Ing. Mgr. Martin Opatrný (bratr)

Na tento svět Aleš přišel, když byl konec války v nedohlednu.

Poválečný hospodářský rozvoj země nás donesl na Slovensko. Aleš tam začal chodit do školy a také ministrovat. Jeho prvními katechety a také prvními kněžími, se kterými se setkal, byli místní kaplani.

Jedna Alešova charakteristika se začala formovat již tehdy: co viděl potištěného, to musel přečíst, slovensky nebo česky. Bylo to stejné jako s ideologickou dvojkolejností: ve škole a na veřejnosti rozvíjející se vliv komunistů (do 1. třídy začal chodit v roce 1950), doma myšlenkový rozvoj podle pravdy.

Návrat do Prahy v roce 1955 přinesl ovšem střet s realitou života v totalitě mnohem citelněji. Ředitel osmiletky odvolal své doporučení ke studiu na průmyslovce „vzhledem k méně vhodnému prostředí, ve kterém je vychováván“. Tato formulace reaguje na to, že rodina byla ve svém okolí známa jako věřící. Aleš ministroval v Dejvicích u svatého Václava a záhy se stal jedním z vedoucích ministrantů.

Zásah ředitele osmiletky přinesl seznámení s naprosto jiným prostředím. Po vyučení v oboru soustružník kovů zůstal v dílně a na řadě byla maturita na večerní škole. S celým tímto obdobím se kryje také čas intenzivního sportu – veslování. Je to sport náročný na odvedenou dřinu jedince, ale i na spolupráci s ostatními.

Po maturitě přišla Strojní fakulta ČVUT a změna života, tentokrát v život studentský, se všemi problémy. Zde je základ výrazného životního postoje inženýra, který musí situaci vyhodnotit a přijmout reálné závěry.

Etapa večerního studia spadá do období začínajících změn v naší zemi a také zasedání koncilu, jehož ohlasy se tu a tam do Prahy dostávaly. Spadají sem také první kontakty s výraznými katolickými osobnostmi.

Jako většina strojařů byl na vojně „absíkem“ u tankistů v Žatci. Vojenské prostředí bylo samo o sobě další neznámou oblastí a velitelská pozice jinakost do určité míry ještě umocňovala.

Konec roku jeho vojny byl „okořeněn“ podáním přihlášky do semináře.

Ing. Josef Kaše, ředitel Pastoračního střediska v Plzni

V letošních prázdninových dnech je to třicet let, co Aleš Opatrný začal působit v Plzni. Vrátil jsem se tehdy po čtrnácti dnech s partou mladých z hor a on byl tady. Neznali jsme se, a tak jsem byl na něj zvědavý. K tomu se váže malá historka.

Před prázdninami téhož roku (1974) nás vyslýchalo StB kvůli aktivitám mezi mládeží v Plzni. Na závěr celodenního maratónu otázek a jmen vytáhl vyšetřující z kartotéky nový trumf: zda znám Aleše Opatrného. Popravdě jsem odpověděl, že ne. On mi potvrdil to, co se zatím jen povídalo, že Aleš Opatrný přijde do Plzně, a velice mě před ním varoval slovy: „Je to také inženýr, budete si jistě spolu rozumět. Předem vás varuji“. Měl pravdu a varoval správně.

Za několik let Alešova kaplanování v Plzni se navzdory státní moci podařilo mnoho dobrého. Řada lidí dodnes vzpomíná na jeho bohoslužby slova pro mládež, biblické výklady i tematické promluvy, na jeho službu svátostmi nebo charizma vytvářet společenství v kostelích, kde působil. Byly to požehnané čtyři roky. Mohli jsme zblízka zakoušet povzbuzující sílu a růst jeho víry i moc Ducha, o níž často mluvil, a také na vlastní oči vidět snahu růst v lásce k těm, kteří mu v „zavedených“ farnostech nešli pod vousy.

Po několika měsících bez státního souhlasu pak konečně Toužim, v tzv. pohraničí, otevřená fara pro příchozí, oáza pro jednotlivce, manžele, rodiny i různá společenství. Z té doby si zejména vážím pracovitosti, houževnatosti a řádu v jeho životě a také ochoty a lásky, s jakou vše konal.

Alice Grundová

Poznala jsem otce Aleše koncem roku 1990 ve studentském kostele Nejsvětějšího Salvátora, kam přišel pomáhat P. Tomáši Halíkovi s pastorací stále vzrůstající obce věřící i hledající mládeže. Byla jsem překvapena, ten pocit si velmi dobře pamatuji; hovořil o vážných věcech velmi srozumitelně a bez patosu a často se usmíval. Vedl biblické hodiny a základní kurz o víře. Při nich jsme se mohli vyptávat i glosovat jeho přednášky.

V dalším roce byl ustanoven ředitelem Pastoračního střediska při Arcibiskupství pražském a rektorem kostela sv. Vojtěcha v Dejvicích. Zde se po jeho boku vystřídalo několik spolupracovníků. Mezi ně jsem se začlenila v roce 1995 i já a zůstala zde 8 let. Kromě zaujetí, výkonnosti a invence jsem zaznamenala jeho rozhled v záležitostech církevních a světských. Orientuje se v různých situacích velmi bystře. Sám se deklaruje jako spíše konzervativní, přičemž však podporuje i technický pokrok a s ním spojené nové styly působení. Má schopnost promyšleného sdělování myšlenek k závažným tématům. O tom svědčí dlouhá řada publikací a velké množství článků pro Katolický týdeník a jiná, i cizojazyčná periodika. Pod jeho vedením se uskutečňují cykly setkávání pro rozmanité skupiny účastníků, od maminek s dětmi až po seniory; od vzdělávacích kurzů pro pomocníky v pastoraci po vzdělávací přednášky pro kněze nebo ty, kteří vedou bohoslužby bez přítomnosti kněze.

Otec Aleš se mnohdy sice jeví jako osobnost s věcným myšlením, silnou vůlí, energicky udává tón, poroučí a hněvá se, jindy je ale zdrženlivě plachý a překvapivě ho nerozčílí ani evidentní selhání někoho v jeho blízkosti. Když dokončí nějakou práci, nijak si ten pocit radosti neužívá, ale hned se pouští do další. Umí vystihnout situaci starých a nemocných nebo lidí ve složitých životních situacích a dokáže je povzbudit i jemně jim nabídnout duchovní posilu.

Zná dost dobře svá lidská omezení, ale z toho dobrého, čeho je si u sebe také vědom, rozdává plným srdcem a s velkým nasazením. Vím o jeho dlouhých cestách večer po celodenní práci, kdy jede někomu pomoci, povzbudit a doslova i zachránit trpícího. Dělá to zcela neokázale a spontánně, zapomíná na sebe a pracuje až k sebeobětování. Od druhých takové jednání ale nevyžaduje, naopak učí, že člověk má mít rád sám sebe, aby mohl milovat a přijmout druhé. Miluje vnitřní modlitbu a je šťastný z osobního rozhovoru s Bohem, který mu přináší hluboký pokoj. Za třicet let svého působení už stačil vyrýt na cestě k Bohu hlubokou stopu, v níž ho následuje dlouhý průvod „bláznů pro Krista“.