Man lernt nie aus neboli (volně přeloženo) našemu poznávání není nikdy konec, říká německé přísloví. Konkrétní doklady jeho pravdivosti dovedou přesto pořádně překvapit. Nedávno se mi jednoho dostalo v kruhu mých dlouholetých přátel, praktikujících křesťanů s úctyhodným vzděláním ve věcech profánních i náboženských.
 
Mluvilo se o biblických textech z nedělní liturgie, konkrétně o Eliášově zázraku s moukou a olejem, kterým zachránil před smrtí hladem vdovu v Sareptě. Od jeho nevysvětlitelnosti, přes zázraky všeobecně se diskuse nepozorovaně stočila na nevysvětlitelné fenomény a tak jsme se octli zcela mimo křesťanský prostor, v psychotronice, hypnóze, transcendentální meditaci a styku s mimozemšťany. Daleko překvapivější než přesun diskuse sám o sobě byl zápal, se kterým se přítomní do debaty vložili, najednou jsem je nepoznával, nic podobného jsem do té doby v jejich kruhu nezažil, ač jsme spolu o víře, evangeliu a křesťanství vedli už hezkou řádku debat. Nikdy je nic z toho nechytlo za srdce tak jako teď telepatie, extáze za pomoci new-ageovské dýchací techniky, komunikace s mimozemšťany a všechna ta módní témata, o kterých se dnes mluví hodně v celé společnosti, křesťany nevyjímaje.
 
Je to nové náboženství, šířící se rychle především v prostoru, ze kterého vymizelo vědomé, žité křesťanství. Zvláště jeho církevně instituční podoba ztrácí viditelně na oblibě. Vyžaduje totiž od věřících velké úsilí, úměrné rostoucímu tlaku nábožensky indiferentního prostředí, ve kterém křesťanský laik tráví převážnou část svého dne. V něm je dnes zařazován bez váhání kamsi mezi budhismus, spiritismus, mágii a hare krišnu. Vrcholem moudrosti je tu zásada, že "všechna náboženství přece usilují o totéž", výlučnost křesťanské víry je obviňována ze zaostalosti, netolerance a fundamentalismu. Tomuto tlaku je nesnadné odolat a řada křesťanů mu podléhá: Nejdříve se začnou stydět za svou zláštnost, potom se jí nepozorovaně začnou vzdávat a pak už hledají spásu jinde, spolu s ostatními okolo. Mimoděk si tak všichni sestavují vlastní, soukromé náboženství, ve kterém je místo jak pro zmrtvýchstalého Krista tak pro převtělování, pro Hospodina stejně jako pro Gáju, zbožštelou matku zem, pro cisterciáky stejně jako pro mnichy v budhistickém klášteru v Tibetu.
 
Co je nakonec stravitelnější či naopak nesnesitelnější: Někdější agresivní útoky na víru v Boha ze strany přesvědčených ateistů - nebo přátelsky nezávazný, skoro iracionální náboženský guláš s jeho chlácholením "Ale nech to být! Ty máš svůj názor, já mám svůj, a co má být...?"
 
Výsledkem je bujení sekt. Jejich výchozím bodem je ochablé, ledabylé křesťanství a na konci může stát surová sektářská manipulace, ve které jde o holý život. A to už je vlastně, ve zmenšeném měřítku, výsledek, ke kterému ve velkém došly obě velké protikřesťanské ideologie 20. století, nacismus i komunismus. Slušný člověk si tu opravdu nevybere!

Pro RaVat/ceco Petr Kolář SJ
Praha, 22. listopadu 2000