Základní informace o významu a symbolice ikonV posledních letech na ikony i u nás narážíme čím dál více. V obchůdcích s devocionáliemi se již objevují celkem běžně, i když častěji jde pouze o přelakované tištěné reprodukce lepené na dřevo. Zvláště u kontemplativně založených křesťanů získávají na oblibě. Většina lidí si však s nimi nějak neví rady, zdají se jim „takové divné“, což je jistě tím, že je to věc východních křesťanů, takže proč se tím vlastně zabývat. Není to „naše“. Ráda bych těmito řádky přiblížila alespoň základy symboliky ikonopisu a pomohla ujasnit si odlišnosti ikon od západních obrazů.
To je totiž nutný předpoklad pro pochopení toho, co ikona chce člověku sdělit. Doufám, že se mi tak podaří zároveň i případným čtenářům patřícím k oné většině dát impuls a navnadit je, aby si také oni našli k ikonám cestu.
Jiné vnímání obrazu v západním a ve východním prostředí
Slovo ikona pochází z řečtiny a znamená prostě „obraz“. Avšak mýlili bychom se, kdybychom pod tím pojmem rozuměli totéž, co jsme si takto navykli nazývat v našem, západním prostředí. Západní malíři už od renesance zobrazovali pozemskou skutečnost, i když malovali obrazy s duchovním námětem. Snažili se po staletí o realismus v pojetí lidského těla, přírody, perspektivy… Hledali si modely mezi žijícími lidmi, přičemž rozhodující pro ně byla fyzická krása, estetika. Tím naučili i nás, kteří se na jejich díla díváme, upřednostňovat totéž.
Výpověď ikon je však v první řadě teologická a tomuto kritériu se podřizuje vše: od duchovních nároků na osobu ikonopisce přes přísná pravidla zobrazování a tradiční techniku až po užití. Bylo by devalvací ikony, kdybychom ji pokládali např. za ozdobu interiéru kaple či bytu. Ikona skutečně je „oknem do nebe“ a je určena pro dialog, pro modlitbu, pro vztah.
Řeč ikon je symbolická
Řeč ikon je symbolická. Ikonopisec by ji měl znát, aby se svou výpovědí neodchýlil od pravd víry. Stejně tak je však třeba, aby se s ní seznámil ten, kdo se s ikonou modlí, aby dobře porozuměl. Použití zlata, barev, inverzní perspektivy, světla, způsob zobrazení tváří a šatů, gesta, fakt, že se ikona nesignuje, absence rámu, technika… vše má svůj smysl a důvod související se světem duchovním a může se tedy stát odrazovým můstkem pro dialog s Bohem. Skrze to vše mluví Bůh. Ikona, pokud jí dobře porozumíme, nás tedy učí rozvíjet v sobě službu proroků, k níž jsme byli pomazáni při křtu. Učí vidět za hmotnou skutečností realitu duchovní a obě je propojovat v sobě. Tato cesta (ostatně jako jakákoli autentická cesta modlitby) je průchozí oběma směry. Nás navyká pod povrchem našeho světa zahlédnout svět Boží a napojit se na něj. Zároveň působí, že i skrze nás může Boží velebnost sídlit v naší zemi (Ž85,10).
