Vánoce? Toto slovo se říká skoro trochu rozpačitě, protože lze dnes někomu skutečně srozumitelně objasnit, co se míní tím slavit vánoce? Je jasné, že se jejich slavení nevyčerpává stromečkem, dárky, vyzdobenou domácností a podobnými dojemnými, ale přece jen s umírněnou skepsí dále dodržovanými zvyky. Co však nadto? Budiž mi proto dovoleno poskytnout ti na to něco jako recept.
Velké životní zkušenosti jsou sice osud, dar Boží a dar jeho milosti, ale většinou se jich dostává jen tomu, kdo je ochoten je přijmout. Jinak sice hvězda nad jeho životem vychází, ale člověk je vůči ní slepý. Na vrcholné hodiny moudrosti, umění a lásky se musí připravit celý člověk tělem i duší, proto se tak musí připravit i na velké dny oslavy našeho vykoupení. Nepřenech to proto náhodě, nevstupuj do nich rozmrzele těžkým krokem a s všední náladou. Připrav se, chtěj se připravit - to je to první.
A to druhé: Měj odvahu být samoten. Teprve když to opravdu uskutečníš, když to provedeš jako křesťan, můžeš mít naději, že vánoční srdce, tedy jemné, trpělivé, odhodlaně připravené, tiše něžné srdce, věnuješ těm, které se snažíš milovat. Tento dárek je to pravé obdarování pod vánočním stromkem, jinak jsou všechny jiné dárky vlastně jen neužitečné výdaje, které je možno vynaložit i v jiné době. Proto to nejprve vydrž sám se sebou. Snad nalezneš místnost, kde můžeš být sám se sebou. Nebo znáš tichou stezku nebo osamělý kostel.
Nerozmlouvej pak sám se sebou jako s jinými lidmi, s nimiž diskutujeme a přeme se, i když třeba nejsou přítomni. Čekej, naslouchej, neočekávej žádný mimořádný zážitek. Nevyřizuj si ve výčitkách sám se sebou účty, nekochej se sám sebou. V mlčení dospěj ke svému vlastnímu já. Možná, že ti pak bude opravdu nedobře. Snad si všimneš, jak vzdáleni jsou od tebe všichni, s nimiž se denně stýkáš, a kde se předpokládá, že jsi s nimi v lásce spojen. Snad nepocítíš než nezvyklý pocit prázdnoty a skomírání.
Vydrž sám sebe, pak zakusíš, jak všechno, co se hlásí v takovémto tichu, je objato nepojmenovanou dálkou, jakoby prodchnuto něčím, co se jeví jako prázdnota. Ještě to nenazývej Bůh! Je to jen něco, co poukazuje na Boha a nechává nás v jeho bezejmennosti a neohraničenosti tušit, že Bůh je něco jiného než věc navíc, přidaná k těm, s nimiž máme jinak co do činění. Uvědomíme si Boží přítomnost, jsme-li pokojní a jestliže ustrašeně před tím nezvyklým, jež vane a vládne tichem, neprchneme k vánočnímu stromku nebo konvenčním náboženským pojmům, jež mohou náboženství usmrtit.
To však je jen pouhý počátek, jen příprava tvé oslavy vánoc. Jestliže to sám se sebou tak vydržíš a před Bohem necháš mluvit ticho, pak je takové hlasitě volající mlčení zvláštním způsobem dvojsmyslné. Vyjadřuje současně strach ze smrti a zaslíbení nekonečnosti, jež se ti s požehnáním blíží. Obojí je příliš blízko pohromadě a je si příliš podobné, než abychom sami od sebe byli schopni si vyložit vzdálenou a přece blízkou nekonečnost. Ale právě v tomto nezvyklém stavu naučíme se sami sebe správně chápat a přijmout to tajemné této nezvyklosti. A právě to je poselství vánoc. Bůh je ti skutečně blízký tam, kde jsi přítomen, jestliže jsi otevřený vůči této nekonečnosti. Pak totiž je Boží vzdálenost současně jeho nepochopitelná, vše pronikající blízkost.
