Kniha Páté evangelium je sbírkou komentovaných úryvků z fiktivního - pátého - evangelia. Kardinál Giacomo Biffi v ní ironicky naráží na některé tendence v církvi po II. vatikánském koncilu, které jsou ovšem aktuální i dnes.
Chceš-li vejít do života věčného, zachovávej příkazy svého svědomí.
„Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání.“ (Mt 19,17)
Tento zlomek určitě udělá velkou radost současným moralistům, kteří si chtějí svůj úkol co nejvíce zjednodušit, a tak se dovolávají osobního svědomí. Poskytne také jasné biblické ukotvení myšlence, která se dnes mezi křesťany rychle šíří, totiž že existuje jen jedno jediné morální pravidlo: vnitřní pocit, co je dobré a co špatné.
Popravdě však o žádný nový objev nejde: křesťanská morálka vždy učila, že člověk se má ve všem, co koná, řídit především svým vlastním svědomím a vždy ho následovat, ať už nařizuje či zakazuje cokoliv. Nové je však to, jak jsou svědomí a jeho funkce pojímány. Dříve se mělo za to, že svědomí je jakýsi vnitřní tlampač, který nám tlumočí Boží zákon. Svědomí tedy bylo posuzováno především podle toho, zda dokáže Božímu hlasu správně naslouchat. Pokud toho nebylo schopno, bylo považováno za nefunkční podobně jako radiopřijímač, který nedokáže udržet spojení s vysílačem, na který je nastaven.
Z tohoto úhlu pohledu pak první povinnost, již svědomí na člověka kladlo, spočívala v hledání (co je dobré a co je špatné) ne ve svém nitru, ale v Božích přikázáních. Zkoumat Boží zákon byl prvořadý úkol každého svědomí.
Dnešní pohled na svědomí je odlišný: po svědomí se nežádá, aby se dokázalo samo nad sebe povznést. Má jen naslouchat vlastním přáním, vlastní zdráhavosti, vlastnímu nadšení či vlastní ochablosti, a nic jiného nepotřebuje. Znát nějaké jiné normy než své vlastní svědomí nemusí.
Konečně jsme tedy vyzráli na jedno nedorozumění. Doposud jsme se domnívali, že svědomí nám Bůh dal k tomu, abychom dokázali poznat jeho vůli, avšak nyní jsme pochopili, že je to mnohem větší dar – neboť ve skutečnosti z člověka tento nepříjemný úkol vlastně snímá. Najednou je všechno mnohem snazší: svědomí je popřením zákona a osvobozuje nás od otročení předpisům a kasuistice. Morální příkazy jsou náhle nesmírně jednoduché:
- Je dovolený předmanželský sex? Řiď se svým vlastním svědomím.
- Jak mám vyplnit přiznání k dani z příjmů? Řiď se svým vlastním svědomím.
- Je mi dovoleno jít na potrat, když už mám tři děti, o které se musím starat? Řiď se svým vlastním svědomím, svědomím, které není třeba utvářet, protože řídit se jím úplně postačí!
Mohlo by se nám zdát, že zkoumat, co je morální a co ne, je náhle mnohem jednodušší. Ale je to zároveň i práce, která na každého člověka klade mnohem větší nároky. Neexistuje totiž nic pružnějšího než svědomí, které se už neřídí Božím zákonem. Člověk, který poslouchá své svědomí, ale o Boží názor na věc se nestará, už má svou odměnu: svědomí ho vždy nakonec poslechne a přestane ho jakkoli otravovat.
I člověk, který otráví čas od času některou z tetiček, aby se dřív dostal k dědictví, při pohřbu čtvrté z nich najednou zjistí, že jeho svědomí, podobně jako tetička, už vůbec neprotestuje!
„Chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání.“ (Mt 19,17)
Tento zlomek určitě udělá velkou radost současným moralistům, kteří si chtějí svůj úkol co nejvíce zjednodušit, a tak se dovolávají osobního svědomí. Poskytne také jasné biblické ukotvení myšlence, která se dnes mezi křesťany rychle šíří, totiž že existuje jen jedno jediné morální pravidlo: vnitřní pocit, co je dobré a co špatné.
Popravdě však o žádný nový objev nejde: křesťanská morálka vždy učila, že člověk se má ve všem, co koná, řídit především svým vlastním svědomím a vždy ho následovat, ať už nařizuje či zakazuje cokoliv. Nové je však to, jak jsou svědomí a jeho funkce pojímány. Dříve se mělo za to, že svědomí je jakýsi vnitřní tlampač, který nám tlumočí Boží zákon. Svědomí tedy bylo posuzováno především podle toho, zda dokáže Božímu hlasu správně naslouchat. Pokud toho nebylo schopno, bylo považováno za nefunkční podobně jako radiopřijímač, který nedokáže udržet spojení s vysílačem, na který je nastaven.
Z tohoto úhlu pohledu pak první povinnost, již svědomí na člověka kladlo, spočívala v hledání (co je dobré a co je špatné) ne ve svém nitru, ale v Božích přikázáních. Zkoumat Boží zákon byl prvořadý úkol každého svědomí.
Dnešní pohled na svědomí je odlišný: po svědomí se nežádá, aby se dokázalo samo nad sebe povznést. Má jen naslouchat vlastním přáním, vlastní zdráhavosti, vlastnímu nadšení či vlastní ochablosti, a nic jiného nepotřebuje. Znát nějaké jiné normy než své vlastní svědomí nemusí.
Konečně jsme tedy vyzráli na jedno nedorozumění. Doposud jsme se domnívali, že svědomí nám Bůh dal k tomu, abychom dokázali poznat jeho vůli, avšak nyní jsme pochopili, že je to mnohem větší dar – neboť ve skutečnosti z člověka tento nepříjemný úkol vlastně snímá. Najednou je všechno mnohem snazší: svědomí je popřením zákona a osvobozuje nás od otročení předpisům a kasuistice. Morální příkazy jsou náhle nesmírně jednoduché:
- Je dovolený předmanželský sex? Řiď se svým vlastním svědomím.
- Jak mám vyplnit přiznání k dani z příjmů? Řiď se svým vlastním svědomím.
- Je mi dovoleno jít na potrat, když už mám tři děti, o které se musím starat? Řiď se svým vlastním svědomím, svědomím, které není třeba utvářet, protože řídit se jím úplně postačí!
Mohlo by se nám zdát, že zkoumat, co je morální a co ne, je náhle mnohem jednodušší. Ale je to zároveň i práce, která na každého člověka klade mnohem větší nároky. Neexistuje totiž nic pružnějšího než svědomí, které se už neřídí Božím zákonem. Člověk, který poslouchá své svědomí, ale o Boží názor na věc se nestará, už má svou odměnu: svědomí ho vždy nakonec poslechne a přestane ho jakkoli otravovat.
I člověk, který otráví čas od času některou z tetiček, aby se dřív dostal k dědictví, při pohřbu čtvrté z nich najednou zjistí, že jeho svědomí, podobně jako tetička, už vůbec neprotestuje!
Zpracováno podle knihy: Páté evangelium,
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství.
