Každý máme odpovědnost za náš národ, za své nejbližší okolí.
Přinejmenším to znamená nevyvolávat další nenávist a zášť.
Ale máme mnohem více možností a výzev…

Ovládat druhé zastrašováním a šířením beznaděje

Nejúčinnější způsob politiků, jak ovládat druhé a postupovat kupředu bez jakéhokoliv ohledu, je rozsévat beznaděj a ustavičně zastrašovat, a to i pod rouškou obrany určitých hodnot. Dnes se v mnohých zemích staly politickými prostředky přehánění, extrémismus a polarizace.

Politika už zdaleka není zdravou diskusí o dlouhodobých plánech k rozvoji všech a ke společnému dobru, ale pouhou kombinací marketingových technik zaměřenou na okamžité výsledky, jejímž prvořadým cílem je diskreditovat druhé. Diskuse v rámci tohoto ubohého vzájemného osočování degeneruje do neustálých kontroverzí a konfrontací.

Populisté se starají o krátkodobé výhody

Jedním z pokleslých projevů populistických politiků je to, že se starají o krátkodobé výhody. Vycházejí vstříc populárním požadavkům, aby získali hlasy nebo podporu, ale nepokračují v namáhavém a neustálém úsilí o rozvoj společnosti a jednotlivců.  Někteří politici se snaží zvyšovat si popularitu i tím, že podporují ty nejpodlejší a nejsobečtější sklony v některých vrstvách obyvatelstva

Tváří v tvář mnoha úzkoprsým formám politiky zaměřeným na bezprostřední zájmy je třeba zdůraznit, že politická velikost se projevuje tehdy, když se v těžkých chvílích jedná na základě velkých principů a myslí se na dlouhodobé společné dobro. Přijetí takovéto odpovědnosti v národním plánování klade na politickou vysoké nároky. Myslet na ty, kdo přijdou po nás, totiž není lákavé předvolební téma: je k tomu potřeba velká odpovědnost odvaha.

Politika je něco ušlechtilejšího než pózování, marketing a různé druhy mediálního zkreslování. Tyto věci jen rozsévají rozdělení, spory a bezútěšnou skepsi, neschopnou podněcovat lidi k práci pro společný cíl. Když někdy přemýšlíme o budoucnosti, můžeme si položit třeba tyto otázky: „Proč to dělám?“, „Co je mým skutečným cílem?“ Až totiž budeme za několik let uvažovat o minulosti, nebudeme se ptát: „Kolik lidí podporovalo můj politický směr?“ „Kolik lidí volilo stejně jako já?“ Skutečné, ale možná bolestné otázky budou znít takto: „Jakou stopu jsem zanechal v životě společnosti?“ „Jaké pozitivní síly jsem uvolnil?“ „Kolik míru jsem zasel ve svém okolí?“ „Jaké dobro jsem vytvořil na tom místě, které mně bylo svěřeno?“

Od politiků nečekejme přespříliš, zapojme se i my

Neměli bychom očekávat všecko od těch, kdo nám vládnou, to by bylo dětinské. My sami máme prostor, který potřebujeme pro spoluodpovědnost ve vytváření a zakládání nových procesů a změn ve společnosti. Zapojme se aktivně do obnovy a podpory naší zraněné společnosti. Každý den nám nabízí novou příležitost, novou možnost.

Nevyvolávejme další nenávist a zášť

Právě dnes máme velkou příležitost projevit svůj vrozený smysl pro bratrství – být milosrdnými Samaritány, kteří vidí a nesou bolest zranění druhých lidí, místo abychom vyvolávali ještě větší nenávist a zášť. Každý z nás totiž někdy podléháme mentalitě násilníků, ambiciózních lidí, kteří jdou slepě jen za svými zájmy, šíří nedůvěru a lži. Podporujme naopak to, co je dobré, a dejme se tomu do služby.

Můžeme začít zdola a od jednoho případu k druhému jednat na co nejkonkrétnější na místní úrovni. Vyhledávejme druhé a zabývejme se světem, jaký je, beze strachu z bolesti nebo bez pocitu nedostatečnosti, protože zde objevíme všechnu dobrotu, kterou Bůh zasadil do lidských srdcí. Obtíže, které se jeví příliš veliké, jsou příležitostí k růstu, a ne důvodem pro smutnou rezignaci. Nedělejme to ale sami, jako jednotlivci. Samaritán objevil hostinského, který se mohl o toho muže postarat. Také my jsme voláni spojit se jako rodina, která je silnější než souhrn jednotlivých malých členů. Vždyť „celek je víc než část a je také víc než pouhý součet jeho částí“.

Každý máme odpovědnost za náš národ

Samaritán poté, co pomohl zraněnému, pokračoval dál, aniž čekal na uznání nebo vděčnost. Jeho snaha pomoci druhému člověku mu přinesla uspokojení v životě a zadostiučinění i před Bohem. Pro něj to byla jakási vnitřní povinnost. My všichni máme odpovědnost za druhé, za zraněné, to znamená za svůj vlastní národ i za všechny národy světa. Pečujme o potřeby každého muže a ženy, každého dítěte a každého starého člověka s oním solidárním a pozorným postojem – postojem blízkosti, kterým se vyznačoval milosrdný Samaritán.

