Bůh nás zná do posledního zákoutí naší duše. Nic před ním nejde skrýt. Dokonce ani naši volbu. Vždyť on zná nejen to, co si v životě navaříme, ale i jak si to pak sníme. Jsme tedy svobodní? Jezuity P. JANA REGNERA se ptá JIŘÍ MACHÁNĚ.

Jako dítě jsem dělal pokusy: „A teď schválně půjdu doprava. Ne doleva, jak jsem původně chtěl. Změna, to koukáš, Pane Bože!“ Jenže Bůh to ví. Nejde ho oblafnout „náhlou změnou“. Není naše svoboda jít doleva jen iluzí?

Je samozřejmě dětsky úsměvné redukovat možnost volby na: jít doprava, či doleva? Neměli bychom totiž směšovat dvě věci. To, že nás Bůh zná, že vidí za horizont našich rozhodnutí, se s jeho darem svobody nevylučuje. Boha samozřejmě nemůžeme „oblafnout“. I proto, že Bůh sídlí ve věčnosti, ve stálém nyní. Naše příběhy se odehrávají v čase, zatímco on je mimo čas. Vše má jako na dlani. Ale i když nás dobře zná, a v jistém smyslu tedy počítá i s naší případnou špatnou volbou, s naším selháním, je pro něho naše svoboda nedotknutelným teritoriem. A proto, že bere naši svobodu vážně, sám se stává dobrovolně bezmocným tam, kde mu nenabídneme žádné místo. Jen pokorně a tiše klepe na dveře našeho srdce. Na dveře, které mají kliku jen zevnitř.

Svoboda je darem z lásky. Je-li láska opravdová, dává se bezpodmínečně a nezištně. Nevnucuje se, netlačí nikoho ke zdi a nenutí k odezvě. Svoboda je tedy nutnou podmínkou pro upřímné přijetí Božího sebedarování. Bez ní by nebyla naše odpověď na Boží oslovení opravdová.


Proč se za něco modlit, když nám Pán Bůh vidí do srdce? Zná každé naše přání a potřebu; ani vlas nespadne, stéblo trávy se nepohne, ví, co potřebujeme – ale hlavně ví, jak se rozhodneme.

To je důležitá otázka. Směřuje především k tomu, čím je modlitba. Modlit se totiž neznamená oznamovat Bohu, co potřebujeme. Modlitba je především privilegovaným místem setkání s někým, komu na nás záleží. Svou modlitbou Bohu svobodně nabízíme část svého času a zaměřujeme pozornost na něho. V určitém smyslu tedy můžeme říci, že Bůh naši modlitbu nepotřebuje, tím méně jako zpravodajský kanál o dění ve světě. Ale jako každý, kdo miluje, i on se těší z pozornosti, kterou mu věnujeme.

Modlíme se také kvůli sobě. Díky modlitbě si sami uvědomujeme a vyslovujeme své nejhlubší tužby. Ježíš se slepého Bartimaia ptal: „Co chceš, abych pro tebe učinil?“ (Mk 10,51). Podobnou otázku nacházíme i na jiných místech v Písmu. Bůh nám dává prostor, abychom svobodně vyjádřili, po čem opravdu toužíme. Díky tomu, že vyslovíme svou touhu, nastavujeme dlaně. Kdybychom nenatáhli ruce k přijetí daru, mohlo by to, co nám Bůh dá, v nestřeženou chvíli spadnout k našim nohám, aniž bychom si toho všimli.

Díky modlitbě se také svobodně zříkáme neuspořádaných náklonností, či jakýchkoli přání, které nás o svobodu mohou okrást. Někdy totiž máme dojem, že nebudeme šťastní, když to či ono nedostaneme. V modlitbě projevujeme vděčnost za to, co už máme, a dáváme prostor Bohu, aby nám dal, co opravdu potřebujeme. Spojujeme tak svou vůli s Boží vůlí – v důvěře, že nám dá, co nám v danou chvíli skutečně prospěje. Proto nás Ježíš učí v Otčenáši říkat: „Buď vůle Tvá!“ A později v Getsemanské zahradě pronese nejdokonalejší modlitbu: „Ale ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Bůh nám ve své lásce chce dát to nejlepší, i když to může být pro nás těžké.  

