(Ukončená diskuze a její hodnocení) V rubrice diskuze proběhla výměna názorů na téma: "Smysl, forma a obsah půlnočních mší". Diskuze byla nyní ukončena a zhodnocena Alešem opatrným.
Shrnutí diskuse o půlnočních mších
(P. Ing. Aleš Opatrný, ThLic., ředitel Pastoračního střediska Praha)
Především díky všem, kdo do této diskuse vstoupili a zvláště pak těm, kdo přinesli vlastní zkušenosti. Domnívám se, že právě v tomto bodě je diskuse nejužitečnější. Vstup „černého“ bych do diskuse nijak nepočítal, nicméně je i takovýto výpad (navíc opakovaný – jde zřejmě o určitou vnitřní naléhavost pisatele takto se vyjádřit!) hoden pozornosti. Podařilo se nám zjistit, že šlo o vysokoškolského studenta z Brna, dál jsme nezkoumali. Ne tedy o naprostého primitiva, spíš o člověka, který má v sobě (po negativních zkušenostech?) potřebu si je nějak odreagovat anebo přece jen se dostat do diskuse. Diskutovat s ním v jím začatém tónu asi nešlo (nebo jsme toho nebyli schopni?), ale je pravděpodobné, že reprezentuje určitou část populace, která vlastně není vůči křesťanství lhostejná (podobně, jako k němu nebyl lhostejný apoštol Pavel coby Šavel před svým obrácením).
Tři skupiny příspěvků:
Diskusní příspěvky lze rozdělit do tří skupin:
v jedné se mluví o tom jak by to mělo být, resp. situace je viděna poněkud prismatem našeho očekávání.
Ve druhé se mluví o zdárných „bezpečnostních opatřeních“
a ve třetí o dobrých zkušenostech s určitým uspořádáním bohoslužeb, které se osvědčilo.
Vcelku to vyjadřuje typické postoje uvnitř církve u nás k náboženské situaci v zemi, které lze stručně charakterizovat takto:
1. My u nás jsme zbožní, nemáme problém.
2. Většina lidí je bezbožných, tak ať jsou, ale nás věřící ať nechají na pokoji.
3. Velká část lidí jsou vlastně jacísi skrytí křesťané, kteří to jen nechtějí dát najevo, ale při příležitosti půlnočním, křtu nebo svatby s tím „vyjdou na světlo“.
4. Máme kolem sebe spoustu hledajících lidí, kteří v podstatě hledají to, co my křesťané nabízíme, jde jen o to využít příležitosti a šikovně jim to ukázat.
5. Mnohým je křesťanství lhostejné až nepřijatelné, ale při některých příležitostech (slavnost, obecně prospěšná akce, dobročinnost) se s křesťany na čas spojí. Zejména pak pokud jde o svátky a slavnosti, protože slavení většina společnosti „neumí“.
Proč „jednoročáci“ chodí na půlnoční?
V diskusi mi poněkud chybělo (i když je to vzhledem ke sbírání zkušeností, což bylo hlavním tématem diskuse, až „druhé kolo“) zamyšlení nad tím, proč lidé do kostela jinak nechodící na půlnoční chodí, zamyšlení, které by ale vycházelo z analýzy skutečnosti, nebylo jen obrazem našich předpokladů a přání. Kdyby to totiž byli ti „hledající“, potom by možná byli rozpačití, nebyli by ale agresivní a hlavě většina z nich by v hledání na tomto místě zřejmě pokračovala, pokud by nebyli hrubě odbyti. Zkušenosti – zejména z menších přehledných míst – ale ukazují, že zůstává u jednorázových, jednoročních návštěv. A že ti, kdo do kostela o půlnoční přicházejí, chtějí zřejmě spíš něco prožít a zažít (hudbu, atmosféru, něco „jednoročně zvláštního“), ale nepřicházejí proto, aby se něco dozvěděli. Ostatně vánoční noc opravdu není chvílí předurčenou k získávání poznatků a k nastupování nových cest, ale pro většinu lidí je to chvíle (rodinného) slavení, které zřejmě může mít své „ozvláštnění“ v kostele: pro někoho právě nezvyklostí prostředí (kdyby tam chodil každou neděli, zvláštní by to už nebylo), pro jiného hudbou, pro někoho výtržností.
A co tedy my?
