Člověk existuje, když vede dialog
Láska se vyjadřuje pomocí dialogu. Člověk v plném smyslu existuje tehdy, když vede dialog, neboť vyjadřuje své zásadní povolání k lásce a uskutečňuje ho . Dialog a láska se mají k sobě navzájem tak, jako skutečná existence k tajemství bytí. Dialog zjevuje lásku a dává jí historickou podobu v konkrétnosti všedních dní. Dialog, toto „setkání ve slovech“, je vyjitím ze sebe, přijetím druhého, sjednocující a zároveň osvobozující komunikací dvou osob.
Dialog je jazykem lásky, a proto je i jejím „domovem“, místem, kde láska bydlí, a kde se může projevovat. Je otiskem Trojice v čase. A proto tam, kde není láska, nemůže být ani dialog. Analogicky však platí, že tam, kde není dialog, stěží může být láska. Mohli bychom dokonce říci i to, že kde lidé nevedou dialog, nemilují, a proto ani nejsou plně lidmi.
Dialog se dá zneužít
Dialog je mírou pravosti života, je mírou lidství každého člověka. Jak namáhavé je milovat, to se nevyhnutelně projevuje i v těžkostech a rizicích, které jsou vlastní dialogu. Iniciativu lásky může poškodit žárlivé majetnictví; dialog může začít a existovat jen tam, kde tryská a je udržován z ryzího pramene, bez vypočítavosti a sobeckých zájmů. Nic neodporuje podstatě dialogu coby vyjádření lásky více než manévrování a taktizování. Tam, kde se dialogu zneužívá k tomu, abychom druhého člověka použili pro vlastní cíle, dialog zkrátka přestává existovat. V tomto smyslu lze říci, že dialog – stejně jako láska – představuje hodnotu sám o sobě jakožto cíl, a nikoli jako pouhý prostředek.
Druhý člověk – dar nebo hrozba?
Druhého člověka je třeba přijmout, a to s veškerou jeho odlišností. Stejně jako láska nemůže žít bez pohostinné vděčnosti, tak ani dialog se nemůže rozvinout tam, kde chybí respekt k důstojnosti a svébytnosti druhého člověka. Monolog, který jednoduše přehlíží to, co pronáší a co požaduje druhý člověk, je naprostým popřením setkání. Dialog naopak potřebuje „vzájemnost vědomí“, plodnou výměnu, při níž jsou měřítkem dávání a přijímání pouze nezištnost a skutečně pokorné přijetí ze strany obou účastníků. Popírání individuality vylučuje jakoukoli možnost dialogické existence. Podstatou dialogu je uznání, že druhý člověk je darem, jejž mám přijmout, nikoli hrozbou, před níž se mám bránit.
