Setkání kněží Velehrad, březen 2002.
Východisko: Klasická územní farnost není a v dohledné době nebude ani zbytečná ale ani jediná forma života církve na lokální úrovni.
Východisko: Klasická územní farnost není a v dohledné době nebude ani zbytečná ale ani jediná forma života církve na lokální úrovni.
Bude tedy dobré mít na mysli, že jde především o formulací úkolu církve zde a dnes, který má naplňovat na lokální úrovni územní farnost, řeholní společenství, personální farnost, komunita některého z novodobých hnutí, malé společenství, atd…
Otázkou spíš je, zda dnes a v budoucnu je adekvátní systém zděděný z minulosti a chápaný jako nutná samozřejmost: celé území (státu) rozdělené na diecéze a ty zas beze zbytku na farnosti. Pro existenci farnosti pak může být zásadním důvodem spíše existence území (případně kostela, fary, farního majetku na daném území), než existence křesťanského společenství (srov. posun v definování farnosti od CIC 1917 k CIC 1983).
Dvě podstatné otázky pro naši reflexi:
I. Co od života farnosti očekáváme ( a co nás uspokojí):
stabilitu? vnitřní růst? evangelizaci navenek ? naplnění svého kněžského poslání?
její spokojené dožití až do smrti (naší? její?)
II. Co od farnosti (oprávněně!) očekává společnost, ve které žijeme, tedy okolí farníků?
(A nejhorší otázka: zajímá nás to? Považujeme tato očekávání v podstatě za směrodatná pro naši práci?
10 tezí k životu farnosti:
1. Farnost je (a bude) neideální společenství neideálních lidí.
Musíme proto přemýšlet, co dobrého pro tuto neideální skutečnost udělat, než
vymýšlet, jak konečně vytvořit ideální farnost z ideálních farníků.
2. Zatímco hnutí a řeholní společenství tvoří lidé v určitých důležitých rysech stejní
(stejně orientovaní), je farnost ze své podstaty společenstvím lidí různých, kde
„stejnost“ je nahodilá, není předpokladem ani požadavkem života farnosti.
Musíme proto přemýšlet, jak tuto různost chránit tak, aby byla pro všechny prostorem
k životu, ne redukovat vše na jeden model.
3. Svět nám (křesťanům) není dán ani k tomu, aby nám sloužil, ani k tomu, abychom ho celý obrátili případně zavrhli, ale jako prostor k životu z evangelia.
Nejde o to, že bychom neměli evangelizovat, ale je třeba připustit, že jsme tu (i) kvůli
světu.
4. Farnost není určena k tomu, aby naplnila představy faráře (biskupa), ale aby žila z evangelia.
Opakovaně je třeba se vracet k myšlence, že evangelium převyšuje všechny naše plány, představy a požadavky. Jinak si budujeme jen své vlastní zahrádky či pomníčky.
5. Není úkolem faráře naplnit představy farnosti (farníků) o své osobě a o budoucí tváři farnosti, ale pomáhat k životu z evangelia všem.
Věrnost požadavkům evangelia a současně uplatňovaná flexibilita, respektující možnosti farníků, farnosti, společnosti, jsou úkolem - křížem, který stále trvá.
6. Růst, stagnaci, i chátrání farnosti nelze považovat za jevy definitivní.
Tuto skutečnost nám ukáží pohledy do dlouhodobé historie (více než padesát let) farností. Její respektování nás může odbřemenit od neužitečných starostí a současně disponovat k věrnému žití přítomných okamžiků.
7. Farnost, která má cíl a smysl svého života pouze sama v sobě, se odsuzuje k evangelizační i diakonické neplodnosti.
Život jakéhokoliv křesťanského společenství se může vyčerpat jen sám v sobě. Bude vykazovat množství činností a výsledků, ale posléze se ukáže, že to vše prospělo Božímu království pramálo.
8. Pro život farnosti je velmi nebezpečné jak podstatné přerušení kontinuity života, tak lpění jen na tom, „jak to vždy bylo“.
Jinak řečeno: ani revoluce ani stagnace zpravidla farnosti neprospěje. I velké změny života, pokud se stanou, nesmějí být popřením toho, co bylo a je v životě farnosti bezesporu evangelní, tedy dobré.