Jednotlivá symbolická vyjádření
Zlato
Zastavme se nyní u jednotlivých symbolických vyjádření. Začněme zlatem. Pro ikonopis je to aspekt velice charakteristický a vlastně i jeden z určujících. Plátkovým zlatem se vyzlacuje pozadí ikony a nimby (svatozáře). Zlatem se také zdobí šat Krista Dítěte nebo Vzkříšeného při sestupu do pekel, při zesnutí Bohorodičky nebo na nebeském trůně mezi andělskými mocnostmi, štola Krista při většině výjevů z jeho pozemského života, Boží trůn. Zlatem je lemován Mariin plášť (maforion), zlaté jsou i tři hvězdy, označující její ustavičné panenství (před porodem, při porodu, po porodu). Vzácnost tohoto kovu, jeho jasnost, podobnost slunci i nepodobnost temperovým barvám, v ikonopisu používaným, určuje jeho symbolický význam: znamená Boží milost, Boží světlo, božství, vlastně Boha samého. Bůh totiž je světlo a tma v Něm vůbec není (1Jan1,5), je nekonečně jiný než všechno stvoření. Takže vše, co je na ikoně zobrazeno, je vlastně do Boha vnořeno, nezvetšelo, nevyprchalo a nebylo zaváto časem, nýbrž trvá věčně v Bohu. Svatý člověk či situace, trvající na zemi jen omezenou dobu, se tedy může stát i mým oknem, jímž nahlížím do věčnosti. Kruhový nimbus svatých („svatozář“) ještě více zdůrazňuje jejich spojení s Bohem (kruh znamená věčnost). Kristův nimbus je navíc křížový, s vepsanými písmeny (řecky dosl. „ten jsoucí“), vyjadřujícími Boží jméno, zjevené Mojžíšovi (Ex3,14). Zlatý asist (žilky) na oděvu Dítěte Ježíše na ikonách Bohorodičky též upozorňuje na Jeho božství. Např. na ikoně Matky Ustavičné pomoci navíc Kristův chitón (plátěný oděv) zdobí zlaté „trojjediné“ ornamenty (trojúhelníky, trojlístky…), připomínající, že i jako člověk zůstává jedním z Trojice. Ozdoby Mariina pláště nám ji ukazují jako ženu oděnou sluncem (Zj12,1), plnou milosti (Lk1,28), prvního a zatím jediného člověka, který plně dosáhl zbožštění (Kristus je Bohem od začátku) a jehož duše i tělo se již plně raduje ze spojení s Bohem.
Symbolika barev
O symbolice barev by se dalo psát dlouho, omezím se tedy opravdu pouze na základy. Purpur, barva královské hodnosti, se v ikonopise naprosto nedá postrádat. Je to barva Kristova chitónu a Mariina pláště. Na mnoha ikonách Matky Boží je tónován dohněda, což je barva země, pokory, tělesnosti (protibarva modré).
Bílá symbolizuje Boží světlo a nádheru (Kristus při proměnění), čistotu a nevinnost (kůň sv. Jiří apod.), štěstí, dobro.
Černá je naopak Bohu nepřátelská, barva zmaru, smrti, podsvětí. Může však symbolizovat i sebezřeknutí, vysoký stupeň askeze.
Červená znamená aktivitu, krev, život, mučednictví.
Modrá je tajemná, uvádí do sféry transcendence, je to barva vody i nekonečného nebe, barva touhy po absolutnu, čistotě a pravdě.
Zelená je barva kosmu, pozemského života, vzrůstu a naděje, triumfu nad smrtí. Je to vlastně modrá barva zesvětlená žlutou, obsahuje tedy obě tyto barvy v sobě.
Různé nuance odstínů s sebou nesou i nuance významové (modrý až zelený bývá Kristův plášť a chitón Matky Boží).
Tmavě hnědá znamená kajícnost, zřeknutí se světa.
Obrácená perspektiva
Na první pohled nepřirozeně působí obrácená perspektiva, díky níž vidíme z pravoúhlých objektů (budovy, kniha, oltář) čtyři stěny. Také tváře jsou jakoby zezadu poněkud rozvinuté. Lidé v prostorově uspořádané skupině mají nohy ve stejné rovině, oslátko v popředí na ikoně Vjezdu do Jeruzaléma šlape kopýtky dokonce výše než lidé za ním, takže vlastně jakoby ve vzduchu. Linie kolmé na plochu ikony se totiž neprotínají v horizontu za ikonou, ale před ní, v srdci toho, kdo se na ni dívá. Opticky i významově je tak divák vtahován dovnitř, do ikony, stává se její součástí. Andrej Rublev to dovedl na své ikoně Starozákonní Trojice do důsledků, když nechal u stolu prázdné čtvrté místo pro člověka, který se před ikonou modlí. Další poselství inverzní perspektivy spočívá v prohlášení jinakosti světa na ikoně od světa našeho. Platí tam naprosto obrácené zákony: co se má sbíhat, rozbíhá se, co se má zmenšovat, zvětšuje se…, kdo se ponižuje, bude povýšen (Lk14,11), ten nejmenší může být větší než největší (Lk7,28) atd. Tato jinakost je tak velká a zřejmá, že ikona nepotřebuje rám. Perspektiva se však navíc může řídit ještě významem. Na ikonách Narození Páně bývá často Matka Boží ze všech postav výrazně největší (zdůraznění jejího jedinečného významu v dějinách spásy). Ježíšek v jeslích je naopak ze všech objektů nejmenší, ještě menší, než by musel jako děťátko být, aby byla vyjádřena jeho kenoze, když se jako Bůh stal člověkem.
