O povolání k životu a Kristově vítězství nad smrtí
Námitka, kterou pronesl jeden student v debatě, je hodně bizarní, typicky studentská, tak ji také brali ostatní a smáli se mu. Ale mě nakonec napadlo, že tu je přece jenom motiv, nad kterým bychom se měli zamyslit. Co tedy ten student řekl? Bylo to po kázání o tom, že je smrt trest za hřích. On k tomu dodal: Dnes i církev bojuje za to, aby byl zrušen trest smrti ve společnosti i za těžké zločiny. A Pán Bůh má trestat smrtí i malé děti za dědičný hřích? To je přece nelogické!
Námitka, kterou pronesl jeden student v debatě, je hodně bizarní, typicky studentská, tak ji také brali ostatní a smáli se mu. Ale mě nakonec napadlo, že tu je přece jenom motiv, nad kterým bychom se měli zamyslit. Co tedy ten student řekl? Bylo to po kázání o tom, že je smrt trest za hřích. On k tomu dodal: Dnes i církev bojuje za to, aby byl zrušen trest smrti ve společnosti i za těžké zločiny. A Pán Bůh má trestat smrtí i malé děti za dědičný hřích? To je přece nelogické!
Odpověděli mu, že stát nemá trestat smrtí lidi, protože koho zabije, tomu už nepomůže. Bůh naopak vzkřísí z mrtvých ty, kteří zemřeli. Nemůžeme tedy srovnávat.
Ale všichni vidíme, že jsou tyto úvahy málo užitečné. Když už hledáme nějakou analogii z přirozeného života, zdá se, že daleko lepší je přirovnání, kterého užil jeden kazatel. Poukázal na to, že v přírodě je přirozený cyklus života: jaro, léto, podzim a zima, ale po zimě následuje zase jaro a léto. I v dějinách spásy se uskutečňuje něco podobného: stvoření a život v ráji odpovídá jaru a létu, pokušení hadovo a hřích se svými následky je podzim a zima, ale pak přijde vykoupení Kristovo jako nové jaro a léto. V životě jednotlivého člověka se ten cyklický rytmus odráží jako zrození k životu, smrt a pak zase vzkříšení z mrtvých.
Co máme k tomu všemu podotknout? Jenom to, že je užitečné pro křesťana, aby se nad skutečností smrti i vzkříšení častěji zamyslil. Vždyť tu jde o základní tajemství naší víry, o tajemství antropologické. Není snadné říci, co je opravdu život, tím nesnadnější je označit, kdy nastává opravdu smrt. Lidově se prohlašoval za mrtvého ten, kdo přestal dýchat. Lékaři dnes dovedou praktikovat umělé dýchání. Měříkem rozhraní se tedy stává činnost mozku, mozková smrt. Ale ta není v jednou okamžiku. I když už je někdo lékařsky prohlášen za mrtvého, znamená to, že se problém vyřešil? Vystupuje tu člověk živý a člověk mrtvý. Není to podivné? Člověk vlastně může být jenom živý. Když zemřel, už tu není. A přece se neodvážíme říci, že už tu není vůbec nic. Říkáme: "Petr žije, Petr je mrtvý." Bude tedy lepší, když si nejdříve položíme otázku: Kdo je Petr? Kdo je lidská osoba?
Položme si tu otázku hned teologicky, z hlediska víry. Na počátku existence člověka je Boží povolání. Bůh volá člověka k tomu, aby byl, a dává mu jistý úkol, určité poslání. Jak si to povolání máme představit? Bible to vyjadřuje výrazem "slovo". Historie světa a lidí začala tak, že Bůh řekl slovo a bylo tu to, co řekl. Boží slovo volá k existenci. Pro sv. Bazila je celý svět i člověk zkonkretizovaným Božím slovem. Země je země proto, že Bůh řekl: "Budiž souš!" Božím slovem se ta souš potom oživila rostlinami i zvířaty, nakonec pak i lidmi. Ale člověku je tu rezervován zvláštní úkol. Ostatní stvoření uskutečňují Boží slovo nevědomě. Člověk naopak to má dělat vědomě a svobodně. Je tedy spolu-stvořitelem své existence, svého života tím že Boha slyší a uskutečňuje jeho vůli.
Co se stalo a stále ještě stává vinou hříchu? Člověk se od Boha odvrací, nechce slyšet jeho hlas, odmítá plnit jeho vůli. Tím ovšem podkopává základy své vlastní existence, svého života. Následek hříchu je tedy smrt. Nesmíme si představovat jakoby Bůh smrt člověku uložil za trest, podobně jak to dělají lidské soudy. Hřích sám je sebevražda, ničení vlastního života. Člověk tedy umírá, ale ne docela. Na jeho vzniku, jak jsme řekli, se podílí dva: Bůh svým slovem a člověk svým přijetím, svým souhlasem. Člověk ten svůj souhlas někdy odvolává, je nestálý, ale rozhodnutí Boží jsou věčná. "Nebe a země pominou, ale má slova nepominou" (Mk 13,31). Dosvědčil to o sobě Kristus, vtělené Boží Slovo. Stal se člověkem, aby dal lidem možnost odvolat své tragické rozhodnutí zničit základy svého života. Ve sjednocení s Kristem, stvořitelským Božím slovem, které je v nás, nabývá znovu svou sílu a volá nás k životu, který jsme ztratili. I my sami tedy spolupracujeme na svém zmrtvýchvstání.