9. Kdo by tvrdil že ví přesně, jak má farnost zítřka vypadat, nezasluhuje si naší důvěry.
Křesťanská existence jak jednotlivce tak společenství má vždy být co nejvíce odpovědí na výzvy přítomného života z inspirace a síly evangelia. Evangelium známe, ale otázky a výzvy života nemůžeme zdaleka předvídat.
10. Kdo se domnívá, že nejlepší pro život budoucnosti je konservace přítomného nebo dokonce návrat k minulému, zavádí na scestí.
Bezradnost a velké starosti bezděčně mnohé nutí k hledání jistoty v minulém, zažitém idealizovaném. Božena Němcová psala svou Babičku jako idealizací mládí v době, kdy se jí vedlo zle. Ale život se podle tohoto textu neubíral.
Pastorace dneška (a snad i zítřka) má být:
-
- kooperativní
-
Nemůže být starostí/prací/ úkolem/ doménou jednoho muže (nebo dvou: faráře a kaplana). Podílení se mnohých farníků na pastorační práci ve farnosti je požadavkem dne – a nesouvisí zdaleka jen s tzv. nedostatkem kněží. Podílení se laiků na pastoraci není totéž co jejich klerikalizace! Kromě farnost ve svých životních projevech může/má kooperoat i s necírkevními subjekty, pokud se s nimi podílí na realizace společného dobra.
- mystagogická
-
Týká se v mnohém dospělých a jen z části dětí a tyto dospělé má uvádět do tajemství, do nitra života, ne jen „poučovat“, „obsluhovat“, „organizovat“.
- kontextuální
Musí vstupovat do kontextu života společnosti i do kontextu života osobních biografií jednotlivých lidí. Nemůže být jen jednotná, univerzální, unifikovaná. Nemůže být na životě společnosti totálně nezávislá – to potom neodpovídá na její otázky! Počítá s tím, že každý je zasažen a zasažitelný zvěstí evangelia, působením svátosti, pastorační aktivitou jen a pouze na tom stupni víry, na kterém se nalézá – a ten je u každého různý a neměl by být neměnný.
A co farník/farnice?
Neptejme se teď co má člen farnosti dělat aby byla farnost dobrá, ale ptejme se co potřebuje a co by mu proto měla farnost a život v ní zprostředkovat nebo zajistit. Zřejmě totiž poroste už dnes (zejména ve městech) nemalé množství lidí, kteří nežijí v církvi (a tedy např. v konkrétní farnosti) automaticky a samozřejmě, ale ptají se, co jim tento život dává, k čemu je jim život v církvi dobrý.
- jistota v životě jak osobní tak obecně sociální;
Jistota je zpravidla nejsilnější potřebou člověka. Farnost může do jisté míry zprostředkovat jak osobní jistotu (jistota Boží důvěryhodnosti, spásy) tak společenskou (jistota, že patřím do prostředí, které mne neopustí).
- společenství, tedy překonání samoty;
Osamělost je dne problémem mnoha lidí, zejména ve velkých městech. Z toho těží mnohdy sekty. Farnost může nabídnout neanonymní prostor k životu.
- orientace v otázkách života („zbožných i nezbožných“);
Množství informací lidi spíš zahlcuje, než by jim pomáhalo v orientaci. Mnoho lidí potřebuje pomoc k tomu, aby se vyznali jak ve světě, ve kterém žijí, tak sami v sobě.
- určitá míra seberealizace (čili uplatnění osobních obdarování);
Nejen nezaměstnanost, ale to které zaměstnání neuspokojuje potřebu člověka realizovat některé své schopnosti. Pro některé z nich může být farnost prostorem k jejich realizaci.
- podíl na rozhodovací pravomoci;
Jen část lidí je rád vedena a libuje si v tom, když rozhodují druzí. S rostoucím podílem zkušenosti života v demokratické společnosti i u nás porostou (už existující, mnohdy oprávněné) požadavky na podílení se např. na rozhodování o tom, jak se užijí peníze, kterými farnost disponuje.