Pravidelně se modlíme: „neuveď nás v pokušení“. Bůh nás chce uvádět do pokušení?

Vzpomínám si, jak se v roce 2009 objevil nový italský překlad Bible, který mimo jiné prosbu „neuveď nás v pokušení“ překládá výstižnějším „neopouštěj nás v pokušení“. Domnívám se, že tento překlad lépe vystihuje smysl té pasáže.

Jako křesťané věříme, že Bůh sám nepůsobí zlo, jen ho dopouští, a tak nás vystavuje zkoušce. I zkouška se ovšem může stát důležitým okamžikem našeho života, ba cenným darem. Něco nás může naučit, popostrčit nás na naší cestě, někdy nám pomůže něco pochopit.


Můžeme změnit Boží plán s člověkem, se sebou samými? Jsme pány svých životů? Kam ve skutečnosti sahá naše svoboda?

Když mluvíme o Božím plánu s člověkem, někdy si to představujeme příliš přízemně: Hospodin mi přesně nalinkoval život a běda mi, když se podle toho nebudu řídit. Takhle s námi ale Bůh nejedná. Kdysi mi jeden doprovázející duchovní řekl něco, co mi tuto skutečnost pomohlo lépe pochopit. Doporučil mi, abych o tom neuvažoval jako o neměnném plánu, nýbrž jako o snu, který dává prostor pro lidskou svobodu. Když mluvíme o Boží vůli jako o plánu, připomíná to „pětiletky“ (pětileté plány, které byly zásadní ekonomickou koncepcí Sovětského svazu a ostatních zemí východního bloku). Hospodářství těchto zemí takové plánování neprospívalo, protože se vyrábělo jen to, co bylo v plánu, zatímco chyběly jiné produkty, které zrovna v plánu nebyly. Bůh neplánuje, ale „sní“ o nás a naší budoucnosti. Jak praví jedno staré přísloví: Když jeden sní, je to jen sen, když dva spolu sní, je to už část reality. Jde tedy o to, snít sen o nás spolu s Hospodinem, aby se stal skutečností našeho života.

Jak kdysi výstižně prohlásil Erich Fromm, svoboda není svévole, ale břemeno – břemeno rozhodování. Díky svobodě jsme odpovědní za své jednání, protože musíme neustále činit volbu – a nejen mezi dobrem a zlem. Svět není černo-bílý. Někdy se rozhodujeme mezi dvěma dobry a máme si vybrat to větší, nebo mezi dvěma zly a máme si vybrat to menší.   

Lidé dnes hodně věří na osud. Existuje něco jako osud? A byli bychom pak ještě vůbec svobodní, nebo jen třtinou ve větru se klátící?

Pokud jde o přesvědčení, že události v lidském životě, či dokonce v celém vesmíru jsou předurčeny, není taková víra s křesťanstvím slučitelná, neboť v ní není místo pro svobodný vztah k Bohu. Vše už je rozhodnuto a my se jen pasivně necháváme vláčet v jakémsi soukolí, které nelze zastavit, zpomalit, přesměrovat ani jakkoli jinak ovlivnit. Boží vůli však nesmíme chápat jako slepé fatum. Bůh chce, abychom spolupracovali s jeho milostí a spolupodíleli se na stvoření lepšího světa. Chce, abychom svobodně přijali jeho dary a dále je sdíleli. Dokonce i dar nás samých, našich schopností a hřiven. Bůh nemá jiné nohy, jiné ruce, jiné srdce a jinou hlavu než naše, aby učinil světu to, co potřebuje.