Slovo “modla” či “idol” je odvozeno z řečtiny a znamená “obraz”, “podoba”, “znázornění”, ale také “zrcadlo”, “přízrak”, “prázdné zdání”. Idol je klam, protože odtrhuje od reality toho, kdo mu slouží, aby jej uvedl do panství zdání.
Není to pokušení naší doby, jež je tou jedinou dobou, v níž můžeme jednat účinně? Pokušení dělat modlu z minulosti, která už neexistuje, a přitom zapomínat na její nedostatky; pokušení dělat modlu z budoucnosti, která ještě neexistuje, a přitom věřit, že člověk svými vlastními silami může na zemi uskutečnit věčné štěstí!
Mezi dalšími pokušeními modloslužby je láska k penězům, touha po penězích, moci nebo i po vědění. Je ale nutné odsuzovat modloslužbu nikoliv člověka, který se jí dopouští. Před hříšníkem je totiž vždycky možnost obrácení a odpuštění.
Nikdy Bůh nežádá na člověku, aby se zřekl svého rozumu! Nikdy se rozum nedostává do reálného rozporu s vírou! Jediný Bůh – Otec, Syn a Duch svatý – stvořil náš rozum a daroval nám víru, a nabízí naší svobodě, aby ji přijala jako drahocenný dar. Kult modloslužby je tím, co člověka odtrhává od této perspektivy, a rozum si pak vytváří modly. Prosme tedy Boha, který nás vidí a naslouchá nám, aby nám pomohl očistit se od všech model a přistoupit k pravdě našeho bytí, přistoupit k pravdě Jeho nekonečného Bytí!
Ten, kterého v hloubi srdce člověk hledá, má být poznáván nejen rozumem, ale také vírou. A víra předávaná po dva tisíce let zvěstuje, že Pán daroval sám sebe svému lidu v eucharistii – a jak říká sv. Augustin – stal se „nám bližší než my sobě samým.“ (Conf. III, 6,11)
Není snad pozvednutí kalichu spásy a vzývání Pánova jména právě tím nejlepším prostředkem “útěku před modloslužbou”, jak to po nás žádá svatý Pavel? Pokaždé, když je slavena Mše sv., pokaždé, když se Kristus svátostně zpřítomňuje ve své Církvi, uskutečňuje se dílo naší spásy. Slavit Eucharistii proto znamená poznávat, že jedině Bůh je s to darovat nám štěstí v plnosti, naučit nás pravým hodnotám, věčným hodnotám, které nikdy nezaniknou. Bůh je přítomen na oltáři, ale je přítomen také na oltáři našeho srdce, když ho přijímáme v eucharistické svátosti. Jenom On nás učí utíkat před modloslužbou a před přízraky mysli.
Kdo může pozvedat kalich spásy a vzývat jméno Páně ku prospěchu všeho Božího lidu, ne-li kněz?
Nemějte strach! Nemějte strach darovat svůj život Kristu! Kněžskou službu a řeholní povolání v životě církve nikdy nic nenahradí. Nic nikdy nenahradí Mši sv. za spásu světa! Drazí mladí či méně mladí, kteří mne slyšíte, nenechávejte Kristovo povolání bez odpovědi.
Stavějte svůj dům svého života „na skále“, jíž je Kristus. Odtud pramení naděje církve, že ji – jak bylo řečeno Petrovi – nepřemohou mocnosti temnoty, a odtud také vychází naděje na přítomnost Boha v duši každého z nás.
Mezi dalšími pokušeními modloslužby je láska k penězům, touha po penězích, moci nebo i po vědění. Je ale nutné odsuzovat modloslužbu nikoliv člověka, který se jí dopouští. Před hříšníkem je totiž vždycky možnost obrácení a odpuštění.
Nikdy Bůh nežádá na člověku, aby se zřekl svého rozumu! Nikdy se rozum nedostává do reálného rozporu s vírou! Jediný Bůh – Otec, Syn a Duch svatý – stvořil náš rozum a daroval nám víru, a nabízí naší svobodě, aby ji přijala jako drahocenný dar. Kult modloslužby je tím, co člověka odtrhává od této perspektivy, a rozum si pak vytváří modly. Prosme tedy Boha, který nás vidí a naslouchá nám, aby nám pomohl očistit se od všech model a přistoupit k pravdě našeho bytí, přistoupit k pravdě Jeho nekonečného Bytí!
Ten, kterého v hloubi srdce člověk hledá, má být poznáván nejen rozumem, ale také vírou. A víra předávaná po dva tisíce let zvěstuje, že Pán daroval sám sebe svému lidu v eucharistii – a jak říká sv. Augustin – stal se „nám bližší než my sobě samým.“ (Conf. III, 6,11)
Není snad pozvednutí kalichu spásy a vzývání Pánova jména právě tím nejlepším prostředkem “útěku před modloslužbou”, jak to po nás žádá svatý Pavel? Pokaždé, když je slavena Mše sv., pokaždé, když se Kristus svátostně zpřítomňuje ve své Církvi, uskutečňuje se dílo naší spásy. Slavit Eucharistii proto znamená poznávat, že jedině Bůh je s to darovat nám štěstí v plnosti, naučit nás pravým hodnotám, věčným hodnotám, které nikdy nezaniknou. Bůh je přítomen na oltáři, ale je přítomen také na oltáři našeho srdce, když ho přijímáme v eucharistické svátosti. Jenom On nás učí utíkat před modloslužbou a před přízraky mysli.
Kdo může pozvedat kalich spásy a vzývat jméno Páně ku prospěchu všeho Božího lidu, ne-li kněz?
Nemějte strach! Nemějte strach darovat svůj život Kristu! Kněžskou službu a řeholní povolání v životě církve nikdy nic nenahradí. Nic nikdy nenahradí Mši sv. za spásu světa! Drazí mladí či méně mladí, kteří mne slyšíte, nenechávejte Kristovo povolání bez odpovědi.
Stavějte svůj dům svého života „na skále“, jíž je Kristus. Odtud pramení naděje církve, že ji – jak bylo řečeno Petrovi – nepřemohou mocnosti temnoty, a odtud také vychází naděje na přítomnost Boha v duši každého z nás.
Plné znění homilie Benedikta XVI.
(při liturgii v Paříži před Invalidovnou 2008)
naleznete na webu české sekce Vatikánského rozhlasu