- pomoc v péči o jeho malé/dorůstající děti;
Pro řadu rodičů je starost o cestu víry a o dobrý morální standard jejich dětí starost dominantní. Na církev a tedy na farnost, na společenství v ní spoléhají jako na spolehlivé spolunositele výchovných úkolů.
- v určitých fázích života diakonickou výpomoc;
V odcizeném prostředí velkoměsta, ale i jinde, kde nejsou sousedské vztahy právě
nejlepší, očekává farník určitou míru pomoci od těch, s nimiž sdílí víru. Ta musí být do
jisté míry organizována, aby byla účinná.
- spásu;
Tato (teologicky) prvořadá věc obvykle nestojí v konkrétním životě na prvém místě. Ač je to nepříjemné, je třeba vidět, že dnešní člověk v prvé řadě a intenzivněji hledá řešení svých pozemských otázek, než otázky věčnosti. Nevnímat to a nerespektovat znamená mnohdy se s ním míjet.
To pro farnost znamená:
Hledat, tedy nespokojit se dlouhodobě s nalezeným, dosaženým, zavedeným, fungujícím.
Dívat se „do sebe“, aby znovu a znovu objevovala vlastní možnosti a to jak individuální (schopnosti a možnosti svých členů), tak kolektivní.
Dívat se kolem sebe. Aby chápala, k čemu jí právě dnes Bůh vyzývá a co od ní druzí (oprávněně) očekávají a potřebují.
Modlit se, jinak nebude Bohu, světu ani sobě dostatečně rozumět. A bude schopna vykonat jen to, co je limitováno možnostmi jejich členů.
Učit se. Jak z evangelia, tak z toho, co přináší jako poznatky i jako výzvu svět. A také z vlastních chyb. Neboli: „církev…musí neustále zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia, aby mohla způsobem každé generaci přiměřeným odpovídat na věčné otázky, které si lidé kladou“ (GS 4).
Vytrvat v dobrém i když nevidí výsledky, protože ovoce evangelia nepřichází většinou ani rychle, ani nápadně.
Věřit evangeliu a to i ve věcech velmi prozaických a všedních, prakticky ve všech věcech života, svých prací i v otázkách své budoucnosti. Jinak sklouzne k pouze lidským jistotám, přestane být znamením a dosáhne nanejvýš úspěchů, které obstojí jen před tímto světem.
Témata, která považuji spíš za závažné výzvy které musejí být/budou muset být řešeny, než za otázky, na které máme plnohodnotné odpovědi:
Kněz (farář) ve farnosti
– má být s ní (trvale? přechodně?) srostlý nebo na ní nezávislý? V čem spatřuje svou identitu? Kde je jeho životní zázemí? Jaký má trvalý osobní životní cíl v pluralitě situací/ úkolů/ možných řešení/ při rychlém vývoje tváře světa?
Jáhen (trvalý)
– jaká je/bude jeho identita? Nestane se opravdu jen „neúplným zástupcem chybějícího kněze“? nebo najde své osobní a trvalé místo v životě (knězem obsazené!) farnosti? Nebo bude především svěceným sociálním služebníkem? Nebo zde bude pluralita forem života jáhnů?
Pastorační asistent
– vyvine se jeho role v „povolání v církvi“? Nebude jen „částečným sekulárním knězem“? Nebude technicko- hospodářským pracovníkem farnosti se vznešeným názvem? Bude kontaktní osobou v místních společenstvích (dříve farnostech), která tvoří část velké farnosti (vzniklé sloučením z malých, vylidněných)?
Bude mít církev na úrovni farnosti a diecéze sílu být skutečně kulturotvorným prvkem, nabízejícím vlastní alternativu k ostatním kulturám života (ne kulturu sdílenou automaticky všemi), která obohatí „kulturní mapu“ místa, regionu, země?
Jak zvládneme specifika velkoměstské pastorace (u nás jde o málo měst, ale hodně lidí), která je jiná než v malém městě a na vsi a která má zřejmě před sebou fázi růstu?
