Kdesi jsem četla, že výraznou českou národní vlastností je xenofobie. Pokud by to byla pravda, není to nic lichotivého. Xenofobní člověk je nevraživý vůči všemu, co je nějakým způsobem "jiné". Tohle cizí slovo se většinou objevuje v souvislosti s utiskováním národnostních menšin, s jinou barvou pleti, ale jinakostí, které někoho popuzují, existuje nepřeberná řada.
V naší sekularizované společnosti jsou občas za bílé vrány považováni i praktikující křesťané. Bílými vránami skutečně jsou, a proč si to nepřiznat, když to jinými slovy říká i sám Ježíš: "Kdybyste byli ze světa, svět by miloval to, co mu patří. Že však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa vyvolil, proto vás svět nenávidí." (Jan 15,19)
Nebýt "z tohoto světa", a dokonce být "údem těla Kristova", skutečně znamená být cizorodým prvkem v takzvaně "svobodném světě". Ve světě, který hlava nehlava útočí od rána do večera a od večera do rána spoustou nejrůznějších nabídek na každého z nás. Sdělovací prostředky nás bombardují zprávami a "zaručenými" informacemi, leckdy zcela protichůdnými. Utéct se před tím nedá. Jednak není kam, jednak jsme právě sem a právě teď vysláni "jako ovce mezi vlky" s konkrétním úkolem hlásat Radostnou zvěst. Žít ve světě, a nenechat se jím nakazit, není vůbec jednoduché. Člověk aby byl pořád ve střehu: stále je třeba rozlišovat mezi vnuknutím Ducha svatého a lstivými úklady Zlého. Vyznat se v tom, obstát a nenaletět, je bez pravidelné modlitby prakticky nemožné.
Křesťan nemá úkol snadný, přičemž podmínky bývají místy dost tvrdé. Někdy to začíná už v mateřské školce: posmívání, pokořování, tu a tam i šikana. Pokušení zalézt se svým křesťanstvím někam do soukromí a skrývat se s ním před druhými může mít kořeny až tady. Zvláště, když se svým křesťanstvím schovávají i rodiče a dítě na nich nevidí radost z velké a nezasloužené pocty: Ježíš s námi počítá, chce nás jako své spolupracovníky, přátele, bratry. To je přece obrovská a zcela nezasloužená čest a důvěra. Být bílou vránou v tomto slova smyslu, být takovým "bláznem pro Krista" - to je přece pádný důvod k radosti a není tu prostor pro jakýkoliv mindrák. Že je nás málo? Je nás jako soli a kvasu. Solit a kvasit je totéž jako jít do celého světa a hlásat Radostnou zvěst. Způsobů je bezpočet. Na hlásání z kazatelen tu jsou odborníci. Mučednictví je jen pro pár vyvolených. Avšak nezastupitelní jsme i my, "obyčejní pěšáci". Naše velikost spočívá právě v tom každodenním nasazení: svědčit svým křesťanským postojem v jednotlivých situacích, v nichž se ocitáme. Bez ohledu na to, že to xenofobům leze na nervy. Komu by nelezlo na nervy, když mu druhý nevědomky nastavuje zrcadlo a on v něm vidí, co vidět nechce?
Takové nastavování zrcadla sice může občas někomu pomoci, ale někdy je tomu právě naopak. Ještě víc se naštve a zatvrdí. Spolehlivější je jiná metoda: žít mezi sebou v lásce a programově budovat bratrství. To podle mého soudu oslovuje ze všeho nejvíc, dokonce i xenofoby. Nejspíš to bude tím, že láska je nejprůkaznějším znamením a nejpřesvědčivějším důkazem božského, nikoliv lidského, původu křesťanství.
Nebýt "z tohoto světa", a dokonce být "údem těla Kristova", skutečně znamená být cizorodým prvkem v takzvaně "svobodném světě". Ve světě, který hlava nehlava útočí od rána do večera a od večera do rána spoustou nejrůznějších nabídek na každého z nás. Sdělovací prostředky nás bombardují zprávami a "zaručenými" informacemi, leckdy zcela protichůdnými. Utéct se před tím nedá. Jednak není kam, jednak jsme právě sem a právě teď vysláni "jako ovce mezi vlky" s konkrétním úkolem hlásat Radostnou zvěst. Žít ve světě, a nenechat se jím nakazit, není vůbec jednoduché. Člověk aby byl pořád ve střehu: stále je třeba rozlišovat mezi vnuknutím Ducha svatého a lstivými úklady Zlého. Vyznat se v tom, obstát a nenaletět, je bez pravidelné modlitby prakticky nemožné.
Křesťan nemá úkol snadný, přičemž podmínky bývají místy dost tvrdé. Někdy to začíná už v mateřské školce: posmívání, pokořování, tu a tam i šikana. Pokušení zalézt se svým křesťanstvím někam do soukromí a skrývat se s ním před druhými může mít kořeny až tady. Zvláště, když se svým křesťanstvím schovávají i rodiče a dítě na nich nevidí radost z velké a nezasloužené pocty: Ježíš s námi počítá, chce nás jako své spolupracovníky, přátele, bratry. To je přece obrovská a zcela nezasloužená čest a důvěra. Být bílou vránou v tomto slova smyslu, být takovým "bláznem pro Krista" - to je přece pádný důvod k radosti a není tu prostor pro jakýkoliv mindrák. Že je nás málo? Je nás jako soli a kvasu. Solit a kvasit je totéž jako jít do celého světa a hlásat Radostnou zvěst. Způsobů je bezpočet. Na hlásání z kazatelen tu jsou odborníci. Mučednictví je jen pro pár vyvolených. Avšak nezastupitelní jsme i my, "obyčejní pěšáci". Naše velikost spočívá právě v tom každodenním nasazení: svědčit svým křesťanským postojem v jednotlivých situacích, v nichž se ocitáme. Bez ohledu na to, že to xenofobům leze na nervy. Komu by nelezlo na nervy, když mu druhý nevědomky nastavuje zrcadlo a on v něm vidí, co vidět nechce?
Takové nastavování zrcadla sice může občas někomu pomoci, ale někdy je tomu právě naopak. Ještě víc se naštve a zatvrdí. Spolehlivější je jiná metoda: žít mezi sebou v lásce a programově budovat bratrství. To podle mého soudu oslovuje ze všeho nejvíc, dokonce i xenofoby. Nejspíš to bude tím, že láska je nejprůkaznějším znamením a nejpřesvědčivějším důkazem božského, nikoliv lidského, původu křesťanství.
