Poslední Velikonoce učedníků s Ježíšem byly jako zlý sen. Na počátku dalšího týdne pak šla Marie Magdaléna s pláčem k Ježíšovu hrobu. Jistě se jí hlavou honily otázky, které nějak známe i my: Jak přežije ten hluboký smutek, který tíží její duši? Proč přišly její naděje a její modlitby vniveč? A kde je Bůh, když Ježíš leží mrtvý v hrobě? Marie Magdaléna se v hlubokém smutku přišla naposledy rozloučit. Ale pak přes vlastní slzy uviděla odpověď na všechny své modlitby (text zpracován podle Jan 20, 18).

Marie zůstává Ježíšovi věrná i po jeho smrti

Marie Magdaléna byla pravděpodobně ta Marie z Betánie, hříšnice, která Ježíše uctila velmi výstředním způsobem – na jednom večírku necelý týden před Jeho smrtí Mu pomazala nohy vonnou mastí a skropila je svými slzami.  Víme jistě, že byla osvobozena od několika démonů a že poté Ježíše finančně podporovala jako ostatně mnoho dalších zámožných žen.

Marie Magdaléna je také jedna z pouhých pěti osob, o kterých se v Bibli píše, že stály pod Ježíšovým křížem, když umíral. Marie tam zůstala až do konce. Předpokládáme, že se pak na Bílou sobotu po západu slunce (když bylo oficiálně již po sabatu) vydala koupit vonné masti k pomazání Ježíšova těla. Rozbřesk dalšího dne pak zastihl Marii znovu na cestě ke hrobu, kde zjistila, že Ježíšovo tělo zmizelo. „Vzali mého Pána,“ říká zděšeně, „a nevím, kam ho dali“ (Jan 20, 13). Po tom všem, co Marie zažila, stále nazývá Ježíše svým Pánem. Marie byla ve své úctě k Ježíši věrná a vytrvalá. A tak to byla právě Marie Magdaléna, která se o velikonočním ránu setkala se vzkříšeným Ježíšem jako první.

První člověk, který viděl Ježíše po zmrtvýchvstání,
ho viděl přes slzy

„Proč pláčeš, ženo?“ zeptal se jí Ježíš. „Koho hledáš?“
V domnění, že je to zahradník, odpověděla:
„Pane, jestli jsi ho odnesl ty, řekni mi, kam jsi ho dal, ať si ho mohu odnést.“
„Marie!“ řekl jí Ježíš.
Obrátila se a zvolala hebrejsky: „Rabboni!“ (což znamená „Učiteli“).
„Nedrž mě,“ řekl jí Ježíš. „Ještě jsem nevystoupil ke svému Otci. Jdi ale k mým bratrům a vyřiď jim: ‚Vystupuji ke svému Otci a k vašemu Otci, ke svému Bohu a k vašemu Bohu.‘ “ Marie Magdaléna pak šla a zvěstovala učedníkům, že viděla Pána a co jí řekl. (Jan 20, 15–18)

První člověk na zemi, který viděl Ježíše po Jeho zmrtvýchvstání, Ho viděl přes slzy. A první slova Nové smlouvy jsou otázka. Není to oznámení, není to odpověď, je to otázka, tiše a s porozuměním položená plačící ženě. Ježíš se ptá: „Proč pláčeš?“ 

Ježíš není naštvaný na své takzvané „přátele“

Ježíš, Bůh, kterého je možné si splést se zahradníkem, jednoduše vysloví Mariino jméno. Velikonoční svítání přináší otázku a jméno. Marie se instinktivně přiblíží, aby se Ho mohla dotknout, ale Ježíš ji varuje: „Nedrž mě,“ řekl jí Ježíš. „Ještě jsem nevystoupil ke svému Otci. Jdi ale k mým bratrům a vyřiď jim: ‚Vystupuji ke svému Otci a k vašemu Otci, ke svému Bohu a k vašemu Bohu.‘ “ Marie běží povědět učedníkům tu neuvěřitelnou novinu: Ježíš vstal z hrobu! A co víc, Ježíš není naštvaný na své takzvané „přátele“. Nazývá je svými bratry a chce, aby věděli, že Jeho Bůh je úplně doslova jejich Bohem. Marie Magdaléna je kvůli tomu, co jí bylo svěřeno, v některých případech považována za apoštolku apoštolů, první svědkyni vzkříšení!

