Překročit práh víry (papež František)

Jedině Ježíš otevírá cestu

Na začátku Roku víry v diecézi v Buenos Aires adresoval kardinál Bergoglio svým věřícím list – ne náhodou s datem 1. října 2012, který je svátkem svaté Terezie od Dítěte Ježíše, patronky misií. Na základě názvu apoštolského listu Porta fidei arcibiskup hned v úvodu svého listu mluvil o zavřené bráně jakožto „symbolu naší doby, symbolu existence, jež se vyznačuje opozicí vůči okolí, vůči druhým, vůči budoucnosti“. Na druhé straně „obraz otevřené brány byl vždy symbolem světla, přátelství a radosti“. Je tedy potřebné „překročit práh, učinit krok, který je znamením svobodného vnitřního rozhodnutí, a odvážit se vstoupit do nového života“. A „branou víry se prochází, tento práh se překračuje tehdy, když se hlásá Boží slovo a srdce se nechá utvářet milostí, jež ho proměňuje. Je to milost, která nese zcela konkrétní jméno – Ježíš. On a pouze on je a vždy bude dveřmi. Bez Krista není cesty, která by vedla k Bohu. On nám otevírá cestu k Bohu a pouze on – Dobrý pastýř – se nás ujímá za cenu svého vlastního života“.

Nestydět se za srdce dítěte

Překročit práh víry tedy znamená:

– „objevit, že ačkoli se dnešní svět zdá být ovládán různými formami smrti, [...] my jsme naprosto přesvědčeni, že tato smutná skutečnost se může a musí změnit“;

– „nestydět se za srdce dítěte, které – jelikož věří v nemožné – může žít v naději“;

– „doprovázet neustálý pohyb života a dějin, aniž bychom upadli do ochromujícího poraženectví“;

– „přijmout v našem ubohém těle život Zmrtvýchvstalého, a tak vtiskovat tomuto životu znamení života nového“.

(…)

Na oprávněné otázky „Má smysl snažit se o tohle všechno?“, „Můžeme v této situaci něco dělat?“ je jeho odpověď jednoznačná: „Ano, je možné všechno obnovit a změnit, neboť Bůh je i nadále bohatý dobrotivostí a milosrdenstvím, je vždy připraven odpouštět a povzbuzuje nás k tomu, abychom stále a znovu začínali.“ A Rok víry je „příležitostí, kterou nám Bůh poskytuje k tomu, abychom dozrávali ve vztahu k Pánu, jenž se stává viditelným v trpící tváři tolika dětí bez budoucnosti, v rozechvělých rukou zapomenutých starých lidí a v obavách tolika rodin, které nadále čelí životu bez jakékoliv opory“.