Nalezneš zde hebkost. Praví: Neboj se! Je uvnitř v tvé kobce. Důvěřuj této blízkosti, není prázdnotou. Uvolni se, pak sám sebe nalezneš. Vzdej se, a pak jsi bohatý. Neboť ve svém vnitřním zakoušení nejsi potom už odkázán na to tvrdé hmatatelné, jež se chce rázně oddělovat a jež může být podchyceno. Ty však nemáš jen to, neboť nekonečnost se stala blízkostí. Takto si musíš vykládat své vnitřní zakoušení a takto je musíš prožívat jako veliký svátek božského sestoupení věčnosti do času, nekonečnosti do konečnosti, jako sňatek Boha se svým tvorem. Takovýto svátek se uskutečňuje v tobě - teologové to nazývají stroze "milost" - děje se v tobě, když jsi tichý, čekáš a - ve víře, naději a lásce - správně, to znamená na základě vánoc, chápeš, co zakoušíš.
Toto, co srdce zakouší, umožňuje teprve správně pochopit poselství víry týkající se vánoc: Bůh se stal člověkem. Ovšem, říká se nám to tak snadno. To, že se Bůh stal člověkem, si představujeme tak, jakoby to byl určitý způsob přestrojení Boha, takže Bůh je v zásadě pouhým Bohem a nevíme doopravdy, zda je tam, kde jsme my. Bůh je člověkem - to neznamená, že přestal být Bohem v neomezené plnosti své slávy. Neznamená to, že to lidské na něm je něco, do čeho mu nic doopravdy není a je pouze k němu přidané a neříká vlastně nic o něm, jen něco o nás. Bůh je člověkem, vyjadřuje skutečně něco o Bohu.
To, co je na Bohu lidské, nelze ani ztotožňovat jako naprostou jednotu s jeho božstvím, ani považovat za něco, co je možno trvale oddělovat a pouze pokládat vedle vlastního Boha, jako by to bylo něco prázdného "a" s ním pouze verbálně spojeného. Když Bůh prokazuje svou lidskou stránku, pak je to vždy v setkání s námi tak, že je přítomen§k§ on sám§o§. Božství a lidství ve ztělesněném Slovu Otce klademe my jen vedle sebe, namísto abychom pochopili, že obojí pochází z jediného stejného základu. Proto jsme trvale v nebezpečí, že nikdy neporozumíme oblasti, kde blažené tajemství vánoc nalézá v našem samo sebe přesahujícím bytí místo, v němž se jako naše spása začleňuje do našeho života a dějin.
Nezapomeň přitom: Podle svědectví víry je Ježíš opravdový člověk, to však znamená, že je jako ty a já - konečný, svobodný člověk přijímající poslušně nepochopitelné tajemství svého bytí, ten, který musí odpovídat a odpovídá, který je tázán a slyší otázku, otázku, která je nekonečná a bývá zodpovězena jen oním konečným skutkem srdce, jež se s láskou a poslušností vydá velikému tajemství, skutkem, v němž k příjetí dochází z moci samotného přijímaného. Tak to bylo i s tím člověkem, jehož počátek si chceš slavnostně připomínat. Jelikož on jako člověk to vše přijal, můžeš se i ty odvážit udělat to jako on: Nepochopitelnosti říci tiše a ve víře "Otče", přijmout ji nikoliv jako ubíjející dálku a stravující soud nad naší ubohostí, ale jako bezbřehou, odpouštějící blízkost. Neboť on je současně Bůh a člověk: současně dárce, dar a příjetí, volání a odpověď.
Bylo by tedy dobré, kdybychom si jasně uvědomili, co zakouší naše srdce, abychom blaze tušili, co je míněno tím, že věčný Bůh se stal člověkem. Bylo by dobré, kdyby k tomu došlo v onom tichu, kdy člověk je sám u sebe a ví o sobě. Toto ztišení, správně pojaté ve víře v poselství vánoc, je zakoušení bytí nekonečného člověka, zakoušení bytí, jež nám říká něco, co existuje jen proto, že Bůh sám se stal člověkem. Kdybychom se zakoušeli jiným způsobem, Bůh by se býval nenarodil jako člověk.
