Ukázka z celosvětově nejčtenější knihy papeže Benedikta XVI.
Řekněme to bez příkras a možná i s rizikem, že budeme špatně pochopeni: Pravým křesťanem není náš „stranický kolega“ z téže konfese, ale ten, kdo se díky tomu, že je křesťanem, stal vskutku lidským.
VÍRA A LÁSKA


Nikoli ten, kdo otrocky zachovává systém norem a myslí přitom jen na sebe, ale ten, kdo se stal schopným prosté lidské dobroty. Princip lásky, má-li být pravdivý, samozřejmě zahrnuje i víru. Jen tak může zůstat tím, čím je. Vždyť bez víry, kterou jsme se naučili chápat jako výraz pro to, že člověk vposled musí přijímat, jako výraz nedostatečnosti všech našich vlastních výkonů, se z lásky stává pouhý svévolný čin. Láska takto sama sebe ruší a stává se sebeospravedlněním: Víra a láska se vzájemně podmiňují a jedna vyžaduje druhou. Stejně tak je třeba říci, že v principu lásky je spolupřítomen princip naděje, která tím, že překračuje přítomný okamžik a jeho omezenost, hledá celek. Tak nás naše zamyšlení nakonec automaticky přivádí ke slovům, jimiž Pavel pojmenoval nosné sloupy křesťanství: „Nyní trvá víra, naděje a láska, tato trojice. Ale největší z nich je láska“ (1 Kor 13,13).

Převzato z knížky: Úvod do křesťanství, kterou napsal Joseph Ratzinger (papež Benedikt XVI.)