o milosti
a (de)formace

Jako generální vikář, vědom si a posílen autoritou vycházející z dosažení tohoto velevýznamného církevního postu, jsem se pletl do všeho možného, a tak jsem tu a tam také povzbuzoval některé komunity sestřiček svou prostou přítomností a svými moudry. Vzpomínám na jednu takovou. Byly tam mladé holky, které přišly pod vlivem ideálů vyčtených většinou z karmelitánské školy, a teď se v klášteře setkaly s tou nejpříšernější bigotností, jakou si můžeš představit, kde se provozovaly modlitbičky z roku raz dva, mlely nehorázné litanie spíš k čemusi než k někomu. Ta děvčata měla v sobě četbou živenou ambici vystupovat kontemplací až k „zásnubám duše“ – a bác.

Nejenže sestry, které měly na starosti formaci, už dávno na podobné elány srdce zapomněly, ale dokonce takové opovážlivosti moudře zavrhly a vyzbrojeny přesně onou zmrzačenou doktrínou o milosti, tedy „když to přijde tak to přijde“, se snaží takovou sestřičku pěkně postavit, nejlépe všema čtyřma, na zem. Umývání chodby je pro takovou terapii jako stvořené. Pokračování tužeb je hodnoceno jako umanutost, sestra není dostatečně pokorná, jde jí jen o zážitky a nechce přijmout modlitební kříž, který, milá sestřičko, spočívá především ve vytrvalosti jít nocí smyslů i ducha. Bylo by zajímavé vědět, jaké procento odchodů z kláštera zapříčinila právě tupost formátorů.

Nauka o milosti
kontemplativní modlitba

Také nešťastně prezentovaná nauka o milosti se neblaze podepsala především na modlitební odvaze. Vůbec není třeba pochybovat, že každý Boží vstup do života člověka je milost, tedy dar nevynutitelný a naprosto nezasloužený. Milost ale není a nechce být synonymem nevyzpytatelnosti, či dokonce zdráhavosti. Protože se o těch nejvyšších patrech modlitby skoro vždycky a zcela právem mluvilo jako o milosti, a protože se milost skoro vždy v této souvislosti představovala v zorném úhlu Boží nevyzpytatelnosti, docházelo k fatálním závěrům.

Kontemplativní modlitba naprosto podléhala režimu: Bůh buď dá, nebo nedá, je to jeho věc a nemá cenu se o nic snažit, můžeš jen čekat. Nějaké velké usilování zavání až svatokrádeží. Trochu jsem to přehnal, ale jen trochu. Takové naprosto scestné uchopení milosti kromě jiného poškozuje obraz Boha. Milost totiž mluví, povzbuzuje, aby ses nebál chtít cokoli a nelekal se svých limitů a nehodnosti. Na pomoc zde přišli i dva vynikající mistři, Jan od Kříže a Tomáš Akvinský. Také oni povzbuzovali a povzbuzují k odvaze toužit  po nejvyšších modlitebních metách a odvážně oznámili světu, že modlitbě, a to i modlitbě vrcholové, tedy kontemplativní, sjednocující, se lze naučit. A také jí učili.