aneb trnová koruna nad pražským Rudolfinem.
Neonová trnová koruna nad pražským Rudolfinem označovala už dlouho před velikonocemi místo, kde probíhala fotografická výstava s názvem INRI. Na mnoha místech se v Praze objevil také reklamní plakát výstavy s křížem, na kterém nevisí Ježíš, ale leží nedospělá dívka.
Ve Svatém týdnu, tedy ve stejnou dobu, jsem byl v Českém rozhlase dvakrát přizván do vysílání, abych odpovídal na otázky redaktorů v rámci jejich "velikonočních" pořadů. Stěžejní otázka v prvním z nich zněla "Proč je Zelený čtvrtek zelený?", ve druhém vyzvídal redaktor "Co vlastně pojídal Ježíš s apoštoly při poslední večeři v den svého zatčení?"
Křesťanům v Evropě nezbylo než si zvyknout na postmodernu a její zacházení s náboženskými symboly, přitom je ovšem nadále mnozí z nás pociťují jako zlehčující a urážející. Vývoj evropské civilizace vyústil ve 20. století do hromadného zpochybňování vlastních jednotících symbolů; napříště jako by existovaly už jen symboly místní a s provizorní, dočasnou platností. Celospolečenská komunikace se tak stává stále větším problémem, zatím co se samozvaní mistři postmoderního umění a postmoderní kultury v jakémsi postmoderním amoku vrhají na zbylé systémy symbolů, které z civilizačních zřícenin ještě ční k nebi a poutají na sebe pohledy lidí.
Dovede postmoderní člověk vůbec ještě něco celým srdcem slavit, mít k něčemu úctu, při které se tají dech a zrychluje tep srdce? Dovede se ještě pro něco bezpodmínečně nadchnout? Zároveň ale narůstají počty dospělých katechumenů, křtěných v průběhu velikonoční Vigilie - jdou už do tisíců - a naznačují, že je stále nesnadnější žít v tomto smysluprázdném vakuu, kde už nic nemobilizuje lidi víc, než fronty pod lanovkami v zimě a přeplněná přímořská letoviska v létě. V mezisezóně se čeká, zatím co hloučky věřících slaví cosi, čemu většina už nerozumí. Jen ti zvídavější a otevřenější se zeptají na okrajové věci, které přitom z dálky zahlédnou. Trnová koruna v modře neonovém provedení, Zelený čtvrtek a hlavně karneval - to vše bez hlubších souvislostí. Co se to děje s evropským křesťanstvím?
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 11. dubna 2001
Křesťanům v Evropě nezbylo než si zvyknout na postmodernu a její zacházení s náboženskými symboly, přitom je ovšem nadále mnozí z nás pociťují jako zlehčující a urážející. Vývoj evropské civilizace vyústil ve 20. století do hromadného zpochybňování vlastních jednotících symbolů; napříště jako by existovaly už jen symboly místní a s provizorní, dočasnou platností. Celospolečenská komunikace se tak stává stále větším problémem, zatím co se samozvaní mistři postmoderního umění a postmoderní kultury v jakémsi postmoderním amoku vrhají na zbylé systémy symbolů, které z civilizačních zřícenin ještě ční k nebi a poutají na sebe pohledy lidí.
Dovede postmoderní člověk vůbec ještě něco celým srdcem slavit, mít k něčemu úctu, při které se tají dech a zrychluje tep srdce? Dovede se ještě pro něco bezpodmínečně nadchnout? Zároveň ale narůstají počty dospělých katechumenů, křtěných v průběhu velikonoční Vigilie - jdou už do tisíců - a naznačují, že je stále nesnadnější žít v tomto smysluprázdném vakuu, kde už nic nemobilizuje lidi víc, než fronty pod lanovkami v zimě a přeplněná přímořská letoviska v létě. V mezisezóně se čeká, zatím co hloučky věřících slaví cosi, čemu většina už nerozumí. Jen ti zvídavější a otevřenější se zeptají na okrajové věci, které přitom z dálky zahlédnou. Trnová koruna v modře neonovém provedení, Zelený čtvrtek a hlavně karneval - to vše bez hlubších souvislostí. Co se to děje s evropským křesťanstvím?
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 11. dubna 2001