Mariin život se díky Ježíši úplně změnil. Marie svou víru prokázala v mnoha zkouškách a nakonec se stává apoštolem apoštolů, prvním příjemcem dobré zprávy o tom, že Ježíš Kristus žije!

Tříbení ohněm v našich životech 

Podobnou změnou, která se udála v Marii Magdaléně, prochází miliony lidí. Ale není to nic automatického. Prostá skutečnost je, že Marie Magdaléna viděla Pána jako první proto, že byla nejvytrvalejší ve své věrnosti skrze utrpení. Ježíš se i dnes zjevuje jako první těm (a skrze ty), kteří snášejí utrpení s věrností a aniž by přestali Boha chválit. Blaze plačícím,“ říká Ježíš. „Blaze mírným… Blaze těm, kdo hladovějí a žízní“ (Matouš 5, 4–6).

Nakonec, a často postupně, Ježíš našemu žalu požehná. Možná se naše minulost, stejně jako Mariina, hemží špinavými tajemstvími a nízkým sebevědomím. Možná ve své současné realitě stále cítíme bolest a zklamání. Ale Velký pátek (kdy nevíme, proč temnota přetrvává) a Bílá sobota (kdy nevíme, kam Bůh zmizel) se poddávají jako zima létu. Přichází Velikonoční neděle a právě my přinášíme zprávu o nejvyšší naději.

Známe s manželkou jednu starší dámu, která se jmenuje Sheila. Některá její slova, okořeněná celoživotní oddaností Ježíši, nám často přináší útěchu. Její citlivost k věcem, s nimiž se potýkáme, možná plyne z toho, že ona sama většinu svého dospělého života trpí chronickými migrénami. U Sheily vypukly migrény (které trápí asi každého desátého člověka) poměrně dramaticky, když jí bylo pouhých osm let. Sheila se dozvěděla, že její matka, která je opustila před dvěma lety, se už domů nevrátí, protože má poměr s rodinným lékařem. A první migrénu měla, když byla na první návštěvě u své matky a toho doktora. Nápor stresu na její osmiletou psychiku spustil zdravotní potíže, které pak ovlivnily zbytek jejího života. Od té doby Sheila už u své matky nikdy nebyla.

Vždycky, když na internátu měla „mlhu před očima“, řešilo se to tím, že ji nechali samotnou v zatemněné místnosti s kýblem na zvracení, dokud ji to prostě nepřešlo. V dospělosti pracovala jako učitelka a kvůli častým a nepředvídatelným migrénám ji nemohli povýšit, a vůbec, celé její společenské postavení tím trpělo. „Co mě dohnalo k usilovným modlitbám za uzdravení, bylo hlavně to, že jsem ustavičně nechávala lidi ve štychu,“ vzpomíná. „Skutečně jsem si přála, aby mě z toho Bůh vysvobodil a abych mohla sloužit Pánu.“

Ale její modlitby nebyly vyslyšeny a Sheila si postupně osvojila zásadu Amy Carmichaelové: „Pokoj spočívá v přijetí.“ Začala hledat důvody, proč chválit Boha uprostřed svých migrén. „A vždycky se něco našlo!“ říká. Nikdo neví, proč Sheiliny modlitby nebyly vyslyšeny. Víme ale, že její hluboký charakter a služba, kterou dělá, mohly vzejít jen z dlouhých roků bolesti. Zdravotní problémy, které z ní snadno mohly udělat zahořklou osobu, ve skutečnosti vytříbily její charakter v něco nádherného pro Boha.