Krátké pojednání o stigmatech sv. Pia z Pietrelciny

Církevní šikana a pronásledování

V pátek 20. září ráno, o svátku stigmatizace svatého Františka, se otec Pio modlil po mši svaté zcela sám v chóru. Skoro nepozorovaně upadl do sladkého spánku, doprovázeného pocitem hlubokého pokoje. Náhle se mu zjevil Ukřižovaný, kterému řine z rukou, z nohou a ze srdce hojná krev, přičemž náhle zmizí.

Otec Pio, zděšený touto podívanou, pocítí ostrou bolest právě na rukou, na nohou a v srdci. Cítí, že jsou probodeny a velmi krvácejí.

Dovleče se po čtyřech do své cely a tam se snaží důkladně si rány ovázat. Svému duchovnímu vůdci napíše, co cítil a co pociťuje stále: muka, odsouzení, pokoření, zmatek. Je zoufalý, neví, jak se chovat ke spolubratřím, k druhým lidem. Nadarmo bude ze všech sil prosit Pána:

„Ponech mi bolest, zvětši ji, chceš-li, ale odejmi mi viditelné rány. Dej mi tu milost, aby je nebylo vidět!“

Cítí, jak ho zachvacuje zdrcující zmatek. Prožil si „hrozné a truchlivé dny“, měl pocit, že je před Bohem jen „odporná a hanebná zrůda“. Ale přes tyto úpěnlivé prosby a slzy nikdy neodvolal své fiat – obětovat se za záchranu duší.

Jak vidno, to nejsou pocity někoho, kdo by vyhledával rány, a ještě méně někoho, kdo by si je uměle vyvolával. Říkáme to, protože takto budou znít první podezření a obžaloby.

Přes všechny snahy tuto skutečnost skrýt představený otec Paolino jeho rány dobře viděl a zpravil o nich provinciála. Ten ihned přikázal, aby to zůstalo v naprosté tajnosti. Ale jak bylo možné udržet v tajnosti tak očividný jev? Ruce, zakryté polovičními rukavicemi, z nichž někdy vytékal potůček krve a které v každém případě zůstávaly odkryté během mše svaté, namáhavý krok, tvář poznamenaná nezvyklým utrpením. Lidé nejsou hloupí. Všimli si těchto znamení a nahlas o nich hovořili. Zakrátko se zpráva rozšířila. Zanedlouho se do toho vložil i neapolský, italský a světový tisk. 

Pro otce nastala kalvárie lékařských návštěv. Prof. Luigi Romanelli vyšetřil jeho rány podrobně pětkrát, dopodrobna je popsal a prohlásil, že „vědecky jsou naprosto nevysvětlitelné“.

Práci si dal i prof. Bignami. Chtěl za každou cenu dokázat, že jde o jev, který má lidské vysvětlení a je přechodný. Podrobil otce Pia osmidenní léčbě, která měla rány zahojit, za přísného dozoru čtyř bratří, kteří měli pokaždé obvaz zapečetit. Po této léčbě si byl proslulý profesor jist, že rány budou vyhojeny. Stalo se však, že když byly obvazy po osmi předepsaných dnech definitivně sňaty, byly rány otevřené ještě víc a krvácely silněji.

Pak pro změnu přišel doktor Giorgio Festa, opět z pověření představených kapucínů, kteří otci Piovi uložili pod poslušností, aby se těmto návštěvám a léčení podroboval. Doktor Festa nejenže prohlásil, že tyto rány jsou vědecky nevysvětlitelné, ale stal se pak neohroženým zastáncem otce Pia.

Zatím otec nedbá na lékařské studie a na zmatek novinářů a dále slouží dlouhé mše, zpovídá, doprovází lidi přímo nebo písemně. Bolest a pokoření si nechával pro sebe a snažil se víc než kdy jindy skrývat rány a utrpení, které mu působily.

Když jsem za ním poprvé přišel, slyšel jsem od někoho, kdo strávil celé měsíce vedle otce Pia: „Nenech se klamat. Otec stigmaty ukrutně trpí, ale je opravdový mistr v tom, jak se mu to daří skrývat.“

V tomto bodě mi dovolte osobní vzpomínku ohledně stigmat otce Pia, tohoto kněze, který trpěl a zachraňoval duše, ale byl neustále napadán kapucínskými i církevními autoritami, byť v dobré víře (aby ho chránili, aby se vyhnuli fanatismu atd.). Přejdu dál, do roku 1958. Bylo to uprostřed druhého desetiletí strašného pronásledování, které dopadlo na otce Pia. Představení kapucínů zakázali i bratřím chodit za otcem Piem. Dokonce i církevní představení se na něj dívali přes prsty nebo přímo uvalovali církevní tresty na toho, kdo pořádal poutě do San Giovanni Rotondo. Lidé tím byli vyvedeni z míry. Jestliže dal Pán otci Piovi viditelná znamení svého utrpení, není to otevřená výzva, aby se k němu chodilo jako ke vzoru následování Krista?