Světlo na ikonách
Světlo ikon má také své zvláštnosti i svoje poselství. Nejedná se totiž o světlo odražené. Vše na ikoně je světlem přímo tvořeno, modelováno. S tím souvisí i technický postup při malování. Nejdříve se nanášejí tmavé základové barvy. Tvary vznikají postupným zesvětlováním. Ikonopisec tedy nestínuje, nýbrž prosvětluje. Je to postup napodobující stvoření (od neurčitého k určitému, od tmy ke světlu), symbolizující i náš život s Bohem. Také ten by měl být postupně prosvětlován Boží přítomností.
Slovník řeči pohledů, gest a předmětů
Slovník řeči pohledů, gest a předmětů by byla velmi obsáhlá záležitost. Jen letmo tedy uvedu několik příkladů.
Velmi časté je gesto prosby, přímluvy. Setkáme se s ním na většině ikon Matky Boží s Kristem, zvláště u Odigitrie (Ta, která ukazuje Cestu), ale i u dalších. Její pravá ruka je mírně pozdvižena k Ježíši. U mladších typů ikon (Eleusa, Matka Ustavičné pomoci) Ježíš klade do prosící dlaně Mariiny svoji ruku. Stejné gesto vidíme u svatých z řady ikonostasu, která se nazývá déesis (přímluva).
Matka Boží Znamení rozpřahuje k modlitbě obě ruce.
Kristus v jejím medailonu jako by matku napodoboval po svém a rozpjatýma rukama žehná. Žehná vlastně téměř na všech ikonách, zatímco v druhé ruce obvykle drží svitek, symbolizující Slovo, učiněné tělem, i Písmo, jež se v Něm naplnilo.
Smutný pohled Matky Boží vyjadřuje bolest a soustrast s Kristovým utrpením.
Ježíškův padající sandál znamená úlek, lidský strach z utrpení a smrti.
Řeč symbolů může mít více vrstev.
Strom, atribut prostředního anděla (Krista) na ikoně Trojice, může znamenat dub v Mamre, pod nímž hostil Abraham svou návštěvu. V souvislosti s Kristem však vidíme zároveň také strom života v ráji i dřevo Kristova kříže.
Rublevova Trojice názorně hovoří již svou celkovou kompozicí, uspořádanou do kruhu (věčnost). Vnitřní kontury dvou krajních andělů vytvářejí číši, analogickou té uprostřed na stole. V malé je hlava obětního zvířete, ve velké prostřední anděl – Kristus.
Kompozicí promlouvají mnohé ikony svatého Jiří. Zatímco světec probodává kopím hlavu hada, had obtáčí ocas kolem zadní nohy koně, takže je těžké si při tomto pohledu nevybavit, co řekl Hospodin hadovi už v ráji o potomstvu ženy (Gn3,15). Svatý Jiří se svým koněm nás také učí, co znamená být „pánem ve svém domě“, podřídit své nižší složky (vášně, pudy, emoce) rozumu osvícenému vírou: kůň má oči (někdy i celou hlavu) obrácené dozadu, na jezdce, od něhož očekává povely.
Ikony přivádějí k hlubšímu pochopení Písma
Bohatostí svého jazyka nás ikony přivádějí k hlubšímu pochopení Písma, učí nás vnímat ho v kontextu, uvažovat „synteticky“. S hlavním motivem se často pojí narážky na další texty nebo pravdy víry, které by povrchního diváka vůbec nenapadlo hledat.