To němé a ohromné, co nás obklopuje současně jako vzdálené a přece jako přemáhající blízké, je třeba chápat jako ochraňující blízkost a něžnou lásku, která je ochotna se všem vydat. Máme-li odvahu chápat sami sebe tak, jak je to možné jen v milosti a víře - ať si to uvědomujeme či nikoliv - pak jsme zakusili vánoční milost ve víře. Je to velmi jednoduché, ale je to pokoj, který je přislíben lidem dobré vůle, v nichž má Bůh zalíbení.
***
Další texty k tématu Vánoce naleznete zde,
k tématu láska naleznete zde,
k tématu láska k sobě naleznete zde.
A to druhé: Měj odvahu být samoten. Teprve když to opravdu uskutečníš, když to provedeš jako křesťan, můžeš mít naději, že vánoční srdce, tedy jemné, trpělivé, odhodlaně připravené, tiše něžné srdce, věnuješ těm, které se snažíš milovat. Tento dárek je to pravé obdarování pod vánočním stromkem, jinak jsou všechny jiné dárky vlastně jen neužitečné výdaje, které je možno vynaložit i v jiné době. Proto to nejprve vydrž sám se sebou. Snad nalezneš místnost, kde můžeš být sám se sebou. Nebo znáš tichou stezku nebo osamělý kostel.
Nerozmlouvej pak sám se sebou jako s jinými lidmi, s nimiž diskutujeme a přeme se, i když třeba nejsou přítomni. Čekej, naslouchej, neočekávej žádný mimořádný zážitek. Nevyřizuj si ve výčitkách sám se sebou účty, nekochej se sám sebou. V mlčení dospěj ke svému vlastnímu já. Možná, že ti pak bude opravdu nedobře. Snad si všimneš, jak vzdáleni jsou od tebe všichni, s nimiž se denně stýkáš, a kde se předpokládá, že jsi s nimi v lásce spojen. Snad nepocítíš než nezvyklý pocit prázdnoty a skomírání.
Vydrž sám sebe, pak zakusíš, jak všechno, co se hlásí v takovémto tichu, je objato nepojmenovanou dálkou, jakoby prodchnuto něčím, co se jeví jako prázdnota. Ještě to nenazývej Bůh! Je to jen něco, co poukazuje na Boha a nechává nás v jeho bezejmennosti a neohraničenosti tušit, že Bůh je něco jiného než věc navíc, přidaná k těm, s nimiž máme jinak co do činění. Uvědomíme si Boží přítomnost, jsme-li pokojní a jestliže ustrašeně před tím nezvyklým, jež vane a vládne tichem, neprchneme k vánočnímu stromku nebo konvenčním náboženským pojmům, jež mohou náboženství usmrtit.
To však je jen pouhý počátek, jen příprava tvé oslavy vánoc. Jestliže to sám se sebou tak vydržíš a před Bohem necháš mluvit ticho, pak je takové hlasitě volající mlčení zvláštním způsobem dvojsmyslné. Vyjadřuje současně strach ze smrti a zaslíbení nekonečnosti, jež se ti s požehnáním blíží. Obojí je příliš blízko pohromadě a je si příliš podobné, než abychom sami od sebe byli schopni si vyložit vzdálenou a přece blízkou nekonečnost. Ale právě v tomto nezvyklém stavu naučíme se sami sebe správně chápat a přijmout to tajemné této nezvyklosti. A právě to je poselství vánoc. Bůh je ti skutečně blízký tam, kde jsi přítomen, jestliže jsi otevřený vůči této nekonečnosti. Pak totiž je Boží vzdálenost současně jeho nepochopitelná, vše pronikající blízkost.
Nalezneš zde hebkost. Praví: Neboj se! Je uvnitř v tvé kobce. Důvěřuj této blízkosti, není prázdnotou. Uvolni se, pak sám sebe nalezneš. Vzdej se, a pak jsi bohatý. Neboť ve svém vnitřním zakoušení nejsi potom už odkázán na to tvrdé hmatatelné, jež se chce rázně oddělovat a jež může být podchyceno. Ty však nemáš jen to, neboť nekonečnost se stala blízkostí. Takto si musíš vykládat své vnitřní zakoušení a takto je musíš prožívat jako veliký svátek božského sestoupení věčnosti do času, nekonečnosti do konečnosti, jako sňatek Boha se svým tvorem. Takovýto svátek se uskutečňuje v tobě - teologové to nazývají stroze "milost" - děje se v tobě, když jsi tichý, čekáš a - ve víře, naději a lásce - správně, to znamená na základě vánoc, chápeš, co zakoušíš.
