Aneb Neštěstí v přímém přenosu
Zatímco dříve si lidé o neštěstích a jiných událostech vyprávěli a každý, kdo přišel z míst, kde se udála, se těšil zcela mimořádné pozornosti, je to dnes jinak. Pokud nás povodeň nepřipravila o dodávky elektrické energie, můžeme sledovat události v Praze, Znojmě, Děčíně a v dalších zátopových oblastech v přímém přenosu televize.

Zatímco dříve si lidé o neštěstích a jiných událostech vyprávěli a každý, kdo přišel z míst, kde se udála, se těšil zcela mimořádné pozornosti, je to dnes jinak. Pokud nás povodeň nepřipravila o dodávky elektrické energie, můžeme sledovat události v Praze, Znojmě, Děčíně a v dalších zátopových oblastech v přímém přenosu televize. Pokud jsem chtěl vidět, jak vypadá situace v Praze na Kampě, dvěstě metrů od mého bydliště, mohl jsem to udělat jen prostřednictvím televize, protože oblast byla uzavřena. Za pomoc, kterou Česká televize a Český rozhlas poskytují, za snahu pomoci i slovem útěchy a naděje, což je zejména doména rozhlasu, jim patří velký dík. Media také přispívají k tomu, že ten, kdo je nevypne, nemůže říci, že neví o utrpení svých bližních. Je potom naštěstí obtížné být lhostejným.

Ale možná, že jste zažili a zažíváte při pohledech na televizní obrazovku pocity a hnutí, která nejsou jednoduchá, která si žádají, aby byla trochu promyšlena. Pro ty z nás, kterým se nic nestalo, voda k nim nedosáhla, je to mísící se pocit úlevy s jakýmsi pocitem provinění, že jsme a budeme šťastnější než ti, kteří přišli o domov, dům, možná o všechno a třeba i o někoho z blízkých. Pro mnoho citlivých lidí je pohled na neštěstí druhých, které nemohou odvrátit, zdrojem velkého utrpení nad vlastní bezmocností. Právě tak pociťujeme bezmocnost nad stoupající vodou, se kterou nelze nic dělat a bezmocnost nad naším pohodlným fungujícím, automatizovaným, elektronickým světem techniky, který může být rázem zcela vyřazen a který je vůči vodě, když ho zaplavuje, až zoufale bezmocný. Bezmocnost je nemilý stav a může vést k resignaci i k agresivitě. A tak se podívejme ještě dál.

Jakkoliv povodeň znemožňuje používání technických prostředků, závislých na elektřině, jakkoliv nám dává pocítit velkou bezmocnost vůči živlu, který se neptá na naše názory a nijak se neohlíží na naše oprávněné požadavky, nemá sílu nás zbavovat našeho lidství. Ani našich vztahů a ochoty a schopnosti konat dobro. Naopak, jak říká ve svém slovu povzbuzení kardinál Vlk: "Novou naději nám vlévá i solidarita tolika dobrých lidí v této chvíli, ochota ke vzájemné pomoci a starost o druhého i jakoby nové vzájemné vztahy." A tudy zřejmě vede cesta z pocitu bezmoci a z výčitek svědomí nad tím, že já jsem nezaslouženě šťastnější, než druzí. Můžeme svému spolulidství dát vždy nějaký užitečný výraz. Někdo praktickou fyzickou pomocí, někdo poskytnutím materiální pomoci, jiný finančním příspěvkem. Ale nezapomeňme na další dvě velmi důležité věci: mnozí potřebují naši blízkost - zejména staří lidé, ale nejen oni. Potřebují si povídat, vyjádřit opakovaně své zoufalství, překvapení, obavy o budoucnost, ale také třeba zlobu a výčitky sobě, druhým, Bohu… K tomu jsou třeba naše otevřená srdce a uši. A všichni potřebují podporu našich modliteb. Nejen podporu toho, aby záchranáři a zachraňovaní vše fyzicky vydrželi, ale podporu dlouhodobou, kdy se budou mnozí vyrovnávat s neštěstím, které je stihlo. Odborníci mluví o měsících a někdy létech, které člověk potřebuje na to, aby se vyrovnal s tím, co ho postihlo. Některé vzpomínky zůstanou dokonce celoživotní otevřenou ranou. Jistě, nemůžeme pomoci všem a ze všech neštěstí. Ale můžeme pomáhat nějakým způsobem každý díky své víře. Ta pomoc už nebude "v přímém přenosu", jako jsme viděli tato neštěstí. Ale po stránce duchovní je naopak pomocí v nejpřímejším "přenosu", protože to, co vychází z víry a lásky, platí před Bohem hned a stále.

P. Aleš Opatrný