V této souvislosti se ovšem jeví docela jinak problém, který jsme nadhodili na začátku. My totiž jsme stále v nebezpečí, že přemýšlíme o Božím zjevení v duchu profánní zkušenosti a že pak bereme doslova to, co je řečeno obrazně. V Bibli i v katechismu čteme, že smrt je trest za hřích, že je to rozsudek nad celým lidským pokolením. Nyní jsme se pokusili vysvětlit, jak tomu máme rozumět. Není to rozsudek nějakého soudu zvenku, který by byl vydán proti nám. Je to náš vlastní rozsudek nad sebou samými. Jak jsme řekli, lépe se hodí použít výraz "sebevražda". Sebevrah si sám bere život s bláhovým přesvědčením, že už nebude. Ale nemůže si ho vzít docela, protože nelze zničit Boží povolání k životu, které je věčné.
Po tělesné stránce nemohou lékaři sebevrahům pomoci, přesahuje to jejich možnosti. Kristus se však objevuje mezi námi jako lékař duší a dokáže proto i mrtvé křísit k životu. Každý lékař však vyžaduje, aby s ním ten, koho má uzdravit, spolupracoval. Kristus přišel na svět, aby porazil moc ďábla, hříchu a smrti. Proti těmto nepřátelům musí tedy bojovat i křesťan. Má k tomu možnost a sílu.
Dá se to vyjádřit i obrazně. Ve slovanské mytologii se projevuje velká úcta k "matce, syré zemi". Venkovan, který žije v úzkém vztahu s přírodou, žasne nad tím, co se děje každý rok na jaře. Tráva a květy, které byly zničeny mrazem, z kterých nic nezůstalo, najednou znovu vyrazí ze země. Země v sobě ve skrytu uchovala jejich kořeny. V mrazu a pod sněhem se nemohla jejich životnost projevit. Ale sotva rozehřeje zemi jarní slunce, všechno znovu vypučí a vrátí se k životu. Je to tedy pěkný obraz lidského vzkříšení z mrtvých. Čověk zůstáva živý ve svém "kořeni" i po smrti. Až se objeví nové jaro na konci světa, až na zem znovu přijde Kristus, slunce nového nebe a nové země, z kořene znovu vypučí život, ke kterému jsme byli povoláni.
Jiří Wolker napsal: "Smrt není zlá, smrt je jenom kus života těžkého. Umírání je zlé." Těžko říci, jak tomu rozuměl on sám, ale básníci mají prorockého ducha, jejich symboly přesahují obsah litery. Můžeme tedy i Wolkerovi přisoudit naše vlastní náboženské pojetí. Hřešit znamená umírat, a umírání je zlé. Ale křesťanská víra nám ukazuje, že jeho poslední výsledek, smrt, nakonec není zlý, je-li ve spojetí s Kristem a je napraven vzkříšením.
***
Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu
***
Další texty k tématu vzkříšení a zmrtvýchvstání naleznete zde
Ale všichni vidíme, že jsou tyto úvahy málo užitečné. Když už hledáme nějakou analogii z přirozeného života, zdá se, že daleko lepší je přirovnání, kterého užil jeden kazatel. Poukázal na to, že v přírodě je přirozený cyklus života: jaro, léto, podzim a zima, ale po zimě následuje zase jaro a léto. I v dějinách spásy se uskutečňuje něco podobného: stvoření a život v ráji odpovídá jaru a létu, pokušení hadovo a hřích se svými následky je podzim a zima, ale pak přijde vykoupení Kristovo jako nové jaro a léto. V životě jednotlivého člověka se ten cyklický rytmus odráží jako zrození k životu, smrt a pak zase vzkříšení z mrtvých.
Co máme k tomu všemu podotknout? Jenom to, že je užitečné pro křesťana, aby se nad skutečností smrti i vzkříšení častěji zamyslil. Vždyť tu jde o základní tajemství naší víry, o tajemství antropologické. Není snadné říci, co je opravdu život, tím nesnadnější je označit, kdy nastává opravdu smrt. Lidově se prohlašoval za mrtvého ten, kdo přestal dýchat. Lékaři dnes dovedou praktikovat umělé dýchání. Měříkem rozhraní se tedy stává činnost mozku, mozková smrt. Ale ta není v jednou okamžiku. I když už je někdo lékařsky prohlášen za mrtvého, znamená to, že se problém vyřešil? Vystupuje tu člověk živý a člověk mrtvý. Není to podivné? Člověk vlastně může být jenom živý. Když zemřel, už tu není. A přece se neodvážíme říci, že už tu není vůbec nic. Říkáme: "Petr žije, Petr je mrtvý." Bude tedy lepší, když si nejdříve položíme otázku: Kdo je Petr? Kdo je lidská osoba?