Toto, co srdce zakouší, umožňuje teprve správně pochopit poselství víry týkající se vánoc: Bůh se stal člověkem. Ovšem, říká se nám to tak snadno. To, že se Bůh stal člověkem, si představujeme tak, jakoby to byl určitý způsob přestrojení Boha, takže Bůh je v zásadě pouhým Bohem a nevíme doopravdy, zda je tam, kde jsme my. Bůh je člověkem - to neznamená, že přestal být Bohem v neomezené plnosti své slávy. Neznamená to, že to lidské na něm je něco, do čeho mu nic doopravdy není a je pouze k němu přidané a neříká vlastně nic o něm, jen něco o nás. Bůh je člověkem, vyjadřuje skutečně něco o Bohu.
To, co je na Bohu lidské, nelze ani ztotožňovat jako naprostou jednotu s jeho božstvím, ani považovat za něco, co je možno trvale oddělovat a pouze pokládat vedle vlastního Boha, jako by to bylo něco prázdného "a" s ním pouze verbálně spojeného. Když Bůh prokazuje svou lidskou stránku, pak je to vždy v setkání s námi tak, že je přítomen§k§ on sám§o§. Božství a lidství ve ztělesněném Slovu Otce klademe my jen vedle sebe, namísto abychom pochopili, že obojí pochází z jediného stejného základu. Proto jsme trvale v nebezpečí, že nikdy neporozumíme oblasti, kde blažené tajemství vánoc nalézá v našem samo sebe přesahujícím bytí místo, v němž se jako naše spása začleňuje do našeho života a dějin.
Nezapomeň přitom: Podle svědectví víry je Ježíš opravdový člověk, to však znamená, že je jako ty a já - konečný, svobodný člověk přijímající poslušně nepochopitelné tajemství svého bytí, ten, který musí odpovídat a odpovídá, který je tázán a slyší otázku, otázku, která je nekonečná a bývá zodpovězena jen oním konečným skutkem srdce, jež se s láskou a poslušností vydá velikému tajemství, skutkem, v němž k příjetí dochází z moci samotného přijímaného. Tak to bylo i s tím člověkem, jehož počátek si chceš slavnostně připomínat. Jelikož on jako člověk to vše přijal, můžeš se i ty odvážit udělat to jako on: Nepochopitelnosti říci tiše a ve víře "Otče", přijmout ji nikoliv jako ubíjející dálku a stravující soud nad naší ubohostí, ale jako bezbřehou, odpouštějící blízkost. Neboť on je současně Bůh a člověk: současně dárce, dar a příjetí, volání a odpověď.
Bylo by tedy dobré, kdybychom si jasně uvědomili, co zakouší naše srdce, abychom blaze tušili, co je míněno tím, že věčný Bůh se stal člověkem. Bylo by dobré, kdyby k tomu došlo v onom tichu, kdy člověk je sám u sebe a ví o sobě. Toto ztišení, správně pojaté ve víře v poselství vánoc, je zakoušení bytí nekonečného člověka, zakoušení bytí, jež nám říká něco, co existuje jen proto, že Bůh sám se stal člověkem. Kdybychom se zakoušeli jiným způsobem, Bůh by se býval nenarodil jako člověk.
To němé a ohromné, co nás obklopuje současně jako vzdálené a přece jako přemáhající blízké, je třeba chápat jako ochraňující blízkost a něžnou lásku, která je ochotna se všem vydat. Máme-li odvahu chápat sami sebe tak, jak je to možné jen v milosti a víře - ať si to uvědomujeme či nikoliv - pak jsme zakusili vánoční milost ve víře. Je to velmi jednoduché, ale je to pokoj, který je přislíben lidem dobré vůle, v nichž má Bůh zalíbení.
***
Další texty k tématu Vánoce naleznete zde,
k tématu láska naleznete zde,
k tématu láska k sobě naleznete zde.
