Našlo by se dnes asi dost křesťanů, kteří neví, co si počít s mariánskou úctou. U jiných naopak nabírá tak obrovské důležitosti a přitom tak roztodivných podob, že situaci první zmíněné skupiny ještě ztěžují, protože reakcí na bigotnost a projevy fanatismu nechuť či rozpaky vůči mariánské úctě u mnohých lidí ještě vzrůstají. Budiž nám povzbuzením, že i taková světice jako svatá Terezie z Lisieux byla nucena svůj vlastní vztah k Panně Marii a mariánským pobožnostem postupně hledat.
Musela s Evangeliem v ruce podniknout jakousi restaurátorskou práci, při níž se jí pod rádoby zkrášlujícími zbožnými nánosy dobové spirituality víc a více odkrývala původní Mariina tvář, ta nádherně prostá a v nejlepším slova smyslu lidská postava matky Ježíšovy a matky naší.
Mnohý katolík by asi těžko uvěřil, že následující výrok mohl vyjít z pera svaté Terezky, karmelitky – tedy řádu zasvěceného zvláštním způsobem Panně Marii: „Když se mám modlit růženec (je mi hanba to přiznat), stojí mě to víc než používat nějaký kající nástroj. Cítím, že se ho modlím tak špatně! Marně se snažím rozjímat růžencová tajemství, nedokážu upoutat na ně mysl… Dlouho jsem byla zdrcena tímto nedostatkem zbožnosti, který mě udivoval. Vždyť tolik miluji svatou Pannu, že by mi mělo být snadné konat k její cti modlitby, které jí jsou milé. Teď už se netrápím, myslím si, že Královna nebes je přece mou Matkou, musí vidět mou dobrou vůli a spokojuje se s ní.“ (AS 233-234)
Terezie měla přitom oproti mnohým z nás velkou výhodu, protože s Pannou Marií prožila krásnou osobní zkušenost, když v deseti letech na její přímluvu a skrze její úsměv prožila uzdravení z velmi vážné psychosomatické nemoci (cf. AS ss. 61-68). Nemusela se tedy namáhavě propracovávat k vůbec nějakému vztahu k Marii. Vztah už tu darem Božím byl, nejen zděděný rodinnou výchovou, ale konkrétní a osobní. Terezie pro budoucno nikdy nezapomene, že Maria je někým, komu na nás nesmírně záleží, protože její srdce je naprosto zajedno v lásce se srdcem Ježíšovým. Později to vysloví jasně ve své básni/písni věnované Matce Boží: „Maria, ty nás miluješ jako nás miluje Ježíš….“ (Po 54,22)
Zázračná událost z dětství však není základem jejího vztahu k Marii, základem jsou evangelia, její nejoblíbenější a v posledku jediná duchovní četba; proto ji tolik mrzí, když se zásluhou její rodné sestry zpráva o uzdravujícím úsměvu Panny Marie dostane i na Karmel a některé sestry ji uvítají jako senzaci, nemohou se nasytit vyprávěním události a chtějí další a další detaily Terezčina „vidění“. Terezka je ještě dítě, ale nějak tuší, že touto senzacechtivostí se sestry zcela míjejí s podstatou věci. Jak už bylo řečeno, i ona považuje mimořádnou zkušenost za velký dar, ale svou víru na ní vědomě nestaví. V tomto ohledu je jí nakonec inspirací právě Matka Ježíšova, která přece „žila z víry jako my“, ne v samých viděních a mimořádných duchovních zážitcích, jak zdůrazňuje Terezie nedlouho před svou smrtí v již zmiňované písni:
„Matko milostiplná, vím, že v Nazaretě
jsi byla chudá a nechtěla jsi nic víc;
zázraky, extáze ani vytržení
tvůj život nezdobí, Královno svatých!
Na zemi je velký zástup maličkých,
kteří na tebe mohou bez bázně hledět.
