Sv. Padre Pio - simulant a vtipálek?

Na první dojem působil spíše odtažitě a přísně

Velikost otce Pia a jeho svatost nespočívají v jeho zázracích, četných uzdraveních, bilokacích, předpovídání budoucnosti nebo v dalších podivuhodných darech, které dostal pro dobro lidí, ale v jeho každodenním prostém životě. Ten byl velmi podobný životu každého člověka, plný starostí a utrpení, které však snášel s královskou důstojností opravdového Božího syna.

Jeho fyzické i morální utrpení bylo obrovské. Ale od chvíle, kdy Boží Syn Ježíš Kristus zemřel na kříži, utrpení se stalo pro křesťana cestou k nehynoucí slávě. Otec Pio kráčel touto cestou vítězně, s láskyplnou trpělivostí a vydaností. Proto z něj právě utrpení učinilo velikého světce.

Ve všedním životě byl otec Pio normální člověk, tak jako všichni lidé měl své přednosti i nedostatky. Na první dojem působil spíše odtažitě a přísně, jako mnich středověkého střihu, osamocený veleduch, vzdálený světu. Když jste ho však měli možnost poznat zblízka, změnili jste názor. Objevili jste výjimečně dobrotivého člověka, vyzařujícího neuvěřitelnou lidskost, jíž si vás okamžitě získal.

Velký vtipálek

Měl horkokrevnou jižanskou povahu. Vyznačoval se též velkým smyslem pro humor, rád vyprávěl historky k pobavení bratří. Snadno se rozhněval, ale rychle se z toho kál. Jevil se poněkud náladový, je však třeba připomenout, že byl nepřetržitě v obležení potřebných lidí – ne vždy příliš ohleduplných –, přičemž ho stále sužovaly četné fyzické i psychické bolesti. Každodenní intenzivní utrpení, které trvalo více než padesát let, se na jeho chování určitě promítlo. Většinou si otec Pio dokázal uchovat klid, přesto jste se u něj občas mohli setkat s výbuchem hněvu či spravedlivého rozhořčení. Mnohdy i vědomě – například při setkáních se zvědavci či nekajícími se „kajícníky“ ve zpovědnici.

Otec Pio byl i velký vtipálek. Rád si z přátel s láskou utahoval nebo jim vyprávěl anekdoty. Když trávil čas v zahradě se spolubratry a přáteli, často mohli zakusit jeho nadání pro vyprávění vtipů.

Carlo Campanini byl známý komik a profesionální vypravěč vtipů, který více než šedesát let rozesmával celou Itálii. Přesto mi opakovaně řekl, že se před otcem Piem cítil jako zelenáč. „Byl by z něj skvělý komik“, říkával. A jednou to řekl i samotnému otci.

Otec mu s úsměvem odpověděl: „Synu můj, každý na tomto světě děláme šaška, jak nejlíp umíme, a to na místě, kam nás Pán postavil.“

Osočování a pomluvy

Všichni jeho životopisci ze zmiňují o tělesných bolestech otce Pia – o otevřených ranách, které sužovaly jeho tělo, ale též o neustálých nemocech, které oslabovaly jeho tělesnou schránku. To všechno byly zajisté velké bolesti, ale ve srovnání s jeho morálním utrpením nebyly ničím.

Už od jeho vstupu do řehole ho mnozí spolubratři považovali za podvodníka. Za pouhou výmluvu pokládali jeho těžké nemoci, které ho nutily neustále měnit kláštery a trávit dlouhá období v rodné Pietrelcině. Tvrdili, že jen simuluje, aby se nemusel podřizovat klášterní kázni. Jednou dokonce jeho provinciál napsal dopis generálnímu představenému a žádal, aby otce Pia, který už byl tehdy knězem, vyloučil z řádu, protože není dobrým řeholníkem a svým jednáním pohoršuje ostatní. To bylo velmi tvrdé odsouzení, které určitě ztrápeným bratrem otřáslo.

Největší ponížení - od církve

Ponižování a urážek ještě přibylo, když dostal stigmata. Takzvané „Svaté oficium“ (dnešní Kongregace pro nauku víry) pětkrát zasáhlo a prohlásilo, že jeho rány jsou falešné a že si je otec Pio způsobil sám, aby klamal lidi. Tento rozsudek zveřejnil deník Osservatore Romano, což jsou oficiální noviny Svatého stolce, a poté ho přebraly noviny na celém světě. Těžko slovy vyjádřit velikost jeho tehdejšího utrpení a ponížení.

Ale otec Pio všechno trpělivě snášel a mlčel. Byl to jeho kříž. Strašlivý kříž! Co se při tom dělo v jeho srdci? Co prožíval, když se pak setkával s přáteli, se spolubratry, s rodinou, se svou maminkou? Dobře věděl, že o odsouzení církve všichni kolem vědí.