Budeme schopni rozvinout adekvátní formy života – pastorační péče tam, kde už nejde o farnost, ale o vylidněné vesnice nebo vesnice s nepatrným zbytkem věřících, ke kterým se z různých důvodů sotva kdo z mladších obyvatel (pokud tam vůbec jsou) přidá?
A to nemluvíme vůbec o ekonomických limitech naší činnosti, které nám asi také časem mnohé napoví….
Otázkou spíš je, zda dnes a v budoucnu je adekvátní systém zděděný z minulosti a chápaný jako nutná samozřejmost: celé území (státu) rozdělené na diecéze a ty zas beze zbytku na farnosti. Pro existenci farnosti pak může být zásadním důvodem spíše existence území (případně kostela, fary, farního majetku na daném území), než existence křesťanského společenství (srov. posun v definování farnosti od CIC 1917 k CIC 1983).
Dvě podstatné otázky pro naši reflexi:
I. Co od života farnosti očekáváme ( a co nás uspokojí):
stabilitu? vnitřní růst? evangelizaci navenek ? naplnění svého kněžského poslání?
její spokojené dožití až do smrti (naší? její?)
II. Co od farnosti (oprávněně!) očekává společnost, ve které žijeme, tedy okolí farníků?
(A nejhorší otázka: zajímá nás to? Považujeme tato očekávání v podstatě za směrodatná pro naši práci?
10 tezí k životu farnosti:
1. Farnost je (a bude) neideální společenství neideálních lidí.
Musíme proto přemýšlet, co dobrého pro tuto neideální skutečnost udělat, než
vymýšlet, jak konečně vytvořit ideální farnost z ideálních farníků.
2. Zatímco hnutí a řeholní společenství tvoří lidé v určitých důležitých rysech stejní
(stejně orientovaní), je farnost ze své podstaty společenstvím lidí různých, kde
„stejnost“ je nahodilá, není předpokladem ani požadavkem života farnosti.
Musíme proto přemýšlet, jak tuto různost chránit tak, aby byla pro všechny prostorem
k životu, ne redukovat vše na jeden model.
3. Svět nám (křesťanům) není dán ani k tomu, aby nám sloužil, ani k tomu, abychom ho celý obrátili případně zavrhli, ale jako prostor k životu z evangelia.
Nejde o to, že bychom neměli evangelizovat, ale je třeba připustit, že jsme tu (i) kvůli
světu.
4. Farnost není určena k tomu, aby naplnila představy faráře (biskupa), ale aby žila z evangelia.
Opakovaně je třeba se vracet k myšlence, že evangelium převyšuje všechny naše plány, představy a požadavky. Jinak si budujeme jen své vlastní zahrádky či pomníčky.
5. Není úkolem faráře naplnit představy farnosti (farníků) o své osobě a o budoucí tváři farnosti, ale pomáhat k životu z evangelia všem.
Věrnost požadavkům evangelia a současně uplatňovaná flexibilita, respektující možnosti farníků, farnosti, společnosti, jsou úkolem - křížem, který stále trvá.
6. Růst, stagnaci, i chátrání farnosti nelze považovat za jevy definitivní.
Tuto skutečnost nám ukáží pohledy do dlouhodobé historie (více než padesát let) farností. Její respektování nás může odbřemenit od neužitečných starostí a současně disponovat k věrnému žití přítomných okamžiků.
7. Farnost, která má cíl a smysl svého života pouze sama v sobě, se odsuzuje k evangelizační i diakonické neplodnosti.
Život jakéhokoliv křesťanského společenství se může vyčerpat jen sám v sobě. Bude vykazovat množství činností a výsledků, ale posléze se ukáže, že to vše prospělo Božímu království pramálo.
8. Pro život farnosti je velmi nebezpečné jak podstatné přerušení kontinuity života, tak lpění jen na tom, „jak to vždy bylo“.
Jinak řečeno: ani revoluce ani stagnace zpravidla farnosti neprospěje. I velké změny života, pokud se stanou, nesmějí být popřením toho, co bylo a je v životě farnosti bezesporu evangelní, tedy dobré.