Připadá nám samozřejmé, vidíme-li na ikoně Narození Páně ležící Marii, Ježíška v jeslích, sv. Josefa, anděly, pastýře, hvězdu. Tři mágové tam ještě také zapadají. Na vola a oslíka jsme si zvykli, jen málokdo však ví, že jde o narážku na začátek Izajášových proroctví (Iz1,3).
Porodní báby koupající Ježíška a ďábel převlečený za pastýře, zasévající do Josefa pochybnosti, odkazují na Jakubovo protoevangelium.
Ježíškovy plenky připomínají jeho pozdější uložení do hrobu, jeho přehnaná maličkost podobenství o hořčičném semínku (Ježíš je zosobněné Boží království), vzdouvající se země podobenství o kvasu, který žena vmísí do tří měřic mouky (do světa).
Temnota jeskyně odkazuje na další Izajášovo proroctví o lidu chodícím v temnotách, jemuž má zazářit světlo (Iz9,1).
Způsobem zobrazení hvězdy (z nebe vychází jeden paprsek, rozdělující se níže na tři) je vyjádřena pravda o jednom Bohu ve třech osobách. Zamyšlený pohled Matky Boží, upřený na Josefa, případně na porodní báby, hovoří o jejím soucitu s lidmi v pochybnostech a připravenost pomoci jim přímluvou. Atd.
Celé bohatství lásky v jediném pohledu
Ve spojení se vším, co bylo výše řečeno o barvách, zlatě, světle a perspektivě se tak před člověkem otvírá pestrý Boží svět plný vzkazů lásky, v jehož objevování stěží dojdeme na konec, a přitom se dá pojmout jedním pohledem. Celé bohatství lásky v jediném pohledu – to jsou vlastně základní prvky kontemplace. Svatý Jan od Kříže ji přímo jako „prostý láskyplný pohled“ definoval. K takovému způsobu modlitby existuje jistě mnoho cest a každý křesťan by si měl najít takovou, která odpovídá jeho založení.
Ikony jsou cestou staletími osvědčenou, poněkud zapomenutou a znovu objevovanou, cestou možností mnohými netušených, cestou k odhalování a komplexnějšímu pochopení Bohem zjevených pravd, ale také vlastního srdce, jsou pozváním k živému vztahu s Bohem.
Necháme se jimi oslovit?
***
Odkaz na autorčin web o ikonách: www.ikony-karlova.cz
Jiné vnímání obrazu v západním a ve východním prostředí
Slovo ikona pochází z řečtiny a znamená prostě „obraz“. Avšak mýlili bychom se, kdybychom pod tím pojmem rozuměli totéž, co jsme si takto navykli nazývat v našem, západním prostředí. Západní malíři už od renesance zobrazovali pozemskou skutečnost, i když malovali obrazy s duchovním námětem. Snažili se po staletí o realismus v pojetí lidského těla, přírody, perspektivy… Hledali si modely mezi žijícími lidmi, přičemž rozhodující pro ně byla fyzická krása, estetika. Tím naučili i nás, kteří se na jejich díla díváme, upřednostňovat totéž.
Výpověď ikon je však v první řadě teologická a tomuto kritériu se podřizuje vše: od duchovních nároků na osobu ikonopisce přes přísná pravidla zobrazování a tradiční techniku až po užití. Bylo by devalvací ikony, kdybychom ji pokládali např. za ozdobu interiéru kaple či bytu. Ikona skutečně je „oknem do nebe“ a je určena pro dialog, pro modlitbu, pro vztah.
