První měsíce roku 1990 byly mezi jinými převratnými změnami poznamenány také očekáváním návštěvy Svatého otce, vůbec první v našich dějinách.
Nabídka z Rudého Práva
Přiživit se na této historické události toužil kde kdo. I přišli za mnou tři páni z Rudého práva s návrhem vydat společnými silami plakáty a letáky s portrétem Jana Pavla II. "Ne," řekl jsem bez zaváhání. Tak aspoň svaté obrázky! "Podívejte, jak jsou hezké! A jsou z Polska!" To zrovna! I kdyby to nebyly kýče, nepřicházelo v úvahu vylepšovat finance a image bolševikům. Nabídek na koprodukci různých brožurek s životopisem Svatého otce jsme dostali více, jedné jsme naletěli, finančně na ni doplatili, a dobře nám tak, jako vůbec všem, kteří chtěli na papežově návštěvě profitovat. Věřící totiž neputovali 21. dubna 1990 na Letenskou pláň a o den později na Velehrad, aby se najedli guláše nebo obohatili svou domácnost o hrníčky s papežovým portrétem, ale aby se s ním radovali a děkovali Bohu za znovu nabytou svobodu.
Setkání v katedrále sv. Víta
Z papežovy cesty na mě nejvíce zapůsobilo jeho setkání s kněžími, řeholníky, řeholoicemi a představiteli laického apoštolátu v katedrále svatého Víta, jehož jsem se zúčastnil. Zde jsme na obrazovkách sledovali uvítací ceremoniál na ruzyňském letišti a vyslechli památná slova prezidenta Havla: "Nevím, zda vím, co je to zázrak, přesto se odvažuji říct, že jsem v tomto okamžiku účastníkem zázraku." Z úvodního projevu Svatého otce mi utkvělo v paměti: "Chci povzbudit věřící v této zemi, aby silou své víry pomáhali řešit bolesti a problémy společnosti, aby dobře vykročila na cestu svobodného života." Když pak po vstupu do katedrály představil kardinál Tomášek Svatému otci "zástupce naší církve", která prošla léty těžkých zkoušek a zachovala si víru v Krista i věrnost papeži a upevnila si v dobách nesvobody dvou diktatur tohoto století "své spojení s národem a svou solidaritu se všemi pronásledovanými pro pravdu a spravedlnost," pocítil jsem radost, že i já, přes všechna svá pochybení, patřím do toho báječného společenství.
Letenská pláň
Při odpolední papežské mši na Letenské pláni, jíž se přes opakované spršky zúčastnilo na dvě stě tisíc lidí, včetně porevolučních politických špiček, jsem už tak dobrý pocit neměl. V davu, který jen zčásti bylo možné nazvat zbožným křesťanským společenstvím, jsem byl svědkem nejednoho nenávistného projevu. Zdá se, že náš národ je schopný sympatizovat s katolickou církví jen ve chvílích jejího ponížení, ne když se mu zdá, že triumfuje.
Církev skutečně svobodná
Bez ohledu na to, zda je církev jedněmi milována, jinými obávána či dokonce nenáviděna, je od začátku roku 1990 skutečně svobodná. Svoboda je prostě nedělitelná. Dne 18. ledna 1990 byly obnoveny diplomatické styky s Vatikánem a do Prahy přijel apoštolský nuncius arcibiskup Giovanni Coppa, jenž si svou srdečností, skromným vystupováním a smyslem pro humor brzy získal sympatie snad každého, s kým přišel do styku. Pater Reinsberg ho překřtil na Veselou Kopu. Roztomilá je jeho čeština. Při jedné příležitosti mě při podávaní rukou uvítal: Á, historie pršišla."
Ještě než nuncius odevzdal pověřovací listiny prezidentovi, byl zrušen státní dozor nad církvemi (23. 1. 1990), takzvaní církevní tajemníci přestali terorizovat kněze a do sekretariátů pro věci církevní jak při předsednictvu federální vlády, tak při ministerstvu kultury přišli věřící lidé, převážně moji přátelé.
***
Se svolením převzato z knihy: Ne vším jsem byl rád, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
***
Několik kapitol z této knihy naleznete zde
