Ignác z Loyoly - rytíř, sukničkář a světec (1491 – 1556)

Bojovný rytíř, který něco vydržel

Iñigo –latinsky Ignatius, česky Ignác – byl třicetiletý urozený rytíř z Baskicka na severu Španělska, jemuž v bojích s Francouzi dělová koule roztříštila nohu. V krutých bolestech ho přes hory převezli z Pamplony do rodné Loyoly, kde se bez anestézie podrobil třem operacím nohy. Podrobnosti bude vhodné vynechat, protože operace zahrnovaly lámání kostí a řezání pahýlu. Sotva přežil. Nakonec v roce 1521, po devíti měsících rekonvalescence v nejvyšším patře rodového hradu, vystřídala nesnesitelnou bolest nuda a zmar.

Sukničkář, který byl upoután na lůžko

Ignác byl zběhlý sukničkář, který musel být neustále venku, rád nosil módní, dvoubarevný prostřihovaný kabátec, kyrys a drátěnou košili. Vlasy mu zpod pestré čapky spadaly na ramena. Pobyt v uzavřené místnosti pro něho znamenal muka. A co bylo horší, po ruce už nebyly žádné výtisky galantních příběhů o rytířích zachraňujících dámy v nesnázích, které tolik hltal, jen objemné svazky jeho zbožné švagrové, zvlášť čtyřsvazkový Život Krista od Rudolfa ze Saxonu a Životy svatých od Jacopa de Voraginea. Čekalo ho ale překvapení. Jak přecházel od jednoho svatého k druhému, odpuzovaný jejich zbožností a pokáním, začínaly ho přesto některé příběhy přitahovat. Zvlášť ho zaujal svatý František z Assisi, který byl stejně jako Ignác nižším šlechticem a svůj čas trávil v marnosti. Mladý voják poznal, že ho tyto příběhy povzbuzují na duchu a navozují v něm dobré a vznešené úvahy – „Co kdybych dělal něco takového?“ přemítal –, zatímco když ale myslel na rytířské příběhy, připadal si vyprahlý a nenacházel uspokojení. 

Hodiny v tichu a samotě přemýšlel, usilovně se soustředil, až se ztratil ve snech a fantaziích. Když se z nich opět vynořil, začal vnímat city, hnutí ducha, které se snažil rozlišit podle pocitu, jaký z nich měl, na ty, které vycházejí z jeho myšlenek, a na ty přicházející zvenčí, buď od Boha, nebo od toho, co nazýval „špatným duchem“, nebo někdy „nepřítelem lidské přirozenosti“. Začal rozjímat a měl vidění Panny Marie, která jej hodiny zaplavovala štěstím a zároveň odporem k předchozímu prostopášnému životu. A tak nakonec jedné noci, kdy ležel sám v posteli ve čtvrtém patře pod brokátovými nebesy, získal Bůh stoupence. Aniž by si toho dějiny povšimly, voják se bezpodmínečně vzdal.

Na nové cestě

Jak se zdokonaloval v duchovním životě – následujících patnáct let strávil jako chuďas v různých zbožných domech, na cestách a na lodích, četl a přemýšlel, postil se a žebral –, nořil se Ignác hlouběji do hnutí ducha a začínal chápat, jakými lstivými cestami se špatný duch zjevuje sub angelo lucis, „v přestrojení za dobro“, pokouší prostřednictvím citů, jež zprvu vypadají, jako kdyby pocházely od Boha, a jak někdy jen zahlédnete, jak říkal, hadí ocas, když sledujete sled citů nazpátek k okamžiku, kdy zlý duch svedl člověka na scestí. Ignác také došel k názoru, že duchové zacházejí s lidmi různě v závislosti na jejich povaze a letoře. 