Položme si tu otázku hned teologicky, z hlediska víry. Na počátku existence člověka je Boží povolání. Bůh volá člověka k tomu, aby byl, a dává mu jistý úkol, určité poslání. Jak si to povolání máme představit? Bible to vyjadřuje výrazem "slovo". Historie světa a lidí začala tak, že Bůh řekl slovo a bylo tu to, co řekl. Boží slovo volá k existenci. Pro sv. Bazila je celý svět i člověk zkonkretizovaným Božím slovem. Země je země proto, že Bůh řekl: "Budiž souš!" Božím slovem se ta souš potom oživila rostlinami i zvířaty, nakonec pak i lidmi. Ale člověku je tu rezervován zvláštní úkol. Ostatní stvoření uskutečňují Boží slovo nevědomě. Člověk naopak to má dělat vědomě a svobodně. Je tedy spolu-stvořitelem své existence, svého života tím že Boha slyší a uskutečňuje jeho vůli.
Co se stalo a stále ještě stává vinou hříchu? Člověk se od Boha odvrací, nechce slyšet jeho hlas, odmítá plnit jeho vůli. Tím ovšem podkopává základy své vlastní existence, svého života. Následek hříchu je tedy smrt. Nesmíme si představovat jakoby Bůh smrt člověku uložil za trest, podobně jak to dělají lidské soudy. Hřích sám je sebevražda, ničení vlastního života. Člověk tedy umírá, ale ne docela. Na jeho vzniku, jak jsme řekli, se podílí dva: Bůh svým slovem a člověk svým přijetím, svým souhlasem. Člověk ten svůj souhlas někdy odvolává, je nestálý, ale rozhodnutí Boží jsou věčná. "Nebe a země pominou, ale má slova nepominou" (Mk 13,31). Dosvědčil to o sobě Kristus, vtělené Boží Slovo. Stal se člověkem, aby dal lidem možnost odvolat své tragické rozhodnutí zničit základy svého života. Ve sjednocení s Kristem, stvořitelským Božím slovem, které je v nás, nabývá znovu svou sílu a volá nás k životu, který jsme ztratili. I my sami tedy spolupracujeme na svém zmrtvýchvstání.
V této souvislosti se ovšem jeví docela jinak problém, který jsme nadhodili na začátku. My totiž jsme stále v nebezpečí, že přemýšlíme o Božím zjevení v duchu profánní zkušenosti a že pak bereme doslova to, co je řečeno obrazně. V Bibli i v katechismu čteme, že smrt je trest za hřích, že je to rozsudek nad celým lidským pokolením. Nyní jsme se pokusili vysvětlit, jak tomu máme rozumět. Není to rozsudek nějakého soudu zvenku, který by byl vydán proti nám. Je to náš vlastní rozsudek nad sebou samými. Jak jsme řekli, lépe se hodí použít výraz "sebevražda". Sebevrah si sám bere život s bláhovým přesvědčením, že už nebude. Ale nemůže si ho vzít docela, protože nelze zničit Boží povolání k životu, které je věčné.
Po tělesné stránce nemohou lékaři sebevrahům pomoci, přesahuje to jejich možnosti. Kristus se však objevuje mezi námi jako lékař duší a dokáže proto i mrtvé křísit k životu. Každý lékař však vyžaduje, aby s ním ten, koho má uzdravit, spolupracoval. Kristus přišel na svět, aby porazil moc ďábla, hříchu a smrti. Proti těmto nepřátelům musí tedy bojovat i křesťan. Má k tomu možnost a sílu.
Dá se to vyjádřit i obrazně. Ve slovanské mytologii se projevuje velká úcta k "matce, syré zemi". Venkovan, který žije v úzkém vztahu s přírodou, žasne nad tím, co se děje každý rok na jaře. Tráva a květy, které byly zničeny mrazem, z kterých nic nezůstalo, najednou znovu vyrazí ze země. Země v sobě ve skrytu uchovala jejich kořeny. V mrazu a pod sněhem se nemohla jejich životnost projevit. Ale sotva rozehřeje zemi jarní slunce, všechno znovu vypučí a vrátí se k životu. Je to tedy pěkný obraz lidského vzkříšení z mrtvých. Čověk zůstáva živý ve svém "kořeni" i po smrti. Až se objeví nové jaro na konci světa, až na zem znovu přijde Kristus, slunce nového nebe a nové země, z kořene znovu vypučí život, ke kterému jsme byli povoláni.
Jiří Wolker napsal: "Smrt není zlá, smrt je jenom kus života těžkého. Umírání je zlé." Těžko říci, jak tomu rozuměl on sám, ale básníci mají prorockého ducha, jejich symboly přesahují obsah litery. Můžeme tedy i Wolkerovi přisoudit naše vlastní náboženské pojetí. Hřešit znamená umírat, a umírání je zlé. Ale křesťanská víra nám ukazuje, že jeho poslední výsledek, smrt, nakonec není zlý, je-li ve spojetí s Kristem a je napraven vzkříšením.
***
Se svolením převzato z: webu české sekce Vatikánského rozhlasu
***
Další texty k tématu vzkříšení a zmrtvýchvstání naleznete zde