V životě otec Pia byla i klidnější období, během nichž byly tresty a omezení nařízené Svatým oficiem pozastavené. Nikdy však předchozí odsouzení otce Pia oficiálně neodvolali, zemřel odsouzen církví.

Dějiny církve jsou plné Božích zásahů

 „Kdo chce jít za mnou, vezmi svůj kříž a následuj mě,“ píše se v evangeliu (srov. Lk 9,23). Otec Pio kráčel po celý život směrem na Kalvárii.

Utrpení vzbuzuje u lidí běžně pohoršení, ale po Kristově smrti na kříži se stalo pro křesťany tajemstvím vykoupení. Pomohl mi to pochopit kardinál Giuseppe Siri, arcibiskup v Janově, jeden z mála církevních hodnostářů, kteří si otce Pia vždycky vážili. Po smrti otce Pia jsem ho navštívil, abych se ho zeptal, co považuje za hlavní poselství stigmatizovaného kněze pro lidi dnešní doby.

Mimo jiné mi řekl: „Stigmata otce Pia, která nosil téměř celý život, i jeho morální utrpení obrací pozornost lidí ke Kristovu tělu jakožto prostředku spásy. Kristus zemřel na kříži pro nás lidi a pro naši spásu. Na této pravdě, která je jednou z ústředních pravd křesťanství, stojí celá teologie vykoupení. Tato pravda je tak důležitá, že když na ni lidé někdy pozapomněli nebo se ji snažili všelijak překroutit, pokaždé zasáhl Bůh skrze události a zázraky. Dějiny církve jsou plné takových Božích zásahů, jejichž cílem bylo přitáhnout naši pozornost ke Kristovu tělu.

Například ve 13. století, plném velkých teologických disputací, kdy se na předních univerzitách řešily otázky jako ‚universalia‘, křesťanskému učení hrozilo, že bude zdeformováno sofistikovaností a intelektualismem a že se pravda o Kristově trpícím těle pod jejich nánosem vyprázdní či zcela vytratí. A náhle se objevil svatý František, který nabídl jako ideál ‚žít důsledně evangelium‘, a když dostal stigmata, zaměřil pozornost na Kristovo tělo.

V téže době se objevila i augustiniánka Juliána, která žila v letech 1193–1258 v klášteře Mont Cornillon v Belgii, poblíž města Liège (srov. Mère Julienne de Mont-Cornillon). Zjevoval se jí Pán Ježíš a opakovaně ji vyzval, aby se snažila prosadit slavení svátku Božího těla, který by oslavoval jeho lidství. Juliána se dala do práce a v roce 1246 dosáhla v diecézi Liége schválení, aby se slavil svátek Božího těla, který oslavuje Kristovo tělo v eucharistii. Jejím zpovědníkem byl Jacques Pantaleon, jenž byl v roce 1261, už po její smrti, zvolen papežem. Juliana ho za svého života povzbuzovala, aby usiloval o rozšíření svátku Božího těla na celou církev… /…/

„Ve druhé polovině 17. století se ve Francii a v celé Evropě šířil jansenismus, který zpochybňoval univerzální hodnotu Kristova vykoupení. Ježíš tehdy opět zasáhl. Opakovaně se zjevil francouzské mystičce Markétě Marii Alacoque, kterou žádal, aby šířila úctu k jeho Nejsvětějšímu Srdci. Šlo o nové velké připomenutí Kristova těla prostřednictvím jeho ústřední části – srdce. Po dalších bojích a peripetiích pak církev ustanovila svátek Nejsvětějšího srdce Ježíšova.

Pokušení opomíjet skutečnost Kristova těla je v naší době velké, Bůh proto dává další znamení. (Pozn. red.: V 19. století byla nepřehlédnutelnou postavou jedna prostá karmelitka, svatá Miriam od Ukřižovaného, zvaná Malá Arabka (1846–1878). Měla též stigmata a mnohá mystická charismata i pozoruhodná zjevení, zvlášť nápadná v době rozmáhajícího se racionalismu v církvi. Ve 20. století byla především pro Francii velkým světlem stigmatizovaná Marthe Robin (†1981), ale též Terezie z bavorského Konnersreuthu.)

Nejznámějším z těchto živoucích znamení Ukřižovaného je nepochybně otec Pio. Nosil na svém těle Kristovy rány půl století, aby ukázal, že utrpení není bezúčelné a absurdní, ale že je dodnes nástrojem vykoupení. Dává tím novou naději všem, kteří i v dnešní době pociťují palčivou nostalgii po Edenu, po ‚ztraceném ráji‘, nebo lépe řečeno, touží se vrátit do ‚Otcova domu‘.

Svou láskou ke Kristu a odvážným nesením kříže nám svatý Pio z Pietrelciny ukazuje cestu. Je to ta nejnáročnější cesta, jakou si umíme představit, ale zároveň jediná, která nezklame,“ uzavřel kardinál Siri.