Řeč ikon je symbolická
Řeč ikon je symbolická. Ikonopisec by ji měl znát, aby se svou výpovědí neodchýlil od pravd víry. Stejně tak je však třeba, aby se s ní seznámil ten, kdo se s ikonou modlí, aby dobře porozuměl. Použití zlata, barev, inverzní perspektivy, světla, způsob zobrazení tváří a šatů, gesta, fakt, že se ikona nesignuje, absence rámu, technika… vše má svůj smysl a důvod související se světem duchovním a může se tedy stát odrazovým můstkem pro dialog s Bohem. Skrze to vše mluví Bůh. Ikona, pokud jí dobře porozumíme, nás tedy učí rozvíjet v sobě službu proroků, k níž jsme byli pomazáni při křtu. Učí vidět za hmotnou skutečností realitu duchovní a obě je propojovat v sobě. Tato cesta (ostatně jako jakákoli autentická cesta modlitby) je průchozí oběma směry. Nás navyká pod povrchem našeho světa zahlédnout svět Boží a napojit se na něj. Zároveň působí, že i skrze nás může Boží velebnost sídlit v naší zemi (Ž85,10).
Jednotlivá symbolická vyjádření
Zlato
Zastavme se nyní u jednotlivých symbolických vyjádření. Začněme zlatem. Pro ikonopis je to aspekt velice charakteristický a vlastně i jeden z určujících. Plátkovým zlatem se vyzlacuje pozadí ikony a nimby (svatozáře). Zlatem se také zdobí šat Krista Dítěte nebo Vzkříšeného při sestupu do pekel, při zesnutí Bohorodičky nebo na nebeském trůně mezi andělskými mocnostmi, štola Krista při většině výjevů z jeho pozemského života, Boží trůn. Zlatem je lemován Mariin plášť (maforion), zlaté jsou i tři hvězdy, označující její ustavičné panenství (před porodem, při porodu, po porodu). Vzácnost tohoto kovu, jeho jasnost, podobnost slunci i nepodobnost temperovým barvám, v ikonopisu používaným, určuje jeho symbolický význam: znamená Boží milost, Boží světlo, božství, vlastně Boha samého. Bůh totiž je světlo a tma v Něm vůbec není (1Jan1,5), je nekonečně jiný než všechno stvoření. Takže vše, co je na ikoně zobrazeno, je vlastně do Boha vnořeno, nezvetšelo, nevyprchalo a nebylo zaváto časem, nýbrž trvá věčně v Bohu. Svatý člověk či situace, trvající na zemi jen omezenou dobu, se tedy může stát i mým oknem, jímž nahlížím do věčnosti. Kruhový nimbus svatých („svatozář“) ještě více zdůrazňuje jejich spojení s Bohem (kruh znamená věčnost). Kristův nimbus je navíc křížový, s vepsanými písmeny (řecky dosl. „ten jsoucí“), vyjadřujícími Boží jméno, zjevené Mojžíšovi (Ex3,14). Zlatý asist (žilky) na oděvu Dítěte Ježíše na ikonách Bohorodičky též upozorňuje na Jeho božství. Např. na ikoně Matky Ustavičné pomoci navíc Kristův chitón (plátěný oděv) zdobí zlaté „trojjediné“ ornamenty (trojúhelníky, trojlístky…), připomínající, že i jako člověk zůstává jedním z Trojice. Ozdoby Mariina pláště nám ji ukazují jako ženu oděnou sluncem (Zj12,1), plnou milosti (Lk1,28), prvního a zatím jediného člověka, který plně dosáhl zbožštění (Kristus je Bohem od začátku) a jehož duše i tělo se již plně raduje ze spojení s Bohem.
Symbolika barev
O symbolice barev by se dalo psát dlouho, omezím se tedy opravdu pouze na základy. Purpur, barva královské hodnosti, se v ikonopise naprosto nedá postrádat. Je to barva Kristova chitónu a Mariina pláště. Na mnoha ikonách Matky Boží je tónován dohněda, což je barva země, pokory, tělesnosti (protibarva modré).
Bílá symbolizuje Boží světlo a nádheru (Kristus při proměnění), čistotu a nevinnost (kůň sv. Jiří apod.), štěstí, dobro.
Černá je naopak Bohu nepřátelská, barva zmaru, smrti, podsvětí. Může však symbolizovat i sebezřeknutí, vysoký stupeň askeze.
Červená znamená aktivitu, krev, život, mučednictví.
