Tři způsoby, jak pracuje nepřítel
Součástí pohledu sv. Ignáce z Loyoly na svět jsou obrazy dobrého a zlého ducha. Někomu to třeba může připadat nemoderní, ale to nic nemění na tom, že velice dobře vystihl způsoby, jakými nepřítel, zlý duch, nebo chcete-li, naše „horší já“ působí v našem životě. Rozeznává tři hlavní způsoby.
Za těch dvacet let, co jsem jezuitou, jsem právě tuto část ignaciánské spirituality rozeznával nejsnadněji v praxi. Jakmile se s ní jednou obeznámíte, začnete ji pozorovat na sobě.
Uvedu tři hlavní druhy působení zlého ducha. S nepatrnými úpravami je přejímám z Ignácových pravidel na rozlišování duchů.
Jako rozmazlené dítě
Při prvním způsobu se nepřítel chová jako rozmazlené dítě. „Jeho síly jsou slabé, rád by však dělal dojem silného.“ Někdy jsme sužováni čímsi, co by se dalo nazvat dítětem v nás. Napadá nás: „Já to ale chci! A chci to hned!“ Jako dítě, které se dožaduje dalšího bonbonu. Jde-li o naléhavé nutkání po něčem nezdravém, sobeckém či dokonce nemorálním, je důležité pojmenovat to pravým jménem. Nutí-li nás část našeho já skočit do postele se sekretářkou, i když oba žijeme v manželství, a když znovu a znovu slyšíme ten dětinský, panovačný, nedůtklivý hlas – pak slyšíme hlas rozmazleného dítěte v nás: „Chci se s ní vyspat. A chci to hned!“
Jak se tomu bránit? Udělejte totéž, co s rozmazleným dítětem: okamžitě ta pokušení zaražte. A zjistíte, že to funguje. Jak říká Ignác: „Nepřítel ochabuje a ztrácí odvahu a jeho pokušení ustávají, když se člověk, který se cvičí v duchovních věcech, rázně postaví proti jeho pokušením a dělá pravý opak.“
Rodič ustupující rozmazlenému spratkovi, který si žádá stále víc, je k politování. A k politování je i ten, kdo tento druh sobeckých potřeb nezarazí u sebe. Ženatý muž či vdaná žena, kteří neustále naslouchají onomu dětinskému hlasu: „Já se chci s tím člověkem vyspat!“, riskují, že se chytí do ničivé pasti. Když začneme „uhýbat a pozbývat odvahu“, jak říká Ignác, pokušení budou jen přibývat. Proto je zarazme hned!
Jako tajný milenec
U druhého způsobu se nepřítel chová jako nepravý milenec. Nepřítel dává přednost tomu, aby pokušení, pochybnosti a zoufalství zůstávaly skryté, což je pro danou osobu jen horší.
Ignác přirovnává nepřítele k „falešnému člověku“, který si přeje „zůstat ve skrytu a nebýt odhalen“. Barvitě přirovnává nepřítele k muži, jenž se snaží odlákat dobrou manželku od jejího manžela. Ten bídák chce, „aby jeho slova a přemlouvání zůstala utajena“, aby se o nich nedozvěděl manžel a nedal věci do pořádku.
„Stejně tak si přeje a chce nepřítel lidské přirozenosti,“ píše o kousek dál Ignác, „když našeptává své lsti a přemlouvání spravedlivé duši, aby to bylo přijato a uchováno v tajnosti. Odhalí-li to však svému dobrému zpovědníkovi nebo jiné duchovní osobě…, velice ho to souží, neboť je mu jasné, že svou započatou zlobu nemůže dokončit, poněvadž jeho zřejmé podvody byly odhaleny.“
Jak se bránit zde? Vynést vše na světlo – všechny negativní pocity, veškerá pokušení, nutkání chovat se špatně, zoufat si nebo se vzdalovat od Boha. „Vyndáme je z krabice,“ řekl by David. Promluvme si o nich s přítelem, jemuž důvěřujeme, s duchovním vůdcem či jiným důvěryhodným člověkem. Uvidíme, jak pokušení, jež se zdají být tak silná, pokud jsou ukrytá v nitru, na denním světle rychle ztrácejí většinu své síly.
