V mnoha lidech vzbuzuje období Vánoc spíše obavy, protože o to více pociťují svůj vlastní smutek.
Je možné smutek a zklamání, které nás mohou o svátcích čekat, přece jen poněkud zmírnit? Vánoční svátky nám především připomínají, že dávat je mnohem radostnější než brát. Poskytují nám příležitost vyjít ze sebe a soustředit se na druhé, vybízejí nás k soucitu s těmi, kdo tělesně nebo duševně trpí: ať už jsou to opuštěné manželky, vdovci, pacienti v nemocnicích, řidiči kamionů, vojáci v zahraničních misích… anebo všichni ti, kdo tráví Vánoce v uprchlických táborech nebo přímo v zemi, kde zuří válka. Jak se za takových okolností radovat?
Velký obdiv si zaslouží ti, kdo všemu navzdory dokážou na svá trápení, smutek a těžkosti zapomenout a sdílet radost s druhými. Svatý Pavel říká: „Plačte s plačícími,“ a hned dodává: „Radujte se s radujícími se.“ Nejlíp je těm, kdo mají vnímavé a soucitné srdce, a závist, vlastnost tak lidskou a pochopitelnou, dokážou odsunout stranou. Takoví lidé, kteří zapomenou sami na sebe, se pak mohou otevřít radosti, již prožívají ti druzí.
Sdílet radost s druhými a zapomínat na své trápení: není to jeden z nejkrásnějších projevů křesťanské lásky? Napodobujeme tak nebeského Otce, který se o svaté noci radoval nad svým synem, děťátkem ležícím na seně, jemuž lidé jako přístřeší nabídli jen ubohou chatrč. A jestliže zapomenout na vlastní bolest nám připadá jako nedosažitelné hrdinství, jestliže se opravdu radovat nedokážeme, můžeme si alespoň říci, že pravděpodobně prožíváme opravdové Vánoce – podobné těm úplně prvním, kdy Panna Maria a svatý Josef v podmínkách, které si jen těžko dokážeme představit, poprvé spatřili Vládce pokoje.