Modrá je tajemná, uvádí do sféry transcendence, je to barva vody i nekonečného nebe, barva touhy po absolutnu, čistotě a pravdě.
Zelená je barva kosmu, pozemského života, vzrůstu a naděje, triumfu nad smrtí. Je to vlastně modrá barva zesvětlená žlutou, obsahuje tedy obě tyto barvy v sobě.
Různé nuance odstínů s sebou nesou i nuance významové (modrý až zelený bývá Kristův plášť a chitón Matky Boží).
Tmavě hnědá znamená kajícnost, zřeknutí se světa.
Obrácená perspektiva
Na první pohled nepřirozeně působí obrácená perspektiva, díky níž vidíme z pravoúhlých objektů (budovy, kniha, oltář) čtyři stěny. Také tváře jsou jakoby zezadu poněkud rozvinuté. Lidé v prostorově uspořádané skupině mají nohy ve stejné rovině, oslátko v popředí na ikoně Vjezdu do Jeruzaléma šlape kopýtky dokonce výše než lidé za ním, takže vlastně jakoby ve vzduchu. Linie kolmé na plochu ikony se totiž neprotínají v horizontu za ikonou, ale před ní, v srdci toho, kdo se na ni dívá. Opticky i významově je tak divák vtahován dovnitř, do ikony, stává se její součástí. Andrej Rublev to dovedl na své ikoně Starozákonní Trojice do důsledků, když nechal u stolu prázdné čtvrté místo pro člověka, který se před ikonou modlí. Další poselství inverzní perspektivy spočívá v prohlášení jinakosti světa na ikoně od světa našeho. Platí tam naprosto obrácené zákony: co se má sbíhat, rozbíhá se, co se má zmenšovat, zvětšuje se…, kdo se ponižuje, bude povýšen (Lk14,11), ten nejmenší může být větší než největší (Lk7,28) atd. Tato jinakost je tak velká a zřejmá, že ikona nepotřebuje rám. Perspektiva se však navíc může řídit ještě významem. Na ikonách Narození Páně bývá často Matka Boží ze všech postav výrazně největší (zdůraznění jejího jedinečného významu v dějinách spásy). Ježíšek v jeslích je naopak ze všech objektů nejmenší, ještě menší, než by musel jako děťátko být, aby byla vyjádřena jeho kenoze, když se jako Bůh stal člověkem.
Světlo na ikonách
Světlo ikon má také své zvláštnosti i svoje poselství. Nejedná se totiž o světlo odražené. Vše na ikoně je světlem přímo tvořeno, modelováno. S tím souvisí i technický postup při malování. Nejdříve se nanášejí tmavé základové barvy. Tvary vznikají postupným zesvětlováním. Ikonopisec tedy nestínuje, nýbrž prosvětluje. Je to postup napodobující stvoření (od neurčitého k určitému, od tmy ke světlu), symbolizující i náš život s Bohem. Také ten by měl být postupně prosvětlován Boží přítomností.
Slovník řeči pohledů, gest a předmětů
Slovník řeči pohledů, gest a předmětů by byla velmi obsáhlá záležitost. Jen letmo tedy uvedu několik příkladů.
Velmi časté je gesto prosby, přímluvy. Setkáme se s ním na většině ikon Matky Boží s Kristem, zvláště u Odigitrie (Ta, která ukazuje Cestu), ale i u dalších. Její pravá ruka je mírně pozdvižena k Ježíši. U mladších typů ikon (Eleusa, Matka Ustavičné pomoci) Ježíš klade do prosící dlaně Mariiny svoji ruku. Stejné gesto vidíme u svatých z řady ikonostasu, která se nazývá déesis (přímluva).
Matka Boží Znamení rozpřahuje k modlitbě obě ruce.
Kristus v jejím medailonu jako by matku napodoboval po svém a rozpjatýma rukama žehná. Žehná vlastně téměř na všech ikonách, zatímco v druhé ruce obvykle drží svitek, symbolizující Slovo, učiněné tělem, i Písmo, jež se v Něm naplnilo.
Smutný pohled Matky Boží vyjadřuje bolest a soustrast s Kristovým utrpením.