Spiritualita pro hlučné město i venkovskou usedlost

Po mnoha potížích Ignác vydal v roce 1548 „Duchovní cvičení“. Jde o tenký svazek návodů a technik, spíše průvodce než kniha, která umožňuje měsíc trvající duchovní cvičení, jež lze snadno provozovat v hlučném městě – jak to dělal v Paříži a Římě – stejně jako na venkovské usedlosti. Díky své flexibilitě je to vynikající pomocník ve věku cestování a objevování: Ignác se totiž narodil v roce 1491, rok předtím, než Kryštof Kolumbus objevil Ameriku. Z jeho Cvičení vyvěrá jezuitská spiritualita: hledání Boha ve všech věcech bez nutnosti stahovat se ze světa, přemýšlivost v činech, aktivní život, ale zakořeněný v modlitbě, svoboda a nestrannost, učení se, jak se osvobodit od model, jako jsou postavení, peníze a moc, aby lidé mohli lépe sloužit Bohu a ostatním. Díky přímým emocionálním setkáním s Ježíšem Kristem prostřednictvím plastického a živého popisu jednotlivých obrazů nabídla Cvičení nový způsob evangelizace, který se rozšířil jako sémě nesené bouří.  Stavba Cvičení je zásadní: sledují strukturu posloupnosti založenou na spirituální cestě, kterou Ignác objevil v sobě samém a ostatních.

Ignác sdílel svůj život s lidmi všech stavů a povolání. Mezi jiným i se skupinou studentů, s nimiž studoval v Paříži, kteří se stali prvními Společníky Ježíšovými – Tovaryši Ježíšovými (slovo jezuita se objevilo mnohem později jako hanlivý přídomek). Ti vedli ostatní, kteří zase nabízeli sami sebe, a Tovaryšstvo se šířilo takřka geometrickou řadou. Od prvních deseti společníků v Římě se Tovaryšstvo překotně rozrůstalo. Po Ignácově smrti v roce 1556 bylo ve dvanácti provinciích víc než tisíc jezuitů. V roce 1615 už bylo třináct tisíc sto dvanáct členů ve třiceti dvou provinciích a do poloviny osmnáctého století se jejich počet téměř zdvojnásobil. V roce 1965 bylo na celém světě třicet šest tisíc jezuitů, ačkoli po většinu dvacátého století bylo číslo mnohem nižší – dvacet tři tisíce v letech 1945 a 1995. I přes úbytek členů tak zůstává Tovaryšstvo Ježíšovo největším církevním mužským řádem, který je aktivní ve sto dvanácti státech všech světadílů.

Ignác a jeho první společníci se odevzdali do služeb papeže a slíbili, že půjdou, kamkoli je dle svého uvážení pošle. Zde je původ známého čtvrtého slibu jezuitů být obzvlášť poslušní papeže, „pokud se týká misií“. 

Ignác nebyl jen duchovním učitelem. Uměl k sobě přitáhnout mladé, inteligentní muže, zformovat je a vyslat do vzdálených koutů, přičemž stále zůstávali ve spojení s ním a mezi sebou. „Z okázalého šlechtice se stal skvělým organizátorem a chladně uvažujícím patriarchou stále se rozrůstající rodiny,“ napsal o něm jeho životopisec Philip Caraman, SJ. Všechno dělal od svého malého stolu v Římě. Od roku 1540, kdy papež Pavel III. Tovaryšstvo Ježíšovo schválil, až do Ignácovy smrti o šesnáct let později napsal zakladatel jezuitů neuvěřitelných sedm tisíc dopisů plných povzbuzení, rad, novinek a srdečných slibů pomoci a lásky. Ignác  považoval psaní dopisů za umění a zároveň úřad, za způsob, jak kráčet s ostatními. 

Jezuité = kombinace zdravého rozumu, loajality a důvěry v osobní iniciativu

Jezuité jsou obvykle vnímáni jako poslušná, disciplinovaná, dobře vycvičená protireformační armáda slepě poslouchající papeže. Něco pravdy na tom je. Jezuité bývali po staletí obránci papežského universalismu proti rostoucím snahám států kontrolovat církev. Ale mnohem užitečnější analogií je vidět Tovaryšstvo Ježíšovo jako druh dynamické světové firmy, která kombinuje zdravý rozum a loajalitu na straně jedné s důvěrou v osobní iniciativu na straně druhé. Jejím smyslem pochopitelně není profit akcionářů, ale vybudování Božího království. Ale stejně jako úspěšné společnosti mohutně investují do rozvoje a výcviku svých vedoucích, vynikali jezuité v raně moderní Evropě ohromujícím úsilím a zdroji, které věnovali do svého řádu, což dodnes dělají déle a důkladněji než jiné církevní řády.