Cestou obyčejnou, Matko nedostižná,
chceš kráčet a do nebe je vést.“(Po 54,17)
Terezie nemá ráda, když se Maria stává objektem mnohomluvné kazatelské výřečnosti a přehánění všeho druhu: „Je dobře mluvit o jejích přednostech, ale nemá se mluvit jen o tom, a jestli se při nějaké řeči od začátku až do konce musí volat „ach, ach!“, je to přehnané! Kdoví, zda by to někoho nepřimělo až k tomu, že by pocítil jakousi přehradu mezi stvořením tak výjimečným a sebou.“ (Vstupuji do života, Karmelitánské nakladatelství 1992, s. 117)
Je rovněž proti tomu, aby se z Panny Marie dělal pro její zvláštní milosti nedostižný ideál pro každý životní stav či aby se z jejího života dělala jedna velká mimořádnost. Pod dojmem všeho toho, co musela za svůj život na dané téma vyslechnout, se jednou dočista rozhorlí a prohlásí před sestrou Anežkou:
„Jak ráda bych se stala knězem, abych mohla vyprávět o Matce Boží. Stačilo by mi to jedenkrát a řekla bych všechno, co si o tom myslím. Nejprve bych vysvětlila, jak málo známe její život: neměly by se říkat věci nepravděpodobné anebo to, co neznáme; například to, že úplně malá, ve třech letech, šla svatá Panna obětovat se Bohu s vroucími a zcela mimořádnými pocity lásky. (…)
Aby se mi nějaká řeč o Panně Marii líbila a prospívala mi, je třeba, abych viděla její skutečný život, ne život předpokládaný; a jsem si jistá, že její skutečný život musel být velice prostý. Ukazují nám ji nepřístupnou; bylo by však třeba ukázat, že je možné ji napodobovat, zdůraznit její ctnosti, říci, že žila z víry jako my, dokázat to z evangelia, kde čteme: „Nepochopili, co jim řekl“… A jiné místo, stejně tajemné: „Jeho rodiče užasli nad tím, co o něm bylo řečeno“…
Víme dobře, že svatá Panna je královnou nebe a země, ale je více Matkou než královnou….“ (Tamtéž, ss. 116-117)
Terezii na Marii upoutává všechno to, v čem je následovatelná – a v čem je darem pro nás, svoje děti. Fascinuje ji úžasná Mariina mírnost a pokora, která však nemá nic společného s pasivitou a ušláplostí, právě naopak: je odvahou víry, hlubokou vnitřní žízní po spravedlnosti, po jediném Spravedlivém…
Terezie opěvuje Mariinu pokoru, která ji v jistém slova smyslu činí všemohoucí, protože umožnila, že její srdce mohlo pojmout Krista, „Oceán Lásky“, že se mohlo stát příbytkem celé Trojice; ale vzápětí svědčí o tom, že jako křesťanka má přece podíl na tomtéž úžasném tajemství: „Milovaná matko, ve své nepatrnosti vlastním i já v sobě Všemohoucího.“(Po 54,5) A hned vysvětluje, proč je pro ni Maria „více Matkou než královnou“, proč je tak důležité ji do svého života přijmout jako svou Matku:
„Neznepokojuje mne, že jsem slabá;
poklady matky přecházejí na děti
a já jsem tvoje dcera, milovaná matko.
Tvé ctnosti jsou mými, mojí je i tvá Láska!“ (Po 54,5)
Ano, všechno, co je a čím je Matka Boží, je DAREM PRO NÁS, její děti, je možností pro nás pro všechny! A Ježíš dobře věděl, co dělá, když nám z kříže odkázal svoji matku jako to nejcennější, co na zemi zanechával, a to nejdůležitější pro nás, kteří jsme ještě „na cestě“:
„Spasitel znal tvoji dobrotu
a tajemství tvého mateřského srdce.
Útočiště hříšníků, svěřuje nás tobě,
když zanechává kříž a vstupuje do nebe.“ (Po 54,22)
Terezie dobře vnímá, že Maria nám nebyla dána jenom k obdivování: její mateřská přítomnost v našem životě, většinou tak tichá a diskrétní jako v životě Ježíšově, je pro naše zrání a cestu víry mnohdy důležitější, než tušíme. Nedejme se o ni obrat kýčovitými barvotiskovými obrázky ani projevy některých mariánskými „ctitelů“, natož nějakým méně použitelným mariánským kázáním. Byla by to nesmírná škoda.
Katka Lachmanová (pro časopis AMEN č. …?)