Máme stále předpokládat, že naše okolí vidí Vánoce a půlnoční tak jako my křesťané, jen to neumějí dát najevo, či se živit se představami o vynikající evangelizační příležitosti (jejíž zdárný efekt ale nebyl nikdy prokázán!), nebo jen zlepšit bezpečnostní opatření či změnit hodinu, aby byl klid?
Nestálo by za to zkusit myšlení z jiné strany, totiž podívat se na věc ze strany těch, kdo (jednou za rok) přicházejí, což, mimochodem, zřejmě udělali v Chodově, aniž je to výslovně řečeno? Dá se snad říci (podle rozhovorů s těmito lidmi, podle novinových rozhovorů v předvečer Vánoc, i podle chování mnohých v kostele), že velká část těchto lidí prožívá mimořádnou noc (jednou za rok!, jiná taková není) a chtějí ji mimořádně oslavit. Prožít něco, co by neuměli pojmenovat, ale o čem si myslí, že to k této noci (pozor!, to pro ně neznamená, že k celému životu!) patří. Můžeme a máme na to reagovat? Myslím, že ano. Ovšem ne tak, že jako správní marketingoví odborníci nabídneme rychle své zboží (ostatně pokud bychom jimi byli, poznali bychom asi, že zde „poptávka“ po něm není!), ale že jako lidé plní lásky se rozdělíme s druhými o to, to, čím jsme bohatí, a to způsobem, který je pro ně pochopitelný a akceptovatelný. Čili že se pokusíme nikoliv o evangelizaci (kvůli té naši milí jednoročáci nepřišli!), ale o skutečně přiměřené preevangelizační konání. Jak? Zde několik poněkud provokujících myšlenek:
Preevangelizační podněty a myšlenky
Slovo „půlnoční“ mše zůstane pro všechny jako terminus technicus, i když ti lidé zhola nevědí nic o tom, co je mše. Ale co na ní ti „jednoročáci“ jsou schopni vnímat? Biblická čtení jen některá (např. evangelium o narození – ovšem spíš jako hezkou legendu). Pokud vůbec. Chybí jim kontext. Texty mešních modliteb jsou pak pro ně svým obsahem španělskou vesnicí. Ale co patří ke slavení kromě pověstné lahve s alkoholem, kterou je zde třeba vyloučit?
- příjemná společnost
- příjemné prostředí
- hudba
- něco ozvláštňujícího, co běžně není
Katolická církev ale má přece dlouhou a hlubokou zkušenost s působením prostředí (architektura, výtvarné ztvárnění náboženských motivů), s působením hudby a s působením zvláštní atmosféry sakrálního prostoru. K tomu přidejme klasickou lidskou vlídnost, pohostinnost, schopnost uvítat a přijmout i neznámého člověka. Vychází z toho slavnost, kde jsou lidé vítáni a uvítáni (ti „domácí“ je opravdu musí mít „předem rádi“), kde se hraje a zpívá a jen trochu mluví, kde je člověk v prostředí, které pro tu chvíli vyhledal a ono mu vyhovuje. Takže spíš koncert s trochou slova než skutečná bohoslužba slova, jednoroční setkání s těmi, pro které jsme v podstatě celý rok zbyteční, ale v tuto noc potřební. Je to, myslím, postoj pro nás, věřící, velmi náročný, pro mnohé asi zatím nepřijatelný. Ale mohl by být poctivý. A tak se mi celá otázka poněkud obrací.
Možná, že není problém vymyslet poctivý a přijatelný tvar půlnočního setkání pro situace, kdy je v kostele víc těch, kdo se vlastně slavení eucharistie s porozuměním zúčastnit nemohou (a ani nechtějí – kvůli tomuto jádru věci nepřišli, ať si o nich myslíme co chceme) , ale spíš je problémem jak to udělat, aby byli spokojeni i ti, kdo do kostela chodí a najednou by měli brát zejména ohled na ty, kteří nechodí. Problém o to větší, že se v naší zemi nepozorovaně přesunulo slavení Narození Páně vlastně na 24 12. do časového intervalu 16 – 24 hod.(to např. v Itálii vůbec není, tam vše začíná nejdříve půlnoční) a skutečná slavnost Narození Páně ve dne 25. 12. je pak pro návštěvníky kostela jakýmsi méně zajímavým a méně důležitým doplňkem k tomu hlavnímu, co se odehrává doma (večeře, stromek, dárky) a odpoledne nebo v noci v kostele.
