Jednoho dne na faře zazvonili dva pánové. Jedním z nich byl P. František Míša, tehdejší provinciál salesiánů, kterého jsem od té chvíle obdivoval. Uvažte: kvůli několika klukům přijede sám provinciál! Předložil nám nějaké návrhy, namaloval plánek a my jsme v červenci vyrazili na jednu chaloupku v Klášterci nad Orlicí. Byli tam kluci z Moravy a k tomu naše skupinka. Další překvapení následovalo, když se za námi přijel podívat. To byla další lekce. Styděl jsem se za uvítání, které kluci připravili, bylo trochu ztřeštěné. On se ale prohýbal smíchy. Pozoroval mne a na závěr mi dal radu: „Domine, s tím modlením to nepřeháněj.“ Každému říkal Domine, proto dostal přezdívku Dominus. Moc mne ještě neznal a trochu se bál, abych z chaloupky pro obyčejné kluky nedělal klášter. Když nás opouštěl, měl jsem o jeden kněžský vzor více. S takovým člověkem je radost spolupracovat.
Kluci se nejvíce radují z fotbalového plácku a míče. Někteří by hráli do úpadu. Co ale dělat, když prší? Doufali jsme, že třeba již zítra vysvitne slunce. Pršelo stále. Nemůžete-li ven, začne být program náročný. Je třeba stále něco vymýšlet, a když to už opravdu není k vydržení, vzít pláštěnky a vyrazit do deště. Čtrnáct dní uplynulo jako voda. Byl jsem nesmírně unavený, ale šťastný jako málokdy. Poznal jsem novou dimenzi kněžství. Začal jsem rozumět svatému Janu Boskovi. Každý večer, když jsme se myli u potůčku, poletovaly okolo nás svatojánské mušky. Od té doby mi připomínají první chaloupku.
***
Se svolením převzato z knihy: O Božím vedení s Karlem Herbstem, kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství
Několik kapitol z této knihy naleznete zde
Online rozhovor s Karlem Herbstem na téma Boží vedení