Ježíškův padající sandál znamená úlek, lidský strach z utrpení a smrti.
Řeč symbolů může mít více vrstev.
Strom, atribut prostředního anděla (Krista) na ikoně Trojice, může znamenat dub v Mamre, pod nímž hostil Abraham svou návštěvu. V souvislosti s Kristem však vidíme zároveň také strom života v ráji i dřevo Kristova kříže.
Rublevova Trojice názorně hovoří již svou celkovou kompozicí, uspořádanou do kruhu (věčnost). Vnitřní kontury dvou krajních andělů vytvářejí číši, analogickou té uprostřed na stole. V malé je hlava obětního zvířete, ve velké prostřední anděl – Kristus.
Kompozicí promlouvají mnohé ikony svatého Jiří. Zatímco světec probodává kopím hlavu hada, had obtáčí ocas kolem zadní nohy koně, takže je těžké si při tomto pohledu nevybavit, co řekl Hospodin hadovi už v ráji o potomstvu ženy (Gn3,15). Svatý Jiří se svým koněm nás také učí, co znamená být „pánem ve svém domě“, podřídit své nižší složky (vášně, pudy, emoce) rozumu osvícenému vírou: kůň má oči (někdy i celou hlavu) obrácené dozadu, na jezdce, od něhož očekává povely.
Ikony přivádějí k hlubšímu pochopení Písma
Bohatostí svého jazyka nás ikony přivádějí k hlubšímu pochopení Písma, učí nás vnímat ho v kontextu, uvažovat „synteticky“. S hlavním motivem se často pojí narážky na další texty nebo pravdy víry, které by povrchního diváka vůbec nenapadlo hledat.
Připadá nám samozřejmé, vidíme-li na ikoně Narození Páně ležící Marii, Ježíška v jeslích, sv. Josefa, anděly, pastýře, hvězdu. Tři mágové tam ještě také zapadají. Na vola a oslíka jsme si zvykli, jen málokdo však ví, že jde o narážku na začátek Izajášových proroctví (Iz1,3).
Porodní báby koupající Ježíška a ďábel převlečený za pastýře, zasévající do Josefa pochybnosti, odkazují na Jakubovo protoevangelium.
Ježíškovy plenky připomínají jeho pozdější uložení do hrobu, jeho přehnaná maličkost podobenství o hořčičném semínku (Ježíš je zosobněné Boží království), vzdouvající se země podobenství o kvasu, který žena vmísí do tří měřic mouky (do světa).
Temnota jeskyně odkazuje na další Izajášovo proroctví o lidu chodícím v temnotách, jemuž má zazářit světlo (Iz9,1).
Způsobem zobrazení hvězdy (z nebe vychází jeden paprsek, rozdělující se níže na tři) je vyjádřena pravda o jednom Bohu ve třech osobách. Zamyšlený pohled Matky Boží, upřený na Josefa, případně na porodní báby, hovoří o jejím soucitu s lidmi v pochybnostech a připravenost pomoci jim přímluvou. Atd.
Celé bohatství lásky v jediném pohledu
Ve spojení se vším, co bylo výše řečeno o barvách, zlatě, světle a perspektivě se tak před člověkem otvírá pestrý Boží svět plný vzkazů lásky, v jehož objevování stěží dojdeme na konec, a přitom se dá pojmout jedním pohledem. Celé bohatství lásky v jediném pohledu – to jsou vlastně základní prvky kontemplace. Svatý Jan od Kříže ji přímo jako „prostý láskyplný pohled“ definoval. K takovému způsobu modlitby existuje jistě mnoho cest a každý křesťan by si měl najít takovou, která odpovídá jeho založení.
Ikony jsou cestou staletími osvědčenou, poněkud zapomenutou a znovu objevovanou, cestou možností mnohými netušených, cestou k odhalování a komplexnějšímu pochopení Bohem zjevených pravd, ale také vlastního srdce, jsou pozváním k živému vztahu s Bohem.
Necháme se jimi oslovit?
***
Odkaz na autorčin web o ikonách: www.ikony-karlova.cz