Celou diskuzi zde.
(P. Ing. Aleš Opatrný, ThLic., ředitel Pastoračního střediska Praha)
Především díky všem, kdo do této diskuse vstoupili a zvláště pak těm, kdo přinesli vlastní zkušenosti. Domnívám se, že právě v tomto bodě je diskuse nejužitečnější. Vstup „černého“ bych do diskuse nijak nepočítal, nicméně je i takovýto výpad (navíc opakovaný – jde zřejmě o určitou vnitřní naléhavost pisatele takto se vyjádřit!) hoden pozornosti. Podařilo se nám zjistit, že šlo o vysokoškolského studenta z Brna, dál jsme nezkoumali. Ne tedy o naprostého primitiva, spíš o člověka, který má v sobě (po negativních zkušenostech?) potřebu si je nějak odreagovat anebo přece jen se dostat do diskuse. Diskutovat s ním v jím začatém tónu asi nešlo (nebo jsme toho nebyli schopni?), ale je pravděpodobné, že reprezentuje určitou část populace, která vlastně není vůči křesťanství lhostejná (podobně, jako k němu nebyl lhostejný apoštol Pavel coby Šavel před svým obrácením).
Tři skupiny příspěvků:
Diskusní příspěvky lze rozdělit do tří skupin:
v jedné se mluví o tom jak by to mělo být, resp. situace je viděna poněkud prismatem našeho očekávání.
Ve druhé se mluví o zdárných „bezpečnostních opatřeních“
a ve třetí o dobrých zkušenostech s určitým uspořádáním bohoslužeb, které se osvědčilo.
Vcelku to vyjadřuje typické postoje uvnitř církve u nás k náboženské situaci v zemi, které lze stručně charakterizovat takto:
1. My u nás jsme zbožní, nemáme problém.
2. Většina lidí je bezbožných, tak ať jsou, ale nás věřící ať nechají na pokoji.
3. Velká část lidí jsou vlastně jacísi skrytí křesťané, kteří to jen nechtějí dát najevo, ale při příležitosti půlnočním, křtu nebo svatby s tím „vyjdou na světlo“.
4. Máme kolem sebe spoustu hledajících lidí, kteří v podstatě hledají to, co my křesťané nabízíme, jde jen o to využít příležitosti a šikovně jim to ukázat.
5. Mnohým je křesťanství lhostejné až nepřijatelné, ale při některých příležitostech (slavnost, obecně prospěšná akce, dobročinnost) se s křesťany na čas spojí. Zejména pak pokud jde o svátky a slavnosti, protože slavení většina společnosti „neumí“.
Proč „jednoročáci“ chodí na půlnoční?
V diskusi mi poněkud chybělo (i když je to vzhledem ke sbírání zkušeností, což bylo hlavním tématem diskuse, až „druhé kolo“) zamyšlení nad tím, proč lidé do kostela jinak nechodící na půlnoční chodí, zamyšlení, které by ale vycházelo z analýzy skutečnosti, nebylo jen obrazem našich předpokladů a přání. Kdyby to totiž byli ti „hledající“, potom by možná byli rozpačití, nebyli by ale agresivní a hlavě většina z nich by v hledání na tomto místě zřejmě pokračovala, pokud by nebyli hrubě odbyti. Zkušenosti – zejména z menších přehledných míst – ale ukazují, že zůstává u jednorázových, jednoročních návštěv. A že ti, kdo do kostela o půlnoční přicházejí, chtějí zřejmě spíš něco prožít a zažít (hudbu, atmosféru, něco „jednoročně zvláštního“), ale nepřicházejí proto, aby se něco dozvěděli. Ostatně vánoční noc opravdu není chvílí předurčenou k získávání poznatků a k nastupování nových cest, ale pro většinu lidí je to chvíle (rodinného) slavení, které zřejmě může mít své „ozvláštnění“ v kostele: pro někoho právě nezvyklostí prostředí (kdyby tam chodil každou neděli, zvláštní by to už nebylo), pro jiného hudbou, pro někoho výtržností.
A co tedy my?