Použitá literatura:
Teresie z Lisieux, Autobiografické spisy, Karmelitánské nakladatelství 1991.
Teresie z Lisieux, Vstupuji do života, Karmelitánské nakladatelství 1992.
Sainte Thérèse, Prières, Cerf-DDB 1988.
S. Teresa di Gesù Bambino, Opere complete, LEV-OCD 1997.
Psáno pro časopis Amen, zvežejněno se svolením
Mnohý katolík by asi těžko uvěřil, že následující výrok mohl vyjít z pera svaté Terezky, karmelitky – tedy řádu zasvěceného zvláštním způsobem Panně Marii: „Když se mám modlit růženec (je mi hanba to přiznat), stojí mě to víc než používat nějaký kající nástroj. Cítím, že se ho modlím tak špatně! Marně se snažím rozjímat růžencová tajemství, nedokážu upoutat na ně mysl… Dlouho jsem byla zdrcena tímto nedostatkem zbožnosti, který mě udivoval. Vždyť tolik miluji svatou Pannu, že by mi mělo být snadné konat k její cti modlitby, které jí jsou milé. Teď už se netrápím, myslím si, že Královna nebes je přece mou Matkou, musí vidět mou dobrou vůli a spokojuje se s ní.“ (AS 233-234)
Terezie měla přitom oproti mnohým z nás velkou výhodu, protože s Pannou Marií prožila krásnou osobní zkušenost, když v deseti letech na její přímluvu a skrze její úsměv prožila uzdravení z velmi vážné psychosomatické nemoci (cf. AS ss. 61-68). Nemusela se tedy namáhavě propracovávat k vůbec nějakému vztahu k Marii. Vztah už tu darem Božím byl, nejen zděděný rodinnou výchovou, ale konkrétní a osobní. Terezie pro budoucno nikdy nezapomene, že Maria je někým, komu na nás nesmírně záleží, protože její srdce je naprosto zajedno v lásce se srdcem Ježíšovým. Později to vysloví jasně ve své básni/písni věnované Matce Boží: „Maria, ty nás miluješ jako nás miluje Ježíš….“ (Po 54,22)
Zázračná událost z dětství však není základem jejího vztahu k Marii, základem jsou evangelia, její nejoblíbenější a v posledku jediná duchovní četba; proto ji tolik mrzí, když se zásluhou její rodné sestry zpráva o uzdravujícím úsměvu Panny Marie dostane i na Karmel a některé sestry ji uvítají jako senzaci, nemohou se nasytit vyprávěním události a chtějí další a další detaily Terezčina „vidění“. Terezka je ještě dítě, ale nějak tuší, že touto senzacechtivostí se sestry zcela míjejí s podstatou věci. Jak už bylo řečeno, i ona považuje mimořádnou zkušenost za velký dar, ale svou víru na ní vědomě nestaví. V tomto ohledu je jí nakonec inspirací právě Matka Ježíšova, která přece „žila z víry jako my“, ne v samých viděních a mimořádných duchovních zážitcích, jak zdůrazňuje Terezie nedlouho před svou smrtí v již zmiňované písni:
„Matko milostiplná, vím, že v Nazaretě
jsi byla chudá a nechtěla jsi nic víc;
zázraky, extáze ani vytržení
tvůj život nezdobí, Královno svatých!
Na zemi je velký zástup maličkých,
kteří na tebe mohou bez bázně hledět.
