S Ježíšem se poprvé setkám o letních prázdninách. Je mi osm a v ubytovně v mém pokoji visí na zdi kříž. Kristus mě nevýslovně přitahuje, přestože o něm skoro nic nevím. Kříž samozřejmě vídám na věžích kostelů, kde se scházejí křesťané, ale není mi jasné, co vlastně představuje. Kříž v mém pokoji mě k sobě přitahuje jako magnet, jsem jím přímo posedlý. Během dne se do pokoje často vracím a dívám se na něj. Vždycky si dávám pozor, abych byl v takových chvílích sám, aby mě nikdo nepřistihl. Pocházím ze židovské rodiny a mám nejasný pocit, že dělám něco, co bych dělat neměl. Je to však silnější než já: před křížem je mi tak dobře, že tam mohu strávit celé hodiny.

V létě následujícího roku jedeme na prázdniny do Sables-dʼOlonne, kde stojí na křižovatce monumentální kalvárie. Úplně mě to uchvátí! Po obědě, když všichni ostatní odpočívají, potají chodím ven, abych se setkal s tím mužem na kříži. Jakmile dojdu ke kalvárii a zastavím se před ní, jsme tu najednou jen já a on. Stojím a upřeně hledím na Krista. Jeho kouzlu jsem úplně podlehl. Obdivuji ho a s láskou k němu vzhlížím. Někdy si s ním i povídám. Když se potom vrátím do domu, kde bydlíme, lehám si s rozpřaženýma rukama na zídku, která se táhne podél terasy, a myslím na Ježíše.

Už tehdy cítím, že mě Ježíš volá. Hledám ho i já. Když jsem doma, vždycky čekám, až všichni usnou, a pak si v tichu, které mám tolik rád, kleknu u postele a pomalu udělám znamení kříže. Toto znamení miluji a na toto setkání čekám vždycky celý den: jsem prostě zamilovaný do Krista na kříži. Až se za pár let stanu ortodoxním židem, bude pro mě kříž pohoršením, ale jako malý kluk nad touto přitažlivostí vycházející z hlubin srdce či duše nehloubám a žádné otázky si nekladu. Stačí mi, že ji prožívám. Žádného křesťana, který by mi mohl vysvětlit, co kříž znamená, neznám, a přesto na něj dokážu hledět celé hodiny. V přítomnosti Ježíše na kříži prožívám něco výjimečného. Mám silný pocit, že se setkávám s živou osobou. Je to velice mocná, božská přítomnost, která odpouští, přináší pokoj, smíření a hluboký vnitřní mír. Cítím se jako před branami nebe. To vše ale zůstává skryto v mém dětském srdci, nikdo o tom neví. Toto tajemství budu skrývat celých třicet let!

Stále častěji sním o tom, že se konečně zajdu podívat do kostela. V páté třídě jedeme na desetidenní lyžařský výcvik do Alp, do horské vesničky s kostelem a já se tam cítím skvěle. V neděli nám paní učitelka nabídne, že kdo chce, může jít do kostela na mši. Moc rád bych tam šel, ale neodvážím se zvednout ruku.

Nedlouho poté jedu s celou naší rodinou navštívit otcova bratra, který žije ve Španělsku, ve městě Estepona poblíž Malagy. Jeho manželka je katolička. Je mi jedenáct a moje sestřenice mě zavede do kostela. V kostela jsem poprvé a žasnu: tolik nádherných křížů! Tak rád bych si sedl a všechno v klidu obdivoval do nejmenších detailů, ale neodvažuji se: nechci dát najevo, jak moc mě kostel přitahuje. Uvnitř se zdržíme jen pět minut.

Dnes na to všechno vzpomínám s dojetím. Bylo to tak silné. /…/

Pokřtěn jsem 14. září 2008, na svátek Povýšení svatého kříže.