Máme stále předpokládat, že naše okolí vidí Vánoce a půlnoční tak jako my křesťané, jen to neumějí dát najevo, či se živit se představami o vynikající evangelizační příležitosti (jejíž zdárný efekt ale nebyl nikdy prokázán!), nebo jen zlepšit bezpečnostní opatření či změnit hodinu, aby byl klid?
Nestálo by za to zkusit myšlení z jiné strany, totiž podívat se na věc ze strany těch, kdo (jednou za rok) přicházejí, což, mimochodem, zřejmě udělali v Chodově, aniž je to výslovně řečeno? Dá se snad říci (podle rozhovorů s těmito lidmi, podle novinových rozhovorů v předvečer Vánoc, i podle chování mnohých v kostele), že velká část těchto lidí prožívá mimořádnou noc (jednou za rok!, jiná taková není) a chtějí ji mimořádně oslavit. Prožít něco, co by neuměli pojmenovat, ale o čem si myslí, že to k této noci (pozor!, to pro ně neznamená, že k celému životu!) patří. Můžeme a máme na to reagovat? Myslím, že ano. Ovšem ne tak, že jako správní marketingoví odborníci nabídneme rychle své zboží (ostatně pokud bychom jimi byli, poznali bychom asi, že zde „poptávka“ po něm není!), ale že jako lidé plní lásky se rozdělíme s druhými o to, to, čím jsme bohatí, a to způsobem, který je pro ně pochopitelný a akceptovatelný. Čili že se pokusíme nikoliv o evangelizaci (kvůli té naši milí jednoročáci nepřišli!), ale o skutečně přiměřené preevangelizační konání. Jak? Zde několik poněkud provokujících myšlenek:
Preevangelizační podněty a myšlenky
Slovo „půlnoční“ mše zůstane pro všechny jako terminus technicus, i když ti lidé zhola nevědí nic o tom, co je mše. Ale co na ní ti „jednoročáci“ jsou schopni vnímat? Biblická čtení jen některá (např. evangelium o narození – ovšem spíš jako hezkou legendu). Pokud vůbec. Chybí jim kontext. Texty mešních modliteb jsou pak pro ně svým obsahem španělskou vesnicí. Ale co patří ke slavení kromě pověstné lahve s alkoholem, kterou je zde třeba vyloučit?
- příjemná společnost
- příjemné prostředí
- hudba
- něco ozvláštňujícího, co běžně není
Katolická církev ale má přece dlouhou a hlubokou zkušenost s působením prostředí (architektura, výtvarné ztvárnění náboženských motivů), s působením hudby a s působením zvláštní atmosféry sakrálního prostoru. K tomu přidejme klasickou lidskou vlídnost, pohostinnost, schopnost uvítat a přijmout i neznámého člověka. Vychází z toho slavnost, kde jsou lidé vítáni a uvítáni (ti „domácí“ je opravdu musí mít „předem rádi“), kde se hraje a zpívá a jen trochu mluví, kde je člověk v prostředí, které pro tu chvíli vyhledal a ono mu vyhovuje. Takže spíš koncert s trochou slova než skutečná bohoslužba slova, jednoroční setkání s těmi, pro které jsme v podstatě celý rok zbyteční, ale v tuto noc potřební. Je to, myslím, postoj pro nás, věřící, velmi náročný, pro mnohé asi zatím nepřijatelný. Ale mohl by být poctivý. A tak se mi celá otázka poněkud obrací.
Možná, že není problém vymyslet poctivý a přijatelný tvar půlnočního setkání pro situace, kdy je v kostele víc těch, kdo se vlastně slavení eucharistie s porozuměním zúčastnit nemohou (a ani nechtějí – kvůli tomuto jádru věci nepřišli, ať si o nich myslíme co chceme) , ale spíš je problémem jak to udělat, aby byli spokojeni i ti, kdo do kostela chodí a najednou by měli brát zejména ohled na ty, kteří nechodí. Problém o to větší, že se v naší zemi nepozorovaně přesunulo slavení Narození Páně vlastně na 24 12. do časového intervalu 16 – 24 hod.(to např. v Itálii vůbec není, tam vše začíná nejdříve půlnoční) a skutečná slavnost Narození Páně ve dne 25. 12. je pak pro návštěvníky kostela jakýmsi méně zajímavým a méně důležitým doplňkem k tomu hlavnímu, co se odehrává doma (večeře, stromek, dárky) a odpoledne nebo v noci v kostele.
Celou diskuzi zde.