Cestou obyčejnou, Matko nedostižná,
chceš kráčet a do nebe je vést.“(Po 54,17)
Terezie nemá ráda, když se Maria stává objektem mnohomluvné kazatelské výřečnosti a přehánění všeho druhu: „Je dobře mluvit o jejích přednostech, ale nemá se mluvit jen o tom, a jestli se při nějaké řeči od začátku až do konce musí volat „ach, ach!“, je to přehnané! Kdoví, zda by to někoho nepřimělo až k tomu, že by pocítil jakousi přehradu mezi stvořením tak výjimečným a sebou.“ (Vstupuji do života, Karmelitánské nakladatelství 1992, s. 117)
Je rovněž proti tomu, aby se z Panny Marie dělal pro její zvláštní milosti nedostižný ideál pro každý životní stav či aby se z jejího života dělala jedna velká mimořádnost. Pod dojmem všeho toho, co musela za svůj život na dané téma vyslechnout, se jednou dočista rozhorlí a prohlásí před sestrou Anežkou:
„Jak ráda bych se stala knězem, abych mohla vyprávět o Matce Boží. Stačilo by mi to jedenkrát a řekla bych všechno, co si o tom myslím. Nejprve bych vysvětlila, jak málo známe její život: neměly by se říkat věci nepravděpodobné anebo to, co neznáme; například to, že úplně malá, ve třech letech, šla svatá Panna obětovat se Bohu s vroucími a zcela mimořádnými pocity lásky. (…)
Aby se mi nějaká řeč o Panně Marii líbila a prospívala mi, je třeba, abych viděla její skutečný život, ne život předpokládaný; a jsem si jistá, že její skutečný život musel být velice prostý. Ukazují nám ji nepřístupnou; bylo by však třeba ukázat, že je možné ji napodobovat, zdůraznit její ctnosti, říci, že žila z víry jako my, dokázat to z evangelia, kde čteme: „Nepochopili, co jim řekl“… A jiné místo, stejně tajemné: „Jeho rodiče užasli nad tím, co o něm bylo řečeno“…
Víme dobře, že svatá Panna je královnou nebe a země, ale je více Matkou než královnou….“ (Tamtéž, ss. 116-117)
Terezii na Marii upoutává všechno to, v čem je následovatelná – a v čem je darem pro nás, svoje děti. Fascinuje ji úžasná Mariina mírnost a pokora, která však nemá nic společného s pasivitou a ušláplostí, právě naopak: je odvahou víry, hlubokou vnitřní žízní po spravedlnosti, po jediném Spravedlivém…
Terezie opěvuje Mariinu pokoru, která ji v jistém slova smyslu činí všemohoucí, protože umožnila, že její srdce mohlo pojmout Krista, „Oceán Lásky“, že se mohlo stát příbytkem celé Trojice; ale vzápětí svědčí o tom, že jako křesťanka má přece podíl na tomtéž úžasném tajemství: „Milovaná matko, ve své nepatrnosti vlastním i já v sobě Všemohoucího.“(Po 54,5) A hned vysvětluje, proč je pro ni Maria „více Matkou než královnou“, proč je tak důležité ji do svého života přijmout jako svou Matku:
„Neznepokojuje mne, že jsem slabá;
poklady matky přecházejí na děti
a já jsem tvoje dcera, milovaná matko.
Tvé ctnosti jsou mými, mojí je i tvá Láska!“ (Po 54,5)
Ano, všechno, co je a čím je Matka Boží, je DAREM PRO NÁS, její děti, je možností pro nás pro všechny! A Ježíš dobře věděl, co dělá, když nám z kříže odkázal svoji matku jako to nejcennější, co na zemi zanechával, a to nejdůležitější pro nás, kteří jsme ještě „na cestě“:
„Spasitel znal tvoji dobrotu
a tajemství tvého mateřského srdce.
Útočiště hříšníků, svěřuje nás tobě,
když zanechává kříž a vstupuje do nebe.“ (Po 54,22)
Terezie dobře vnímá, že Maria nám nebyla dána jenom k obdivování: její mateřská přítomnost v našem životě, většinou tak tichá a diskrétní jako v životě Ježíšově, je pro naše zrání a cestu víry mnohdy důležitější, než tušíme. Nedejme se o ni obrat kýčovitými barvotiskovými obrázky ani projevy některých mariánskými „ctitelů“, natož nějakým méně použitelným mariánským kázáním. Byla by to nesmírná škoda.
Katka Lachmanová (pro časopis AMEN č. …?)
Použitá literatura:
Teresie z Lisieux, Autobiografické spisy, Karmelitánské nakladatelství 1991.
Teresie z Lisieux, Vstupuji do života, Karmelitánské nakladatelství 1992.
Sainte Thérèse, Prières, Cerf-DDB 1988.
S. Teresa di Gesù Bambino, Opere complete, LEV-OCD 1997.
Psáno pro časopis Amen, zvežejněno se svolením
