„Božské ctnosti“ nás spojují s Bohem
Každý křesťan by si měl v sobě i za těch nejméně příznivých vnějších okolností uchovat prostor svobody, který mu nikdo nemůže vzít. Vnitřní svobodu získáváme tehdy, když uplatňujeme a rozvíjíme „božské ctnosti“, tedy ctnosti, které nás spojují s Bohem: víru, naději a lásku.
Slovo „ctnost“ bohužel ztratilo v dnešním jazyce mnoho ze svého významu. Abychom mu dobře rozuměli, nesmíme zapomínat na jeho etymologii – latinské „virtus“ znamená „síla“. Božská ctnost víry je víra jakožto síla, naše síla. Rovněž božská naděje není nějakým neurčitým vyhlížením něčeho vzdáleného, ale jistotou, že Bůh je věrný a svá zaslíbení naplní. Tato jistota dává velkou sílu. A nadpřirozená láska je, dalo by se říci, odvaha milovat Boha a bližního.
Působení tří božských ctností je základem křesťanského života
Působení tří božských ctností je základem křesťanského života. Je velmi důležité, abychom dobře chápali jejich roli, ozřejmovali ji a celý svůj duchovní život soustřeďovali na ni, a ne jenom na podružnější aspekty, jak se někdy stává. Zralostí křesťana je jeho schopnost žít z víry, naděje a lásky. Křesťan není ten, kdo si osvojuje určité praktiky a podřizuje se nějakému soupisu přikázání a povinností. Křesťan je v první řadě ten, kdo věří v Boha, doufá, že všechno dostane od něho, a chce ho milovat celým svým srdcem a milovat také svého bližního.
Ale... naše svoboda
Klíčová role božských ctností v duchovním životě je dána tím, že zvlášť v rámci těchto ctností probíhá spolupráce mezi naší svobodou a Boží milostí. Vše pozitivní a dobré v našem životě pochází z Boží milosti, ze zdarma daného působení Ducha svatého v našem srdci. Avšak milost v nás nemůže být plně plodná bez spolupráce naší svobody. „Stvořil jsem vás bez vás, ale nespasím vás bez vás“, řekl Pán svaté Kateřině Sienské.
Božské ctnosti jsou darem Božím i aktivitou člověka
Božské ctnosti jsou tedy tajemně, ale reálně zároveň darem Božím a aktivitou člověka.
Víra je zdarma daný Boží dar: jenom pod vlivem Ducha svatého může někdo říci: „Ježíš je Pán.“ Ale víra je zároveň rozhodnutí člověka, úkon volního přilnutí k pravdě, kterou předkládá Písmo a tradice církve. Tento aspekt vůle je samozřejmě výraznější ve chvílích pokušení a pochyb. Jsou chvíle, kdy víra přichází sama od sebe, ale nesmíme zapomínat, že víra je úkon vůle, jímž naše svoboda přilne k Božímu slovu, a že tento úkon vyžaduje čas od času velké úsilí. Věřit někdy nejde spontánně: vyžaduje to, aby člověk sebral odvahu a skoncoval s váháním nebo pochybami. Musí však mít zároveň na paměti, že je to možné jen proto, že „Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti“ (Řím 8,26).
I naděje je rozhodnutí, které často vyžaduje úsilí. Znepokojovat se, klesat na mysli, bát se je snazší než doufat. Doufat znamená projevovat důvěru a tento výraz dobře naznačuje, že v naději není člověk pasivní, ale že jde o jeho úkon. A rozhodnutím je i láska – někoho milovat jde někdy úplně samo, vede-li nás touha, ale mnohem častěji milovat znamená rozhodnout se milovat, zvolit si, že budu milovat. Jinak bude láska jen emocí, povrchností, ba sobectvím, a ne tím, čím je ve své hloubce a podstatě; něčím, co zavazuje naši svobodu.
Ale i tak jsou víra, naděje a láska možné pouze díky Božímu působení.
Božské ctnosti se v srdci člověka probouzejí a rostou působením Ducha svatého
a pod jeho pedagogickým vedením.
