aneb: naděje není laciným přesvědčením, že všechno dopadne dobře...

Když člověk listuje novinami, nenarazí na slovo "naděje" příliš často. Ještě tak na sportovní stránce najdeme úvahy o naději na postup do dalšího kola nebo na zisk medaile, na jiných stránkách, že získáme z fondů Evropské unie nějaký ten miliónek. Ale jak často se píše nebo mluví o tom, jakými nadějemi ten nebo onen člověk žije? Je vůbec slovo "naděje" chápáno jako slovo pro život silných a schopných lidí, nebo jen jako útěcha pro slabé a málo schopné?
 
Naděje, jak jí zná Bible - Starý a Nový zákon, není laciným přesvědčením, že všechno dobře dopadne nebo útěšnou myšlenkou, která má zpříjemnit současnou chvíli. V Bibli je základní nadějí přesvědčení, že Bůh je věrný a že své sliby naplní. To nám právě připomíná každý rok liturgie adventu: od zaslíbení a nadějí proroků k andělovu zvěstování a Mariinu a Josefovu očekávání narození dítěte. A tato naděje má důsledek i pro budoucnost: Bůh neponechal a ani neponechá v budoucnosti svět jen sobě samotnému. Nečeká nás jen konečná katastrofa nebo nějaký triumf zla. Ježíš přijde podruhé jako poslední slovo pozemských dějin, které vyřkne Bůh a které je proto dobré, žádoucí a tedy očekávané.

Po sametové revoluci se přestal zakrývat křesťanský smysl Vánoc. Naopak, komerce se ho chopila a tak máme nejpozději od počátku adventu v obchodech a na ulicích stále před očima vánoční motivy, Betlém a koledy hrané dokolečka, že je mnohdy o Vánocích už ani nemůžeme slyšet. Ušlechtilí lidé po celé zemi pořádají v adventu vánoční koncerty ostošest. Všechno to končí rozbalením dárků o Štědrém dni. Advent se ztratil a po Štědrém dnu je už jen volno. Advent se neslaví. Slaví se splněná přání - tomu dnešní člověk rozumí. Ale neslaví se naděje, která je velkým tématem adventu. Té totiž dnešní člověk mnohdy nerozumí. Nenechme si jí vzít my, křesťané. Máme šanci i v tomto adventu vniknout hlouběji do jejího tajemství.