Poznat nitro druhého je velmi těžké, ne-li nemožné

Poznat nitro druhého člověka je velmi těžké, ne-li nemožné. Jednak proto, že zevnějšek, slova i činy vyjadřují nitro vždy jen omezeně. A také proto, že nitro člověka, jeho motivace, střed jeho bytosti je tajemstvím chráněným důstojností každého člověka a úctou k jeho svobodě. Bez jeho svolení se tam dostat nemůžeme. Přesto je nutné, abychom nerezignovali na sdílený život. A především abychom neustupovali tlaku hříchu na uzavírání se. Tajemství totiž není totožné se sobeckou nebo úzkostnou opatrností a bezpečným odstupem.

Poznávat druhého člověka je možné jen v míře, s níž mu já jdu naproti. Poznáme-li se vůbec nějak, pak většinou ne tak, že nahlédneme své duše, srdce, nitra, ale umožníme, aby se jejich obsah vtělil do společného díla, činnosti, života. Aby se nitro stalo i vnějškem a vnějšek se zniternil. Aby se duch stal tělem a tělo zduchovnělo. Setkáváme se na průsečících svých životů, snů, představ a činů. Z průniku našich životů se vytváří možnost nové existence, díla, života.

Chtít poznat Boží nitro zdá se být troufalostí

Jestliže už nitro druhého člověka je náročné, chtít poznat nitro Boží zdá se být troufalostí a bláznovstvím. Říkáme-li, že o Bohu toho mnohem více nevíme, není to ani tak skeptické vyjádření možnosti poznat Boha, ale jde spíš o pokorné vyznání Boží přesažnosti a tajemství, kterému se vzdává respekt úctou a bázní.

Písmo i teologická spekulace, ale asi i naše zkušenost třeba s krásou přírody, či dobrotou člověka nějak dosvědčují možnost přiblížení se k tajemství Boha. Bez vyjádření z jeho strany je ale to vše jen jakousi stopou, indicií. Proto je všechno zjevení Boží moci ve stvoření a dějinách z Boží vůle a lásky dovršeno Božím sdělením se lidem. A sice takovým sdělením, které je plným vyjádřením vnitřního života Boha způsobem přístupným člověku. Boží láska, Boží nitro se zjevilo v definitivním činu stvoření, ve vyslovení Ježíše Krista, v jeho vtělení, v jeho činech, znameních, oběti, které jsou identické s Boží vůlí.

Nejdokonalejší jednotou je společenství

Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Přímluvce, kterého vám pošlu od Otce, Duch pravdy, který vychází od Otce, ten vydá o mně svědectví. Vy také vydávejte svědectví, neboť jste se mnou od začátku.“ (J 15, 26-27)

Ježíš výslovně nezmiňuje teologické dogma o Trojici, ale není to ani žádná pozdější spekulace. Je to jen – v pojmech umožňujících předávání – vyjádření skutečnosti obsažené v jeho slovech, a hlavně v životě a činech: o Otcově lásce a vůli, která je jeho pokrmem, a o zaslíbení Ducha Utěšitele uvádějící do pravdy.

Dogma o Trojici slavíme i liturgicky, protože je to nejvlastnější způsob předávání tohoto učení. Není primárně filosofickou spekulací o Bohu, ale je až na hranice jazyka a chápání dovedeným paradoxem, že nejdokonalejší jednotou není samota, monolitická jednost, ale právě společenství. To má nedozírné důsledky pro mnoho zcela konkrétních otázek, od uspořádání Evropy a světa před problém naivní touhy po homogenním národě až po otázky ekumenismu, který vnímá různost církví nejen jako trest, ale jako dar. A patří k tomu i otázky přátelství, vztahů, rodičovství fyzického i duchovního.

Směřování k prosazení „dokonalého“ jedince, ať už konkrétního člověka, nebo třeba národa, rasy, je degenerací stvoření, jeho zúžením, zastavením proudu života v těsné bariéře smutné, byť třeba sošné, domnělé dokonalosti. Ani založení společnosti na vztahu dvou prvků, entit, lidí není nesobecké. Především je přetížené. Jeden druhému život nenaplní, nemusí a nemůže. V jistých perverzních vztazích se dva zavřou před světem, vydělí se z něj – a vytvářejí tak samotu o to smutnější, oč více se snaží vypadat jako naplněná. Jedinec nalézá sám sebe ve vztazích, přijímající a darující, z nichž vychází světlo, radost, tvorba zahrnující jeho okolí, celý svět.

Láska dvou, není-li jen sobeckou sebeláskou, nestravuje sama sebe, ale doslova z přetlaku tvoří nové, plodí, fyzicky, duchovně, umělecky, dělně. Nestabilita jedince, napjatost dvou je uvolňována, osvobozována, naplněna v třetím, konkrétně i přeneseně. Společné dílo, zájem o společný prostor a čas nejsou jen úkolem, ale i pokračováním, novou kvalitou života jedince a páru. Třetí zde není kvantitativním nárůstem vztahu, ale jeho novou kvalitou. Trojiční struktura mezilidských vztahů namísto sobecké monomanie či jen totéž reprodukujícího dvojnictví hraje významnou roli například v díle F.M. Dostojevského, přičemž zdrojem největší dynamiky je zde třetí Boží, tajemná Kristova tvář, sdílející a tvarující naše vztahy.

Církev – společenství živené Duchem

Ježíš se na kříži zcela vydává, aby se znovu našel, vydechuje svého Ducha, aby obnovil tvorstvo silou, kterou byl svět stvořen. Zakládá církev, společenství živené Duchem, a svěřuje jí péči o setkání člověka s Bohem. Vyjdeme-li ven ze sebe a jsme-li milováni a milujeme, není to necudné odkrývání tajemství, je to odvážný čin přijetí a darování, který nám umožňuje přesáhnout sebe samé. V úžasu, který tajemství zakryje křehkou bázní a vděkem.