9. Kdo by tvrdil že ví přesně, jak má farnost zítřka vypadat, nezasluhuje si naší důvěry.
Křesťanská existence jak jednotlivce tak společenství má vždy být co nejvíce odpovědí na výzvy přítomného života z inspirace a síly evangelia. Evangelium známe, ale otázky a výzvy života nemůžeme zdaleka předvídat.
10. Kdo se domnívá, že nejlepší pro život budoucnosti je konservace přítomného nebo dokonce návrat k minulému, zavádí na scestí.
Bezradnost a velké starosti bezděčně mnohé nutí k hledání jistoty v minulém, zažitém idealizovaném. Božena Němcová psala svou Babičku jako idealizací mládí v době, kdy se jí vedlo zle. Ale život se podle tohoto textu neubíral.
Pastorace dneška (a snad i zítřka) má být:
-
- kooperativní
-
Nemůže být starostí/prací/ úkolem/ doménou jednoho muže (nebo dvou: faráře a kaplana). Podílení se mnohých farníků na pastorační práci ve farnosti je požadavkem dne – a nesouvisí zdaleka jen s tzv. nedostatkem kněží. Podílení se laiků na pastoraci není totéž co jejich klerikalizace! Kromě farnost ve svých životních projevech může/má kooperoat i s necírkevními subjekty, pokud se s nimi podílí na realizace společného dobra.
- mystagogická
-
Týká se v mnohém dospělých a jen z části dětí a tyto dospělé má uvádět do tajemství, do nitra života, ne jen „poučovat“, „obsluhovat“, „organizovat“.
- kontextuální
Musí vstupovat do kontextu života společnosti i do kontextu života osobních biografií jednotlivých lidí. Nemůže být jen jednotná, univerzální, unifikovaná. Nemůže být na životě společnosti totálně nezávislá – to potom neodpovídá na její otázky! Počítá s tím, že každý je zasažen a zasažitelný zvěstí evangelia, působením svátosti, pastorační aktivitou jen a pouze na tom stupni víry, na kterém se nalézá – a ten je u každého různý a neměl by být neměnný.
A co farník/farnice?
Neptejme se teď co má člen farnosti dělat aby byla farnost dobrá, ale ptejme se co potřebuje a co by mu proto měla farnost a život v ní zprostředkovat nebo zajistit. Zřejmě totiž poroste už dnes (zejména ve městech) nemalé množství lidí, kteří nežijí v církvi (a tedy např. v konkrétní farnosti) automaticky a samozřejmě, ale ptají se, co jim tento život dává, k čemu je jim život v církvi dobrý.
- jistota v životě jak osobní tak obecně sociální;
Jistota je zpravidla nejsilnější potřebou člověka. Farnost může do jisté míry zprostředkovat jak osobní jistotu (jistota Boží důvěryhodnosti, spásy) tak společenskou (jistota, že patřím do prostředí, které mne neopustí).
- společenství, tedy překonání samoty;
Osamělost je dne problémem mnoha lidí, zejména ve velkých městech. Z toho těží mnohdy sekty. Farnost může nabídnout neanonymní prostor k životu.
- orientace v otázkách života („zbožných i nezbožných“);
Množství informací lidi spíš zahlcuje, než by jim pomáhalo v orientaci. Mnoho lidí potřebuje pomoc k tomu, aby se vyznali jak ve světě, ve kterém žijí, tak sami v sobě.
- určitá míra seberealizace (čili uplatnění osobních obdarování);
Nejen nezaměstnanost, ale to které zaměstnání neuspokojuje potřebu člověka realizovat některé své schopnosti. Pro některé z nich může být farnost prostorem k jejich realizaci.
- podíl na rozhodovací pravomoci;
Jen část lidí je rád vedena a libuje si v tom, když rozhodují druzí. S rostoucím podílem zkušenosti života v demokratické společnosti i u nás porostou (už existující, mnohdy oprávněné) požadavky na podílení se např. na rozhodování o tom, jak se užijí peníze, kterými farnost disponuje.
- pomoc v péči o jeho malé/dorůstající děti;
Pro řadu rodičů je starost o cestu víry a o dobrý morální standard jejich dětí starost dominantní. Na církev a tedy na farnost, na společenství v ní spoléhají jako na spolehlivé spolunositele výchovných úkolů.
