V klidu jsme spali v jezuitském semináři, když se kolem půlnoci začal někdo k nám do pokojů dobývat. Vzbudili nás, že se máme za půl hodiny shromáždit v jídelně a sbalit si příruční kufřík s osobními věcmi. Všude kolem spousta esenbáků a na ulici autobusy určené pro náš odvoz. V jídelně nám sdělili, že nás musí chránit před obyvatelstvem, které cítí vůči řeholníkům značnou nevoli, protože ti nejen že žijí na úkor těch, co pracují, a sami nic nedělají, ale ještě kují protistátní pikle. Aby nám proto někdo ve spravedlivém hněvu neublížil, budou nás od teď prý chránit oni. A kdyby někdo z nás chtěl teď na místě vystoupit z Tovaryšstva, ať se přihlásí, že se může hned vrátit domů. Nikdo se nepřihlásil...
Věděli jste, kam vás vezou?
Ne. Cesta do Bohosudova ale nebyla dlouhá. My z Děčína byli na místě skoro první, během dne pak dojížděly autobusy z Čech a z Moravy.
Byli na vás hrubí, neurvalí?
Byli komisní. Areál koleje, kostela a internátu je v Bohosudově obezděný, byli jsme tam zavření pod petlicí a hlídalo nás vojsko. Měli samopaly a stáli podle zdí. Bylo jasné, že o útěk se pokoušet nedá, protože by se něco mohlo stát. A taky se stalo… Ovšem jednomu vojákovi, který si hrál se samopalem a neobratně se při tom zastřelil.
O útěk se tedy nikdo z vás nepokusil.
Otec Šilhan, když ještě úřadoval jako představený řádu v Čechách, zakázal jezuitům utíkat za hranice. A udělal to slavnostně s tím, že se odvolává na slib poslušnosti. Jeho úvaha vycházela z očekávání, že tahle situace bude trvat dlouho, celá desetiletí, a jezuitů bude třeba tady, nikoli za hranicemi. Jenom ten, komu už bude policie v patách, smí utéct. Maďarský představený jezuitů měl opačný úsudek, soudil, že se nový režim dlouho neudrží: „Kdo můžete, utečte, mezitím vystudujte a až to praskne, vrátíte se a bude zase dobře.“ Proto bylo potom plno maďarských jezuitů na Západě, kdežto Čechů málo. Některé ty útěky byly dramatické, kolega Zoltán Bihari, který taky skončil v Japonsku, se dostal z Maďarska na prkně pod rychlíkovým vozem.
Tebe ale čekala jiná cesta.
Po několika týdnech jsme směli z Bohosudova poslat domů korespondenční lístek a napsat v něm, že se nám dobře daří. Což jsem udělal, a rodiče se tak poprvé dověděli, kde vůbec jsem. Vzali ten lístek, šli s ním na rakouské zastupitelství, kde se toho ujali a obrátili se patrně na československé ministerstvo zahraničí. Odtud to putovalo na ministerstvo vnitra a jednoho dne se v Bohosudově objevili dva tajní, že hledají Armbrustra. „Sbalte se, za půl hodiny odjíždíte.“
Věděl jsi, co se na tebe chystá?
Sháněli prostě Armbrustra, až ho sehnali. Já pak zašel ještě rychle za knězem Bernardem Pitrunem. Ptal jsem se ho, jak se mám chovat, když ode mne budou chtít slib, že budu o zkušenostech z internace v Bohosudově mlčet. Smím jim to slíbit, a pak přesto o všem referovat, dostanu-li se na svobodu?
Ten pohovor jsi absolvoval během půlhodiny na balení?
Místo pakování jsem měl jiné zájmy. Otec Pitrun mě poučil: „Slíbit jim můžeš cokoliv a jim dané sliby dodržovat nemusíš.“ Víš, náš profesor etiky v Děčíně měl krásnou teorii o lži. Že máme mluvit vždycky pravdu, všichni víme. Problémy začínají tam, kde se střetnou dvě povinnosti: mluvit pravdu a zachovat tajemství. To je staletá otázka a každý filozofický směr k tomu má svou teorii. Náš pan profesor celý problém ošetřil už v definici lži. Klasická definice říká, že lež je výrok, který se příčí tomu, co si ten, kdo hovoří, opravdu myslí. On tuto definici upřesnil tím, že v ní zohlednil i vztah důvěry mezi komunikujícími. Představ si situaci, kdy ráno o půl druhé buší na dveře gestapák: „Je tu u vás Vomáčka?“ Jakékoli zaváhání nebo hledání ambivalentní odpovědi by bylo zradou na Vomáčkovi a vedlo by k jeho zatčení. Jediná správná odpověď je jednoznačné: „Není.“ Pokud by si gestapák stěžoval, že jsi ho obelhal, mýlil by se, protože předpokládal vztah důvěry tam, kde žádný nebyl a není. V tomhle smyslu to tenkrát otec Pitrun mínil.
