Jednu dobu, zhruba před 50 lety, se zdálo, že náboženským poutím je doslovně odzvoněno. Staly se synonymem neuvědomělosti a vyvolávaly představu venkovských babiček, kupujících v poutních krámcích perníková srdce a kýčovité obrázky, umývajících se rituálně v zázračném prameni a v kostele nábožně ohmatávající sádrové sochy světců ...
Něco z toho zůstalo pro menší část poutníků pravdou dodnes, ale o většině dnešních poutníků to vůbec neplatí. Putování prožívá skutečný boom a přitahuje davy, složené z lidí všech věkových kategorií. Vedle katolíků jsou mezi nimi také věřící jiných vyznání a to nejen na cestách do Tibetu nebo k břehům Gangu, ale také ke svatému Jakubovi do Compostely. Jan Pavel II. se svou zkušeností lidového katolicismu sehrál i zde významnou úlohu, nebyl ale jediným iniciátorem velkých poutních shromáždění, ani prvním, kdo k nim začal západoevropany zvát. I když pomineme exotické poutě ke zdrojům spirituality budhistické, taoistické či muslimské, na které se první Západoevropané a Američané vydali už před sto lety, nový zájem o velká shromáždění a putování k nim se v Evropě objevuje už od konce posledního koncilu. Ekumenické společenství bratří v Taizé přitahuje poutníky, především mladé, už více než 30 let. Poutí svého druhu bylo i proslulé setkání v americkém Woodstocku a Lurdy a Fatima podobně jako Čenstochová nadále, i když bez velké pozornosti medií, přitahovaly statisíce poutníků ze všech končin světa.
Co vlastně přitahuje poutníky a co je přitahuje s tak velkou silou dnes, v době, kdy velké, tradiční křesťanské církve nadále ztrácejí členy a především členy praktikující, na které se lze spolehnout při velkých církevních akcích?
Odborníci v oblasti religiozity komentují tento staronový fenomén poukazem na proměnu vztahu dnešního západoevropana k institucím a jejich autoritě, včetně církevních. Na místo praktikujícího křesťana, který žije s církví a snaží se žít podle jejího učení, nastupuje dnes "poutník" - člověk, který je schopen na čas přijmout různé systémy praktik - náboženských podobně jako jiných - a je tak sám sobě rozhodující (i když ne jedinou!) autoritou. Sám rozhoduje o svém Credo, tedy o tom, čemu a v co věří. Ve svém celém životě je navyklý na mobilitu, nejistotu a zároveň jedinečnost své osobnosti a její práva : Jakou váhu pro něj má nebo může ještě mít církevní instituce a její autorita?
Poutník sám určuje způsob a okamžik intenzivního náboženského zážitku, jakým je náročná, ale jednorázová pouť a po ní zůstává náboženské praxi často na hony vzdálen, bez ohledu na to, zda patří nebo nepatří k nějaké církvi. Mnoho praktikujících křesťanů se proměnilo v poutníky a další se jimi ještě stanou. Je to přelom v dosavadním způsobu života v církvi ale není to jen a jen ztráta. Silný, byť jednorázový zážitek má přece vždy svou cenu a pomáhá nám všem znovu objevit cenu starobylé a všelidské praxe - je přece dobře známo, že mnoho velkých křesťanských poutních míst stojí na místech, která byla podobně důležitá už pro naše předkřesťanské předky.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ (30. března 2000)
Co vlastně přitahuje poutníky a co je přitahuje s tak velkou silou dnes, v době, kdy velké, tradiční křesťanské církve nadále ztrácejí členy a především členy praktikující, na které se lze spolehnout při velkých církevních akcích?
Odborníci v oblasti religiozity komentují tento staronový fenomén poukazem na proměnu vztahu dnešního západoevropana k institucím a jejich autoritě, včetně církevních. Na místo praktikujícího křesťana, který žije s církví a snaží se žít podle jejího učení, nastupuje dnes "poutník" - člověk, který je schopen na čas přijmout různé systémy praktik - náboženských podobně jako jiných - a je tak sám sobě rozhodující (i když ne jedinou!) autoritou. Sám rozhoduje o svém Credo, tedy o tom, čemu a v co věří. Ve svém celém životě je navyklý na mobilitu, nejistotu a zároveň jedinečnost své osobnosti a její práva : Jakou váhu pro něj má nebo může ještě mít církevní instituce a její autorita?
Poutník sám určuje způsob a okamžik intenzivního náboženského zážitku, jakým je náročná, ale jednorázová pouť a po ní zůstává náboženské praxi často na hony vzdálen, bez ohledu na to, zda patří nebo nepatří k nějaké církvi. Mnoho praktikujících křesťanů se proměnilo v poutníky a další se jimi ještě stanou. Je to přelom v dosavadním způsobu života v církvi ale není to jen a jen ztráta. Silný, byť jednorázový zážitek má přece vždy svou cenu a pomáhá nám všem znovu objevit cenu starobylé a všelidské praxe - je přece dobře známo, že mnoho velkých křesťanských poutních míst stojí na místech, která byla podobně důležitá už pro naše předkřesťanské předky.
Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ (30. března 2000)