- v určitých fázích života diakonickou výpomoc;
V odcizeném prostředí velkoměsta, ale i jinde, kde nejsou sousedské vztahy právě
nejlepší, očekává farník určitou míru pomoci od těch, s nimiž sdílí víru. Ta musí být do
jisté míry organizována, aby byla účinná.
- spásu;
Tato (teologicky) prvořadá věc obvykle nestojí v konkrétním životě na prvém místě. Ač je to nepříjemné, je třeba vidět, že dnešní člověk v prvé řadě a intenzivněji hledá řešení svých pozemských otázek, než otázky věčnosti. Nevnímat to a nerespektovat znamená mnohdy se s ním míjet.
To pro farnost znamená:
Hledat, tedy nespokojit se dlouhodobě s nalezeným, dosaženým, zavedeným, fungujícím.
Dívat se „do sebe“, aby znovu a znovu objevovala vlastní možnosti a to jak individuální (schopnosti a možnosti svých členů), tak kolektivní.
Dívat se kolem sebe. Aby chápala, k čemu jí právě dnes Bůh vyzývá a co od ní druzí (oprávněně) očekávají a potřebují.
Modlit se, jinak nebude Bohu, světu ani sobě dostatečně rozumět. A bude schopna vykonat jen to, co je limitováno možnostmi jejich členů.
Učit se. Jak z evangelia, tak z toho, co přináší jako poznatky i jako výzvu svět. A také z vlastních chyb. Neboli: „církev…musí neustále zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia, aby mohla způsobem každé generaci přiměřeným odpovídat na věčné otázky, které si lidé kladou“ (GS 4).
Vytrvat v dobrém i když nevidí výsledky, protože ovoce evangelia nepřichází většinou ani rychle, ani nápadně.
Věřit evangeliu a to i ve věcech velmi prozaických a všedních, prakticky ve všech věcech života, svých prací i v otázkách své budoucnosti. Jinak sklouzne k pouze lidským jistotám, přestane být znamením a dosáhne nanejvýš úspěchů, které obstojí jen před tímto světem.
Témata, která považuji spíš za závažné výzvy které musejí být/budou muset být řešeny, než za otázky, na které máme plnohodnotné odpovědi:
Kněz (farář) ve farnosti
– má být s ní (trvale? přechodně?) srostlý nebo na ní nezávislý? V čem spatřuje svou identitu? Kde je jeho životní zázemí? Jaký má trvalý osobní životní cíl v pluralitě situací/ úkolů/ možných řešení/ při rychlém vývoje tváře světa?
Jáhen (trvalý)
– jaká je/bude jeho identita? Nestane se opravdu jen „neúplným zástupcem chybějícího kněze“? nebo najde své osobní a trvalé místo v životě (knězem obsazené!) farnosti? Nebo bude především svěceným sociálním služebníkem? Nebo zde bude pluralita forem života jáhnů?
Pastorační asistent
– vyvine se jeho role v „povolání v církvi“? Nebude jen „částečným sekulárním knězem“? Nebude technicko- hospodářským pracovníkem farnosti se vznešeným názvem? Bude kontaktní osobou v místních společenstvích (dříve farnostech), která tvoří část velké farnosti (vzniklé sloučením z malých, vylidněných)?
Bude mít církev na úrovni farnosti a diecéze sílu být skutečně kulturotvorným prvkem, nabízejícím vlastní alternativu k ostatním kulturám života (ne kulturu sdílenou automaticky všemi), která obohatí „kulturní mapu“ místa, regionu, země?
Jak zvládneme specifika velkoměstské pastorace (u nás jde o málo měst, ale hodně lidí), která je jiná než v malém městě a na vsi a která má zřejmě před sebou fázi růstu?
Budeme schopni rozvinout adekvátní formy života – pastorační péče tam, kde už nejde o farnost, ale o vylidněné vesnice nebo vesnice s nepatrným zbytkem věřících, ke kterým se z různých důvodů sotva kdo z mladších obyvatel (pokud tam vůbec jsou) přidá?
A to nemluvíme vůbec o ekonomických limitech naší činnosti, které nám asi také časem mnohé napoví….