Jak často se to při duchovním vedení stává! Někdo našlapuje kolem nepříjemného tématu jako kolem horké kaše. Bojí se dané téma otevřít, protože ví, že když se otevře, bude muset uznat, jak je věc nezdravá.
Pokud člověk nezdravé nutkání, rozhodnutí či sklon odhalí, lze pak věc zkoumat, léčit a zavrhnout. Když má například mladý jezuita pokušení nějakým způsobem porušit sliby, často potlačí touhu mluvit o svých zápasech se svým představeným nebo duchovním vůdcem a zklamání, strach, utajování i problémy jen narůstají.
„Ďábel u nás neslaví nikdy větší úspěch, než když pracuje v utajení a temnotě,“ říká Ignác. Nebo, jak dodávají členové Anonymních alkoholiků: „Jsi jen natolik nemocný, nakolik to tajíš.“ Jen na okraj zmiňuji, že duchovním vůdcem Billa Wilsona, jednoho ze zakladatelů Anonymních alkoholiků, byl otec Edward Dowling, jezuita. To vysvětluje, proč může být vícero Ignácových náhledů povědomé těm, kdo se léčí ze závislosti.
Jako velitel
V třetím a posledním případě se nepřítel chová jako velitel. Tento obraz zjevně čerpá z Ignácovy vojenské minulosti. Velmi jsem si ho oblíbil. Velitel nepřátelské armády přesně ví, kde se nacházejí naše slabá místa, a soustřeďuje svůj útok na ně. Když se vojevůdce chystá zaútočit na pevnost, postaví si tábor, pečlivě studuje silná a slabá místa obrany a potom zaútočí na nejslabší místo.
Právě tak zlý duch „obchází jako řvoucí lev“ (1 Petr 5,8) a pozoruje, kde jsme nejslabší a co nás nejvíc pokouší, a to dokonce i tehdy, když nejsme v krizi. „Tam nás napadne a snaží se nás dostat do své moci,“ píše Ignác. Jinými slovy, zlý duch nás napadne tam, kde jsme nejzranitelnější. Je naší slabostí pýcha? V tom případě nás v době, kdy se nám daří, zlý duch napadne tam. „Když chce ďábel někoho napadnout,“ píše Ignác na jiném místě, „nejdřív hledá, která strana obrany je nejslabší nebo v nejhorším stavu. Tam soustředí dělostřeleckou palbu, aby učinil průlom.“
Řekněme, že jsme se začali starat o svého stárnoucího rodiče, což je šlechetný čin. Lidé nám tu a tam začnou skládat poklony, jak jsme ušlechtilí. Začneme uvažovat: Dělám něco dobrého. Potud je to v pořádku. Ale velitel hledá, kde by zaútočil, aby se dostal dovnitř. Tak pomaličku měníme své myšlení: z Dělám něco dobrého na Jsem dobrý člověk. Z toho se naše myšlení změní na: Jsem tak svatý. A nakonec na: Jsem svatější než kdokoli jiný. Stáváme se povýšeneckými, pyšnými a arogantními. Z této pozice začneme hodnotit, odsuzovat, nebo dokonce nesnášet ostatní, kdo nejsou tak „svatí“ jako my.
Co se stalo? Můžeme se divit: Jak jsem se dostal až sem? Zlému duchu se podařilo najít naše slabé místo a vyhrát jednu bitvu.
Jak se proti tomu nejlépe bránit? Posílit slabší místa naší duchovní tvrze. Věnovat zvýšenou pozornost tomu, jaká pokušení útočí na naše slabá místa, a působit proti těmto sklonům.
Časem již budeme schopni předvídat, jak pokušení přijde. U mne jde obvykle o dva způsoby: pocit osamělosti a obavy o zdraví. Asi měsíc před kněžským svěcením jsem zjistil, že mne stravuje sexuální touha. Asi týden před svěcením jsem byl nemocný a byl jsem z toho úplně zoufalý. Bylo až komické vidět, jakému útoku byla vystavena moje slabá místa. Upevnil jsem se proti nim tím, že jsem trávil čas se svými blízkými přáteli a připomínal jsem si, že zdraví není to nejdůležitější v našem životě. V den svého svěcení jsem už šťastně kráčel chrámovou lodí.
Po jistém čase se tyto pocity naučíte rozpoznávat. Poznáte, kdy jste v pokušení jít špatnou cestou.