Vkládejme naději do skryté síly semene dobra

Je opravdu ušlechtilé vkládat naději do skryté síly semene dobra, které rozséváme, a tak spustit procesy, jejichž plody budou sklízet jiní. Dobrá politika i na nejnižší úrovni propojuje lásku s nadějí a s důvěrou v zásoby dobra přítomné v lidských srdcích. Vždyť každá žena, každý muž a každá nová generace mají v sobě nové a dobré schopnosti, které je potřeba jen probudit a rozvinout.

Smíření není pro slabochy

Důležitým prvkem života ve společnosti a politického snažení je i smíření. Jsou ale lidé, kteří o smíření raději nemluví, protože mají za to, že spory, násilí a úpadek jsou součástí normálního běhu společnosti.  Mnozí se domnívají, že podporovat odpuštění znamená ustupovat ze své pozice, aby náhodou situaci neovládli druzí. Z toho důvodu cítí, že je lepší nechat věci tak, jak jsou, a udržovat rovnováhu moci mezi různými skupinami. Jiní si zase myslí, že smíření je pro slabochy; protože nejsou schopni opravdového vážného dialogu, rozhodli se unikat problémům přehlížením nespravedlností.

Odpuštění a smíření jsou ale v křesťanství svrchovaně důležitá témata. Hrozí tu ale nebezpečí, že chybné chápání může vést k tomu, že si myslíme, že stejně nic nepomůže, k netečnosti, a nespravedlnosti. Ježíš nikdy nepodporoval násilí nebo nesnášenlivost. Veřejně odsuzoval používání síly k nabytí moci nad druhými: „Víte, že panovníci tvrdě vládnou nad národy a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude“ (Mt 20,25–26). Evangelium nám naopak říká, abychom odpouštěli „sedmdesát sedmkrát“ (Mt 18,22), a uvádí příklad nemilosrdného služebníka, kterému bylo odpuštěno, ale on sám nebyl ochoten odpustit druhým (srov. Mt 18,23–35).

Odpustit ale neznamená zapomenout

Odpustit neznamená zapomenout. I přes to, že se stalo něco hrozného, co nelze nijak popřít, relativizovat nebo zakrýt, přesto můžeme odpustit. I když je tu něco, co nelze nikdy tolerovat, ospravedlnit nebo omluvit, přesto můžeme odpustit. I když je tu něco, na co rozhodně nesmíme zapomenout, přesto můžeme odpustit. Svobodné a upřímné odpuštění je něco ušlechtilého, je to odraz nekonečné Boží schopnosti odpouštět. Není-li odpuštění ničím podmíněno, pak můžeme odpustit dokonce i někomu, kdo se brání pokání a není schopen o odpuštění poprosit.

Ti, kdo skutečně odpouštějí, nezapomínají. Rozhodli se jen nepoddat té ničivé síle, která jim způsobila tolik utrpení. Přetínají bludný kruh a zastavují postup ničivých sil. Rozhodují se nešířit ve společnosti ducha msty, který se dřív nebo později vrátí, aby postihl je samé. Pomsta totiž nikdy doopravdy nevyřeší neštěstí oběti. Nemám tím ale na mysli beztrestnost. Spravedlnost je totiž nutná, abychom předcházeli dalším zločinům a chránili společné dobro, ale nemá ospravedlňovat volný průchod hněvu a pomsty.

Zastavit utlačovatele a zbavit ho moci

Povinnost odpouštět ale neznamená, že se zřekneme svých práv a budeme nabízet odpuštění zkorumpované moci, zločincům nebo těm, kdo ponižují naši důstojnost. Jsme povoláni milovat každého bez výjimky. Milovat utiskovatele ale neznamená dovolit mu, aby nás dál utiskoval, nebo ho nechat, aby si myslel, že jeho jednání je přijatelné. Naopak, opravdová láska k utiskovateli znamená hledat způsoby, jak ho v jeho utlačování zastavit; znamená to zbavit ho moci, kterou neumí používat a která snižuje jeho lidství. Odpuštění neznamená dovolovat utiskovatelům, aby dál pošlapávali důstojnost svou i jiných, nebo nechat zločince, aby dál páchali své zlé skutky. Ti, kdo trpí nespravedlností, musejí usilovně bránit práva svá i své rodiny, protože si musejí zachovat důstojnost, kterou dostali jako dar od milujícího Boha. Jestliže mně nebo někomu z mých drahých způsobil škodu zločinec, nemůže mi nic bránit v tom, abych se domáhal spravedlnosti a zajistil, aby ten člověk – nebo kdokoli jiný – mně nebo druhým nezpůsobil tu škodu znovu. To je moje právo. Odpuštění to nezapovídá, ale naopak přímo vyžaduje.

Důležité je neživit při tom v sobě hněv, který je škodlivý pro naši duši a pro duši našeho lidu, nebo nebýt posedlý pomstychtivostí a touhou druhého zničit. Takovýmto způsobem nikdo nedosáhne vnitřního pokoje ani se nesmíří s životem. Žádná rodina, žádná skupina bližních, žádná etnická skupina, tím méně národ, nemá budoucnost, je-li hnací silou, která je shromažďuje, spojuje a stírá jejich rozdílnosti, pomstychtivost a nenávist. Nemůžeme se dohodnout a spojit kvůli pomstě nebo zacházet s druhými stejně násilnicky, jako oni zacházeli s námi, nebo strojit odvetné plány pod zdánlivě zákonnou ochranou. Touto cestou se nic nezíská a nakonec se o všechno přijde.