V oněch letech jsem psal každý týden článek pro časopis Famiglia cristiana. Jeho šéfredaktor, můj spolubratr otec Zilli, věděl, že navštěvuji otce Pia. Řekl mi: „Je na čase mluvit jasně. Napiš vyvážený a dobře zdůvodněný článek. Otisknu ti ho na prvních dvou stránkách, které jsou nejčtenější z celého časopisu.“

A tak jsem napsal svůj článek, který byl uveřejněn 23. listopadu 1958 s poněkud provokativním názvem: „Máme, či nemáme věřit otci Piovi?“ Rozhodně to byl článek provokativní. Dostalo se mu značného ohlasu. Můj text odpovídal na otázku čtenáře, který byl zmaten z toho, že jejich kaplan pokládá všechno, co se říká o otci Piovi, za přehnané. Mimoto tvrdil, že Pius XI. se vyjádřil proti otci Piovi. Navíc se onen čtenář tázal, zda existují nějaká základní měřítka, jimiž se lze v tomto případě řídit. Zde je zmíněný článek:

„Máme, či nemáme věřit otci Piovi?“

Možnost stigmat nelze úplně vyloučit. V dějinách církve se vyskytuje asi 340 osob, které je měly. Asi osmdesát z nich bylo kanonizováno, proto není pochyb o jejich dobrotě a upřímnosti. Někteří se snaží pochopit, proč Bůh tyto rány posílá, jaký mají smysl. Pravděpodobně proto, aby připomínaly lidem výkupnou cenu bolesti a vybízely je k přemítání o Spasitelově umučení. Ale nelze popřít, že u svého nositele mohou naznačovat plnější připodobnění Ježíši Kristu. Snad tento aspekt, který nám je jasný, otci Piovi uniká.

Pro otce Pia jsou stigmata něčím, co nepovažuje za své vlastnictví. Nevztahují se na něho, nýbrž mají cenu jen jako připomínka Pánových ran. Proto je dovoluje lidem líbat, jako kdyby dával políbit posvátný obraz. Řekl bych, že je uctívá i on sám.

Ve skutečnosti jsou obrazem Ukřižovaného, který není vyřezán ze dřeva, ani není namalován na plátně, nýbrž je vtisknut do jeho živého těla.

Církev se otevřeně vyslovila o historické pravosti a nadpřirozeném rázu stigmat svatého Františka, který jako první dostal od Boha tuto pečeť bolesti, čímž se mu připodobnil. Potom byla stále přesněji stanovována základní kritéria (zejména v poslední době), podle nichž je možné poznat, zda jde či nejde o pravá stigmata, to znamená o nadpřirozené jevy. Teoreticky jsou tyto zásady jasné. Ale jak víme, v praxi je třeba postupovat velmi obezřetně, pokud jde o jejich konkrétní aplikaci, zejména u žijící osoby.

Přesto věříme, že u otce Pia můžeme vyslovit nějaký názor. Předešli nás v tom už jiní významní teologové. Všichni si uvědomujeme, že tu nejde o kohosi „nového“, jemuž bychom mohli právem nedůvěřovat: jde o člověka světoznámého, pečlivě zkoumaného, ve věku 71 let (otec Pio se narodil 25. května 1887), který má už čtyřicet let stigmata. Proběhla tedy už zkouška času, která sice není definitivní, ale opravňuje k osobnímu úsudku.

Skutečnost, že otec Pio má stigmata, je nesporná. Jsou tu prokazatelné a publikované lékařské důkazy. Je to pravda, kterou si lze v kterémkoli okamžiku ověřit. K zamyšlení je spíš otázka, zda můžeme tvrdit, že původ ran je nadpřirozený. To lze rozlišit podle pěti kritérií:

  1. Stigmata musí být opravdové rány, závažné narušení tkáně na místech, kde byly rány Kristovy (aspoň přibližně: jelikož jde o mystické rány, nezáleží na tom, zda podružné jednotlivosti odpovídají či neodpovídají historické pravdě nebo obecné víře; nezáleží tedy na tom, jsou-li rány na zápěstí nebo v dlani ruky, je-li rána v boku na pravé nebo na levé straně). Naopak rány přirozené se vyskytují libovolně na kterékoli části těla.
  2. Musí se objevit v jednom okamžiku; obvykle působí ostřejší bolest ve dnech, kdy se připomíná Pánovo umučení, jako je pátek a Svatý týden. Naopak bolest přirozených ran souvisí s povětrnostní situací a obyčejně nemá žádný vztah k liturgickému kalendáři.
  3. Pravá stigmata nikdy nehnisají, nehnijí, nešíří se z nich žádný zápach atd., zatímco přirozené dlouhotrvající rány hnisají (zejména nejsou-li dezinfikovány) a mohou se zvrhnout ve sněť.
  4. Stigmata jsou doprovázena ustavičným krvácením. U jiných ran se to nevyskytuje.
  5. Stigmata jsou přes všechno lékařské ošetření nezměnitelná. Nemění se ani léčebnými prostředky, ani sugescí. Trvají i velmi mnoho let. Jiné rány se vyhojí a zajizví.

Rány otce Pia odpovídají všem těmto požadavkům.

Je pravda, že různí racionalističtí lékaři se snažili dokázat stigmatizaci přirozenými metodami (sugescí, hysterií, fixací atd.). Ale přitom sami popírají vůbec existenci nadpřirozených jevů; jejich argumenty tak vědecky neobstojí. Spíše naopak, kdyby šlo o jevy patologické, subjekty by musely vykazovat i v mnoha jiných projevech, že jsou hysterické nebo nenormální (jak tomu bývá v takových případech). Avšak typy lidí, jako je otec Pio, obdaření zdravým rozumem a zdravě aktivní, vykazují spíše znamenitý psychický stav. Jeden mladý americký lékař prý otci Piovi řekl: „Já nevěřím ve vaše stigmata. Dostal jste je, protože jste velmi usilovně myslel na rány Ukřižovaného.“ A milý bratr mu odpověděl s dobráckým úsměvem: „Výborně, synku. Zkus tedy intenzivně myslet na vola: uvidíš, že ti narostou rohy!“ Nečekaně pohotová odpověď pana doktora odzbrojila.

Jsou-li věci tak jasné, proč se k nim církev nevyjádří? Protože je ještě jiný důvod. Pán dává tyto milosti lidem, kteří pěstují hrdinské ctnosti a mají obvykle i jiné nadpřirozené dary, jako extáze, dar bilokace apod. Dobře si všimněme, že církev nepokládá stigmata za důkaz svatosti, ale spíše očekává svatost jako důkaz stigmat. A svatost nespočívá ve zvláštních darech, které by mohl Bůh dát jen ve prospěch věřících, nýbrž záleží v hrdinném uplatňování ctností, a to vytrvale až do konce. Proto ji lze zkoumat teprve po smrti člověka. Dokud jsme naživu, jsme všichni v nebezpečí, že v každém okamžiku selžeme, ať jsme dosáhli jakéhokoli stupně spojení s Bohem.

Proto se církev zatím nevyjadřuje. Ale to neznamená, že si nemůžeme udělat svůj osobní názor na otce Pia. Na to máme plné právo. Smíme u něho obdivovat divy milosti, stejně jako smíme „nevěřit“. Není to žádný hřích! Ale ani v osobním úsudku se nemáme řídit rozmarem nebo náladou. V evangeliu se nám ukládá toto pravidlo: „Strom se pozná po svém ovoci. Je-li ovoce dobré, je dobrý i strom.“ Proto si můžeme udělat svůj úsudek, když pozorujeme trpělivost otce Pia, jeho lásku, jeho přijímání bolesti, jeho svatý život vynakládaný ke konání dobra.

(V Itálii) není nikdo, kdo by neznal případy obrácení, návraty do církve či životy proměněné setkáním s otcem Piem. Tyto skutečnosti nás nemohou nechat lhostejnými, a to spíše než uzdravení a podobné jevy, i když se nám někdy příčí něčí přehnané nadšení nebo fanatismus.

Za Pia XI. kdosi otce navštívil a vyjádřil se záporně. Ale nešlo o názor oficiální, a tím méně neomylný. Bylo to mínění jako mnoho jiných, vyslovené lékařem, který dostal vzápětí „po nose“ od jiného lékaře – při vší úctě k této kategorii odborníků. Pius XI. nebyl těmto věcem nakloněn. Ale je známo, že v den blahořečení sv. Terezie z Lisieux byl otec Pio spatřen v bazilice svatého Petra (třebaže pobýval současně v San Giovanni Rotondo). Jeden známý monsignor a svědek této události to sdělil papeži a dodal, že ho spatřil i don Orione. A papež odpověděl: „Jestliže ho viděl i don Orione, pak tomu věřím.“

Závěrem můžeme říci, že jsme lidé svobodní, a proto mysleme vlastní hlavou. Ale s použitím rozumu, který by nás lidi měl vždy charakterizovat. Je absurdní popírat i po tolika letech důkazů a závažných svědectví zjištěná fakta a vynášet unáhlené mínění o člověku, jakým je otec Pio. Je to člověk Boží, „veliký kněz“, který plně vykonává službu s celosvětovým dosahem.

Někteří se spokojí s tímto tvrzením. A jestliže u něj kdo navíc rozpozná i jiná nadpřirozená charismata a ocení jej jakožto nástroj Páně, který přináší lidstvu mimořádné milosti, ať pomyslí na zástupy věřících, které přicházejí do San Giovanni Rotondo, na vysoké církevní a státní hodnostáře, kteří se na něho obracejí, a bude se cítit v dobré společnosti.